JIŘÍ

MATĚJKA

 

PĚŠKY DO TERSTU

2010

CESTOVNÍ DENÍK

díl první

Českem a Rakouskem 

 

KAPITOLA PRVNÍ - PŘÍPRAVY

V 19. Století Karel Hynek Mácha putoval pěšky z Čech do Benátek. Další velký umělec, soudobý český výtvarník František Skála v roce 1993 putoval pěšky z Prahy na Benátské Bienále, kam byl pozván, aby vystavil něco ze svého díla. Skála cestou psal a maloval deník a ten pak v Benátkách vystavil. Nic víc, nic méně.

To byly moje dvě hlavní inspirace. Dva „provokatéři“, kteří zapálili něco v mojí hlavě, co ne a ne uhasnout. Na cestu jsem se začal připravovat ještě v době mého pracovního zapřažení ve filmovém studiu na Barrandově. Tehdy, na konci 20. století, jsme často jezdili v různých rodinných sestavách za našimi přáteli Vladimírem a Zorkou Paškovými do jihorakouského Klagenfurtu (česky Celovec). Ve středověku to byla država Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Odtud už je do Benátek docela blízko. Autem je to celodenní výlet s návratem pozdě večer.

Benátky mě okouzlily! Když jsem poprvé spatřil vysoko na sloupu na břehu laguny sochu lva s knihou otevřenou mezi tlapami, draly se mi do očí slzy dojetí. Představil jsem si v duchu všechny ty odvážné benátské mořeplavce v dobách, kdy Benátky byly námořní mocností, jak se vrací do domovského přístavu. Myslel jsem na tu chvíli, kdy z moře konečně spatřili toho „svého“ lva, a cítil jsem, že ty mé slzy jsou i jejich slzy, že jsou to slzy sdílené přes staletí času.

Tenkrát ještě nebyly navigace GPS, chodilo a jezdilo se podle mapy. Při nějaké příležitosti mi Vláďa Pašek půjčil kapesní autoatlas Rakouska, který jsem mu už nikdy nevrátil. Mapy v atlase se staly základem plánování mé cesty a mám ho doposud jako jednu z relikvií mé pouti do Terstu.

Proč nakonec do Terstu a ne do Benátek? Jednoduše řečeno proto, že po několika návštěvách Itálie jsem začal mít dojem, že pro osamělého chodce tu není zrovna ideální terén, že bych příliš často šel po silnicích mezi auty. Skálův deník jsem schválně nečetl, abych nebyl ovlivněný jeho přístupem a dojmy, takže jsem nevěděl, jak si v tomhle ohledu poradil. Při první návštěvě Terstu, ještě v devadesátých letech minulého století, mě okouzlila jeho městská pláž zakončená na severní straně sněhobílou nádherou paláce Miramare. Palác, pláž s četnými stolky místních vyznavačů šachové hry a sklenka vína u jednoho z plážových kiosků se mi zhmotnily v cíl mé osobní pouti. Z map jsem vyčetl, že trasa do Terstu, která je mi sympatická, vede Rakouskem a Slovinskem, kde jsem tušil dostatek cyklostezek, venkovských a lesních cest, na nichž se vyhnu silničnímu provozu. To se mi, až na nečetné výjimky, v průběhu poutě potvrdilo. Navíc jsem si vysnil, že z Terstu do Benátek určitě existuje nějaké lodní spojení. Ale to, říkal jsem si, budu řešit, až tam dojdu.

Ten autoatlas od Vládi Paška má mapy podrobné do té míry, že jsou tu zakresleny i lesní a polní cesty. Tu část map, kudy jsem si naplánoval svou trasu, jsem okopíroval a slepil průhlednou lepicí páskou. Tak jsem vyrobil svou osobní mapu cesty Rakouskem a atlas jsem nechal doma. Pro cestu Slovinskem jsem spoléhal na knihu, kterou jsem nikdy neviděl, ale Vláďa Pašek mi o ní vyprávěl. Kniha rakouského autora je samozřejmě napsaná německy a jmenuje se v českém překladu „Z Korutan do Terstu pěšky“. Podle vyprávění jsem spoléhal na to, že knihu mají Paškovi v knihovně, že až k nim doputuju na závěr rakouské etapy, uděláme společně plán pouti Slovinskem. To se také nakonec stalo, jen s tím rozdílem, že knihu jsme museli nejdřív sehnat a koupit. Takže ji teď Paškovi už v knihovně opravdu mají. Snad je to spravedlivá náhrada za ten zcizený autoatlas. 

Na konci roku 2009 jsem odešel z Barrandova do předčasné penze a začal se připravovat na cestu. Jako příhodný čas pro odchod do Terstu se mi jevila druhá polovina května. Odhadoval jsem, že budu mít dobrou šanci dojít tam do konce června, tedy dřív, než začne prázdninový turistický blázinec. První měsíce roku 2010 jsem věnoval promýšlení a nákupům cestovní výstroje. Jediné, co jsem už měl, byly boty. Pevné kotníkové turistické boty německé značky Lowa ušité na Slovensku. Ještě jsem přikoupil dvoje ponožky Meindl. To je proslulá švýcarská značka vybavení pro horolezce. Ponožky mám dodnes a vypadají pořád dobře, skoro jako nové. Na tom, že to nebyla úplně dobrá volba pro letní putování převážně nížinnou krajinou, nenese firma Meindl samozřejmě žádnou vinu. Ale o tom později. V každém případě jsem v botách a ponožkách spatřoval hlavní fundament svého vybavení, protože, domýšlel jsem, všechno ostatní, až samozřejmě na oblečení, doklady a platební kartu, už je do jisté míry zbytné.

Rozhodně jsem nechtěl putovat se stanem. Ale spací pytel, to už je jiná. Pod hvězdami spím rád a to rozhodlo o celé sestavě mé výstroje. Všechno jsem pořídil v ultralehkém provedení. Nejlehčí péřový spacák na českém trhu z dílny slavného horolezce Josefa Rakoncaje, nafukovací karimatku, skládací lopatku s dutým držadlem pro železnou zásobu toaletního papíru, malý skládací plynový vařič z titanu, kelímek z plastu odolného vůči vařící vodě, peněženku se závěsem na připevnění k oděvu, ručník z mikrovlákna, pláštěnku s hrbem na batoh, pouzdro na mapy, zapalovač s žhavící spirálou. K tomu jsem přidal z domova klasický hliníkový ešus s víčkem s oušky, svítilnu čelovku a linkovaný sešit v červených deskách – budoucí deník. Úplně na konec jsem nechal nákup batohu. První výběr se moc nepovedl, batoh sice byl moderní konstrukce i vzhledu, měl nádržku na pitnou vodu, ale všechna výstroj se do něj nějak nechtěla vejít. Když jsem se s ním znovu objevil v prodejně Rock Pointu, abych požádal o výměnu za větší, narazil jsem na rozumného prodavače, který bystře usoudil, že pro starce mého věku bude vhodnější něco méně současného a vytáhl z kouta výprodejového zboží velký modrý batoh takové té klasické konstrukce zvané krosna. Na první pohled to bylo ono a toho nákupu jsem nikdy nezalitoval, navzdory tomu, že batoh rozhodně nepatří k ultralehkým a jeho barva i vzhled patří do minulého tisíciletí. To já také, takže jsme si výborně navzájem sedli. Dokonce se to vyvinulo tak, že jsem batoh používal jako svého zástupce při pořizování fotek z cesty, kdy posedává místo mě u rozcestníku, v hospodě u piva, na lavičce v krajině a podobně. Malý kompaktní fotoaparát Canon mi několik dnů před odchodem věnoval můj bratr Jaroslav, který ho dostal jako bonus při nákupu profesionální digitální zrcadlovky za mnoho desítek tisíc korun. Foťák byl v praktickém pouzdře s poutkem na opasek, což značně přispělo k rozhodnutí vzít ho s sebou. Jeho ovládání jsem zvládl intuitivně cestou.

Původně jsem považoval za přirozené, že se na cestu vydám z domova. Že od nás z Dobřichovic vylezu po modré turistické značce na hřeben Brd, které máme hned za řekou Berounkou, a tam se po hřebenové cestě značené červeně vydám směrem na západ. Na vhodném místě pak odbočím jižněji, abych se dostal do Nových Hradů, kde jsem plánoval přejít hranice do Rakouska. Jenže zrovna v roce 2010 byly u nás volby a prezident Václav Klaus je vyhlásil na druhou půlku května a já jsem rozhodně nechtěl volby vynechat. To mi odchod posunulo k začátku června a nakonec se stalo, že jsem svoji pouť do Terstu začal prvního června v Dobré Vodě u Českých Budějovic. To proto, že jak se den odchodu blížil, tak ve mně narůstal jakýsi vnitřní pocit, že se vlastně na tu českou část poutě nijak zvlášť netěším, zato že se o to víc těším na dobrodružství v cizích zemích. Tu Dobrou Vodu jsem vyhrabal z paměti jako nádhernou vzpomínku na barokní kostel se zázračným pramenem, dominující krajině v podhůří Novohradských hor.

 

KAPITOLA DRUHÁ – ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ

Úterý 1. červen

Dobrá Voda u Českých Budějovic – Borovany – 16 km

Den D začal stříháním vousů. Je prvního června 2010, 9,30 ráno, vousy jsou ostříhané, moje žena Mirka odložila holičský strojek a startuje svou Mazdu 323 F zvanou „mrkačka“. Nakládáme můj modrý batoh a odjíždíme do Dobré Vody. Nová navigace, kterou jsme pořídili před měsícem, po zadání cíle nabízí Dobrou vodu u Českých Budějovic. Odsouhlasím to a vyrážíme. V cíli se ukáže, že to je úplně jiná Dobrá voda, než moje krásná barokní vzpomínka. Nicméně kostel je tu také a u něho sloupek se žlutou značkou cyklostezky 1050, která podle mé mapy vede směrem na Nové Hrady, a tam já potřebuju dojít. Takže vše se, navzdory malému omylu, v dobré obrací, kostelní zvon právě odbíjí poledne, batoh už mám na zádech a před sebou první kroky do neznáma. Batoh jsem nevážil, nevím tedy kolik nesu. Určitě ne víc než 10 kilo. Kromě už zmíněné pro tuto pouť speciálně pořízené výstroje nesu ještě trochu náhradního oblečení, toaletní necesér a krátký deštník Buschman připevněný na boku batohu. V jedné kapse mám tu ultralehkou peněženku připevněnou kulatou gumou k poutku kalhot, v druhé mobilní telefon, v třetí kapse nůž Wictorinox Nomád s jednou čepelí. Loučím se s Mirkou a mizím za kostel. Cesta vede malebnou jihočeskou krajinou přes Dubičné Samoty, Kaliště, Zaliny a Ledenice do Borovan.

První fotka cesty. Terst je odtud asi 600 km.

Vesnice Zaliny - Čechy jako od Josefa Lady

Míjím stáda krav, koně na pohledné pastvině. Počasí už tak malebné jako krajina není. Je chladno, občas mrholí. Lesy jsou mokré, na táboření pod širákem to zatím nevypadá. Mám na sobě dvě trička, jedno tenké spodní značky Moira s dlouhým rukávem, druhé silnější z prodejny Buschman také s dlouhým rukávem a přes to větrovku Lowe Alpine s kapucí. Bytelné plátěné tříčtvrteční kalhoty „kapsáče“ jsou také Buschman. Na hlavě pod kapucí plátěný klobouk. Na to studené počasí je to tak akorát. Postupně zjišťuji, že chůze s batohem na zádech není žádný med. Cestou se zajímavě střídají bolesti různých kloubů a v Borovanech už mě dost bolí jak nohy, tak záda. V Ledenici jsem omylem opustil cyklostezku a octl se na krajnici dost frekventované asfaltky. Nic příjemného. Míjí mě spousta náklaďáků naložených kamenivem, asi je někde v okolí lom. V Borovanech mám za sebou 16 km, je okolo čtvrté odpoledne, a když k tomu přičtu ta bolavá záda a provlhlé oblečení vypadá to na konec první etapy. Borovany jsou větší obec, je tu na návsi malý hotel jménem Alf, kde si domlouvám nocleh. Peru ponožky. Do rána asi neuschnou – radiátory v hotelu jsou studené a jiná možnost kde je usušit tu není. Obě trička, co jsem měl na sobě, už trochu páchnou, ale nechávám je jen vyvětrat. Nechce se mi zítra nést s sebou mokré prádlo.

Před večerem se jdu trochu projít. V zámku na konci návsi objevuji zámeckou kavárnu a dopřávám si sklenku whisky. Mladý kavárník se zajímá, co mě sem přivedlo. Poprvé se svěřuji někomu neznámému, kam mám namířeno. Kavárník, jak se ukazuje, toho dost procestoval, výborně zná rakousko-slovinské pomezí, tamní Alpy Karawanky i Julské Alpy na slovinské straně. Také vzpomíná, jak ho v roce 2001 nechtěli italští celníci pustit přes hranici po tom, co ta ukradená letadla zničila v Americe obě věže Světového Obchodního Centra.

Večeřím v hotelu. Dopřál jsem si specialitu, Alfovu roštěnku. Jídlo je s přimhouřením oka sotva průměrné. Omáčka UH (univerzální hnědá) je vyložený gastronomický hřích. Pozitivní je zjištění, že jsem hned první den zvládl 16 kilometrů. Když uvážím, že se můžu už jen zlepšovat, je to dobrý základ a mám z toho radost.

Výdaje:

- nocleh 450 Kč

- whisky v zámecké kavárně 50 Kč

- večeře 250 Kč

CELKEM 750 Kč

Středa 2. červen

Borovany – Nové Hrady 24 km

Celkem km 40

Snídám v hotelu Alf v 8 hodin ráno. Ještě předtím pozoruji z okna svého pokoje dlážděný hotelový dvůr. Dláždění je mokré, ale také se zdá, že zrovna teď neprší. Chodí tudy do školy děti a já si postupně všímám, jak si nasazují na hlavy kapuce. Takže prší, ale jaksi neviditelně. Po půl hodině strávené u snídaně s nepovedenými míchanými vejci už vidím z okna restaurace docela zřetelně, že opravdu prší. Vybaluji z batohu pláštěnku s hrbem na batoh a vyrážím na cestu. Je čtvrt na deset. Držím se cyklostezky 1050. Vine se pěknými vesničkami. Jílovice, Těšínov, Petříkov. V Jílovicích mají u kostela dřevěnou sochu panny Marie a celý betlém k tomu, asi od nějakého místního řezbáře samouka. Míjím plůtky se spoustou hrníčků navlečených na špičkách planěk. Prší stále víc. Pláštěnka se velmi osvědčuje, Celkově mám z chůze daleko lepší pocit než včera. Cítím se dobře vyspalý, ačkoliv jsem se v noci docela často budil, a různé bolesti nejsou tak vlezlé jako včera. V tom dešti se špatně odpočívá. Abych sundal batoh ze zad musím svléknout pláštěnku a cestou potkávám málo krytých míst, kde by se to dalo provést v suchu. Dřevěná garáž bez jedné stěny a pak hodně převislá střecha samoty s nápisem NA PRODEJ na dveřích. Okolo druhé odpoledne už prší vydatně. Kalhoty Buschman se také v tom mokrém počasí osvědčují, ale v silném odpoledním dešti postupně odspoda vlhnou až do rozkroku. Náhle potkávám turistickou směrovku Nové Hrady 4 km. Jsem nadšený jak snadno a bystře jsem ušel posledních 8 km, ale značka po dalších asi dvou kilometrech hlásí ještě 6 km. Tak mám po nadšení. Poslední úsek cesty vede po široké asfaltové silnici a tady se mi jde už hůř. Finální dost ostré stoupání zvládám nečekaně dobře. Jsem promočený, rychle se soustřeďuji na to, jak najít ubytování. Na náměstí v přízemí radnice je infocentrum. Místo rady nebo informací dostávám papírový prospekt se seznamem místních ubytovacích kapacit, který se mi lepí na mokré a prochladlé prsty, bez brýlí nejde přečíst a ty jsou také mokré, takže k ničemu. Raději se vydávám do deště na průzkum a po čtvrt hodině jsem ubytovaný v penzionu paní Ferenčíkové. Díky tomu, že má po celém městě výrazné reklamní cedule. V domě se topí a dostávám svolení použít radiátory na chodbě i ve volných pokojích k sušení promoklého oblečení. Trička Moira a Buschman jsem pod pláštěnkou propotil a děsně smrdí. Peru je v koupelně pomocí šamponu na vlasy, vyhřívám tělo teplou sprchou a venku zatím leje stále víc. Tuším, že zítra to dál nepůjde a platím předem za 2 noci, na což je dokonce zajímavá sleva. Jedna noc tu stojí 300, dvě noci 500 Kč. Levou botu mám daleko mokřejší než pravou. Asi jak jsem šel po levé straně silnice, kde se voda stékající po asfaltu držela nejvíc. Převlečený do suchého, ale v mokrých botách jdu přikoupit k rohlíku a malému máslu, které jsem si vzal v Borovanech od snídaně, nějaké další jídlo. V samoobsluze na náměstí kupuji sýry, ovoce, a jahodový jogurt ve sklenici. Také pár dalších rohlíků. Neodolám hospodě kousek od samoobsluhy. Objednávám si desítku Gambrinus a dvojitou Tulamore whiskey. Tělem se rozlévá příjemný pocit. Dění v hospodě: Stará dáma balí si cigarety z holandského tabáku Drum, chovatel bejků řeční na celou hospodu o politice, mladý kovář s partou družných pomocníků se tím baví. Večeřím na pokoji v penzionu, kde je dokonce možné si uvařit čaj. Všímám si, že moje tělo se okamžitě přizpůsobilo potřebám cesty. Nežádá si oběda – při chůzi chce občas jen pít. Za tím účelem mám v postranní v kapse batohu plastovou lahev, do které doplňuji vodu. Asi to tělo začalo žít ze zásobní váhy mých 100 kil. To má docela vydatně zásobenou spíž. V domě je teplo, oblečení se suší, venku stále vydatně prší. V 19,00 koukám na zprávy v televizi. Na Moravě jsou znovu po čtrnácti dnech oddychu povodně. Taťána Míková předvídá pro Čechy v dalších dnech zlepšení, ale jen mírné. Asi v tom smyslu, že pršet bude dál ale nikoliv nepřetržitě. Bohužel se dívám na tu televizi dál, než si uvědomím, proč asi jsem ráno vstával tak spokojený a odpočatý. Asi že večer byl bez TV. Vypínám přístroj a dokonce vytahuji přívodní šňůru ze zásuvky, aby to bylo sichr. Úleva! Pomalu a blaženě usínám, i když cítím, že nohy a ramena bolí. Těsně před usnutím mi dochází, že ta mokřejší bota je vlastně pravá, takže teorie o levém okraji silnice tím padá.

Výdaje:

- nocleh 250 Kč

- potraviny 100 Kč

- hospoda 130 Kč

CELKEM 480 Kč

Smutná obloha, strom samotář.

Čtvrtek 3. červen

Nové Hrady - odpočinek

Vstávám v sedm ráno. Snídám lučinu a včerejší pečivo. Stačí mi jeden rohlík. Venku sice neprší, ale obloha je zatažená. Smutné vlhké počasí s šedivou dekou mraků visících nízko nad krajinou. Ven nespěchám. Mám den odpočinku. Na malíčku pravé nohy nacházím pořádný puchýř. Propichuji ho jehlou opálenou nad zapalovačem a zalepuji leukoplastí. V malé plechové krabičce mám pohotovostní lékárničku a šití. Všechna výstroj ještě není suchá a k tomu tělo dneska dost bolí – asi s vydatným přispěním toho počasí venku. V jedenáct jdu na procházku po městě. Nejdřív se stavuju v infocentru poptat se po mapě turistických cest a cyklostezek na druhé straně hranice. Mají dokonce tři varianty. Dost dlouho se radím a vybírám, nakonec kupuju tu nejpodrobnější. Zobrazuje oblast od hraničního přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck až po Bad Grosspertholz na rakouské straně. Až tam dojdu, koupím mapu pro další úsek. Ty moje poslepované stránky automapy jsou dobré jen pro základní orientaci, ale pro orientaci v místních poměrech potřebuju mapy podrobnější.

V hlavě si shrnuji zkušenosti z prvních dvou dnů. Vypadá to, že 15 km za den ujdu hravě, 20 km bez větších problémů ale víc než 20, to už je těžší, nohy a ramena už toho mají dost. Doufám, že se to postupně bude zlepšovat. Předem jsem nijak netrénoval. Usoudil jsem, že by to bylo k ničemu, že bych dokonce mohl na cestu odcházet unavený už z toho tréningu. Zjistil jsem, že skvěle pomáhá krátký odpočinek každou hodinu až hodinu a půl. Sundat batoh, protáhnout se, napít… stačí pět, deset minut. Svou výstrojí si zatím nejsem úplně jistý – často myslím na to, že jsem měl jít víc nalehko. Uvidíme podle dalších dnů. Skvěle se zatím osvědčila pláštěnka i tříčtvrteční kalhoty. Také boty a ponožky. Bál jsem se, že mě bude zlobit levá noha, která mi už roky víc otéká a má výraznější křečové žíly než noha pravá, ale kupodivu je to naopak – spíš zlobí ta pravá. Uvažuju, že možná je dobře, že jsem promokl hned na začátku cesty. Teď už vím, že nejlepší by bylo se tomu vyhnout, protože sušení výstroje může pak být zdlouhavá záležitost.

Nové Hrady jsou chudák město poškozené komunistickou výstavbou. Pěkný je empírový zámek s parkem, kostel poblíž náměstí a hrad na severní straně města. V poledne se začal hlásit hlad. Tělo se chová jinak, když je na cestě, a jinak v klidu. Našel jsem malou pizzerii v postranní uličce. Dva týpci tu hráli kostky a třetí, jen v trenýrkách, se představil jako obsluha. Na upečení placky si chtěl vzít 20 minut času, neměl víno. Odešel jsem. Pěkná je kavárna a cukrárna KOUSEK v ulici kousek od hradu. Dal jsem si tam espreso plus Metaxu, obdivoval jejich dortíky a u venkovního stolku studoval tu nově zakoupenou mapu. Možná se začíná oteplovat, když mě baví sedět u kávy venku. Po zklamání v Pizzerii jsem v samoobsluze zakoupil k obědu pytlík „dvouknedlíčkové“ polévky Vitana. Ještě, že si mohu v penzionu vařit. Také tenkou červenou fixku na rychlé poznámky cestou. Za tím účelem jsem také do kapsy u kalhot posbíral u Ferenčíků v penzionu pár jejich vizitek s prázdnou rubovou stranou. Tvrdé kartičky budou na poznámky ideální. Odpoledne je v krajině víc světla, tak při průzkumu Nových Hradů občas fotím. Navečer si všimnu, že ve sklepě pod radnicí je hospoda a ta se mi moc líbí. Objednávám si kvasnicové pivo Bernard a k tomu Jeňýka Chodce dvojitě s kostkou ledu. Spokojeně usazen v koutě sním o tom, že zítra ráno budu už mít všechno suché, i boty, a konečně překročím rakouské hranice.

Výdaje:

- nocleh 250 Kč

- potraviny 60 Kč

- červená fixka 20 Kč

- kavárna 80 Kč

- hospoda 130 Kč

CELKEM 540 Kč

 

                         Novohradský zámek                                                    Zámecký rybník

 

 

KAPITOLA TŘETÍ – JAK JE TI RAKOUSKO?

To jsme jako děti volali na výletech v místech, kde jsme čekali ozvěnu, která, pokud byla správně vyladěná, měla odpovídat „ousko, ousko, ousko…

Pátek 4. červen

Nové Hrady – les za rakouskou vesnicí St. Martin – 26 km

Celkem 66 km

Vstávám v šest hodin. Dnes překročím hranice do Rakouska! Pršelo skoro celou noc, ale nad ránem déšť ustal. Mraky se trhají, z okna vidím kousek modré oblohy. Půl hodiny před odchodem mi všechno padá z rukou. Na jednu stranu se těším, na druhou mám obavy z cesty do neznáma. Ale pak, na ulici, když v 8,45 odcházím ze dveří penzionu na svou denní porci kilometrů, zdá se mi batoh lehký a nohy si křepce vykračují. Za chvíli je tu hraniční přechod, jdu dál, dobře se orientuju v mapě i krajině, počasí je stále lepší, kraj krásný. Zvládám kopec formátu Řevnice – Mníšek pod Brdy. V půlce kopce je takové svaté místo, kaplička s malým zvonem na zdi vedle dveří, kousek dál velký kámen s vyrytým německým textem.

 

To místo je nádherně udržované, působí to jako poustevna v lůně přírody, staré dřevo mrtvého stromu vedle kaple a mokré kameny jsou porostlé nevídaně nádhernými polštáři zeleného mechu, ze kterého v hojných trsech vyrůstají jakési malé houby, na stromě pod svatým obrázkem je váza s čerstvě natrhanou kyticí, lesní vegetace v okolí kapličky tu přirozeně vytváří malebnou zahrádku uvnitř hustého lesa mohutných listnáčů. Pár kilometrů před tím jsem se na chvíli zastavil u kamenného barokního křížku s německým nápisem, který jsem si přeložil jako „Milý bože ochraňuj přírodu, zvěř, les a květenu“. Ekologický vzkaz z 18. století. 

    

Šlapu dál, někdy po úzkých asfaltkách procházím vesnicemi, jindy po cestách loukami a lesy.

Jsem nadšený, často se zastavuju a fotím, abych všechnu tu krásu mého prvního dne v Rakousku zachytil. Také poprvé fotím svůj batoh, jak odpočívá na lesní křižovatce. 

 

Na oběd nemám pomyšlení, teprve v podvečer se stavuji v St. Martin v malém krámku koupit něco k večeři. Čerstvý sýr typu lučina, houska, kedlubna, jablko. Mám také ještě rohlík zbylý od snídaně. Za St. Martin se šťastně chytám cyklostezky vedoucí na jih podle úzkokolejné železnice. Jih, to je můj azimut! Počítám, že o tenhle správný směr mám postaráno díky té lokální železnici i zítra.

V šest odpoledne se utábořím v lese u potoka, na takovém plácku, kam jsem zašel úzkou pěšinou odbočující z cyklostezky. Rozdělávám oheň, vařím čaj, večeřím. Pak prostírám karimatku, vybaluju spacák, mezitím se zešeřilo, je čas jít spát. V hlavě si znovu promítám kouzlo krajiny, kterou jsem procházel. Boží křížky, lavičky na místech s výhledem do krajiny zvoucí k odpočinku, kvetoucí louky, čisté lesy… uvažuju, proč právě pohraničí jsou vždycky taková malebná… pomalu usínám přerušovaným spánkem. Někde v hloubi lesa se ozývá jakési nevázané veselí, o kterém je možné myslet si cokoliv, třeba že lesní víly mají rej. Občas mě budí různé partie těla, kterým se po té celodenní túře nelíbí spánek na holé zemi, a vůbec nejvíc protestují nohy.

Navzdory tomu se ráno probouzím osvěžený, což jsem ještě podpořil ranní koupelí v studeném potoce.

Výdaje:

- Nákup potravin v St. Martin 2,74 €

 

Sobota 5. červen

Les za St. Martin - Libenau – 23 km

Celkem 89 km

Ze spacáku vylézám v šest ráno. Je to stejný čas jako včera. Rozdíl je v tom, že v lese je mlha a všechno okolo je mokré. Včetně mé karimatky, spacáku a batohu, který je ale mokrý jen mírně, protože visí na větvi borovice poblíž mého pelechu. Navzdory okolnostem se jdu vykoupat do potoka, takže mokrý je navíc i ultralehký ručník. Balím mokré věci do spodní části batohu oddělené pogumovanou přepážkou, uklízím tábořiště a okolo deváté jsem zase na cestě. Bez snídaně. Ještě před odchodem se ohlížím a vidím, že ať se člověk snaží sebevíc, stejně za sebou nechá plno stop. Tou nejviditelnější je utržený břeh potoka, který se pode mnou sesul, když jsem lezl do vody.

Asi po kilometru chůze vidím, že cesta už dál spolu s železnicí nevede, chvíli zkoumám okolí a nacházím místo s několika dřevěnými sudy a prkny složenými do úhledné formace, na kterou svítí slunce tak, že je nádherně prohřátá. Rozkládám svou vlhkou výstroj na prkna a na jednom ze sudů opožděně snídám čerstvý sýr a včerejší housku. Obojí je vynikající. Výstroj je brzy suchá a já spokojený jak nakonec to ráno dobře dopadlo. Při balení si všímám opodál v lese jakéhosi podivného dřevěného domu. Jdu prozkoumat co to je, nacházím oplocení, v něm bránu a uvnitř ten dům a poznávám, že to je lesní hostinec. Dokonce hotel, protože uvnitř oplocení jsou rozesety dřevěné sruby, které na první pohled nemohou sloužit ničemu jinému než ubytování. Všude je spousta stolů, stolků a lavic a také si všímám malého zastřešeného pódia a v tu chvíli mi dochází, odkud jsem včera v noci slyšel ten ryk a křepčení. Teď ráno nikde nikdo, ale dveře hostince nejsou zamčené a uvnitř za barem stojí zavalitý pán s největším a nejčervenějším nosem jaký jsem v životě viděl. Rumák. To mně napadlo hned při prvním pohledu na ten mimořádný nos. Pán má bílou košili, kšandy a u boku nízko zavěšenou šrajtofli vrchního číšníka. Je ochotný uvařit mi kávu a půjčit podrobnou mapu okolí, kterou tu mají k dispozici pro své hotelové hosty. Vrtí hlavou nad tím, že jdu až do Terstu. Díky mapě a vzpružujícímu účinku kávy konečně vím kudy dál. Na závěr Rumák odmítavě odmávne mou žádost o zaplacení kávy a srdečně se loučíme.

Teď vím, že musím jít ještě kus cesty podle kolejí, tam bude malé nádraží, za ním závory a úzká asfaltka vedoucí mým směrem. Tím se vlastně chytám původní trasy, jak jsem ji plánoval doma. Jdu a jdu a jdu. Obloha je modrá, sedláci sečou a obrací trávu na loukách – asi bude pár dnů stálé počasí bez deště. Je to kraj pastvin, malých políček, lesů a úhledných vesnic. Všechny názvy na cedulích značících začátek obce zaznamenávám do fotoaparátu.  Abschlag, Nonndorf, Münzbach, Brudendorf, Langschlag, Kainrathschlag… To poslední jméno, kdyby se doslovně přeložilo, tak je to něco jako „Rána bez radnice“. Nebo bez starosty. Vybavuji si povídku Marka Twaina, kde na celou stranu textu vysvětluje četné významy německého výrazu Schlag a nenachází z toho bludiště cestu ven.

 Silnice se zvedá v příkřejším úhlu a přibývá lesa na úkor pastvin a políček. Brzy přicházím na křižovatku uprostřed lesů, kde jsou cedule svědčící o tom, že opouštím krajinu Niederösteraichu a přicházím do Oberösteraichu. Navíc do kraje mlýnů Mühlviertel. Pořád ale jsem vlastně v pohraničí. Snad zítra už se odpoutám, říkám si v duchu. Odtud silnice stoupá ještě příkřeji. Vine se lesem v serpentinách, jdu podle svodidla, za kterým si několikrát všimnu malých pomníčků motorkářů, kteří tu našli svou poslední zatáčku. Toho si člověk jinak než pěšky snad ani všimnout nemůže.   

  

Také pozoruji, že místo božích křížů jsou tu kamenné sloupky s biblickým výjevem v horní části, která připomíná lucernu. Později odpoledne už toho mám plné zuby, silnice v lese ze zdá být nekonečná, ale přeci jen, okolo páté, náhle les končí a před sebou vidím vesnici. Za cedulí s nápisem „Libenau, 964 metrů nad mořem“ roste na travnatém plácku strom. U něj shazuju batoh ze zad, sedám na zem zády k rozložitému kmeni, povoluju si tkaničky na botách a odpočívám. Minuty a minuty hlasitě oddechuju a jsem si jistý, že se odsud, z Libenau, už dneska dál nehnu. Je pár minut po páté.

Mám štěstí. Uprostřed vesnice se za zatáčkou zjevuje na malém náměstí malebná restaurační zahrádka a za ní se rýsuje vchod do hostince zvaného Zum Dorfwirt. Usedám ke stolku, začínám se těšit na pivo a dělám si naděje, že bych tu mohl najít ubytování. Po chvíli nijak dlouhé přichází energický chlapík v bílém rondonu a černých kalhotách. Objednávám si pivo a ptám se na ubytování. Zdá se mi, že odpovídá, že to je možné, ale připadá mi to nějak vyhýbavé, popravdě nevím, na čem jsem. Pivo ve mně po té dnešní túře mizí rychle. Objednávám druhé a znovu se ptám, jestli by byl volný pokoj. Úplně mu nerozumím, ale zdá se mi, že říká něco jako „hele nepospíchej, do večera se všechno vyřeší“. Sice nevím, jak se to vyřeší, ale na oslavu objednávám meruňkovou pálenku. Marillenschnaps. Před hostinec přijíždí v autě mladý pár a sedají si ke stolku kousek ode mne. Také objednávají něco k pití a dlouze o něčem rozprávějí s tím energickým číšníkem. Vypadá to, že by také chtěli bydlet. Pak ještě přijíždí skupinka cyklistů a opakuje se totéž. Já už piju třetí pivo, vypadá to, že dneska mi hodně vyprahlo. Hodiny na věži nedalekého kostela odbíjí šestou. Chvíli po té číšník takovým až slavnostním krokem vchází mezi nás a povzbudivým gestem nás zve dovnitř se slovy, kterým rozumím jako „tak, teď přišel čas ubytovávat“. Jdeme za ním k recepci umístěné u zadní stěny dosti velké haly, kterou by člověk uvnitř venkovské hospody nečekal. Ukazuje se, že ten číšník je také recepční. Nejdřív se věnuje tomu páru z auta, pak mě, a cyklisty si nechává na konec. Dostávám pokoj s velkým francouzským oknem obráceným na západ, což je teď navečer velký bonus. Hned otevírám obě okenní křídla, hřeju se v sluneční lázni a na zábradlí, které brání vypadnutí hostů mezi krávy,  pasoucí se na louce pod hotelem, věším všechno, co mám zpocené. Prát se asi dneska nebude. Z okna je vidět, že hotel, který z ulice vypadá jako starobylá venkovská hospoda, má vzadu poměrně velkou moderní přístavbu s pokoji v několika patrech. Také je tu sauna, masážní salon a bůhví co ještě.

Osvěžen sprchou a po denní túře vyhladovělý těším se na večeři. Dole v restauraci se pomalu schází hosté. Částečně z vesnice a pak my z hotelových pokojů. Restauraci suverénně kraluje ten energický muž z odpoledne. Tentokrát doplnil rondon vysokou bílou kuchařskou čepicí. Začíná být zjevné, že je také šéfkuchař. Sesbírá objednávky jídla od jednotlivých stolů a míří s nimi do kuchyně. Za výčepem se objevuje paní, která by mohla být manželka.

K pití si objednávám pšeničné pivo – waizenbier. Nějak se nemůžu těch rakouských piv nasytit. Předkrm je pro všechny v restauraci stejný, salát ze samoobslužného pultíku. Následuje hovězí polévka s knedlíčky. Jako hlavní chod si objednávám nudle se sýrovou omáčkou, špenátem a rukolou. Nakonec zmrzlinový desert a druhou sklenku marillenschnapsu. Ta mě spolehlivě posílá spát. Obsluha hlásí, že platit se bude až zítra po snídani.

Těsně před usnutím si vybavuju, že v jedné z těch vesnic po cestě jsem poprosil o vodu do mé plastové lahve takového hubeného chlapíka v kostkovaných kraťasech za plotem malé zahrádky u domku, který spíš byl něco jako chata. On mi odpověděl, že voda je tady špatná, že si musí z domova vozit lahvovanou a přinesl mi dvě plastové třetinkové lahve, jednu s perlivou minerálkou a druhou s pivem. Byl jsem nadšený z toho dárku a v další vesnici jsem hodil svou „českou“ plastovou lahev do koše na odpadky. Pak jsem ale zjistil, že ta lahev od piva není dál vůbec k použití, protože ačkoliv jsem ji v další vesnici vymyl několikrát pečlivě v obecní kašně s pitnou vodou, tak furt smrděla pivem. Tak jsem ji taky zahodil a najednou jsem měl jednu jedinou třetinkovou lahev. Těsně před usnutím mě popadla hrůza, že zítra budu strádat žízní. Království za další plastovou lahev! Naštěstí ta hrůza z žízně byla jen vteřinová. Spal jsem královsky.

Výdaje:

- Odpolední piva a pálenka, pokoj, večeře, snídaně - všechno dohromady 71 €

 

Neděle 6. červen

Libenau – Pierbach - 30 km

Celkem 119 km

Ráno byla taková ta normální hotelová snídaně. Číšník, recepční a kuchař v jedné osobě stál za výčepem, pozorně sledoval všechno dění v lokále, byl k dispozici, kdyby ho někdo potřeboval, a zářil čerstvou energií. Když došlo na placení, tak mu povídám svou chatrnou němčinou, že mám problém. Chybí mi plastová lahev na vodu, mám před sebou dlouhou cestu a bez vody to bude špatné. No a on se začal zajímat, kam vlastně cestuju. Do Terstu, povídám, a on na to „Já jsem pan Rockenschaub, tenhle hotel patří naší rodině, já zavolám synovi a on vám plastovou lahev přinese z našeho bytu, protože tady v restauraci jsou všechny lahve ze skla.“ Takže k těm předchozím jeho činnostem přibyl ještě majitel a jeho synek za chvíli přinesl litrovou lahev od coca coly, do které pan majitel zručně natočil vychlazenou vodu z kohoutku na výčepu a popřál mi šťastnou cestu.

Z Liebenau to je jižním směrem celých 15 km dolů z kopce až do Unterwießenbachu, kde definitivně nechávám za zády pohraniční hory. Cestou míjím nádherné selské usedlosti a uvažuju, kolik generací sedláků ty statky budovalo a vytvářelo postupně základ pro tohle dnešní rodinné bohatství.

Krajina je pečlivě udržovaná, je radost tudy putovat. Kontrast tvoří jen zjevně dávno opuštěný chátrající mlýn, kde voda stále ještě padá ze splavu na mlýnské kolo, které se ale neotáčí. Čas se tu zastavil a vidím, že když se čas zastaví, věci chátrají. V Unterwießenbachu se posiluji jedním pivem na dvorku místní hospody a také tu doplňuji zásobu pitné vody. Plastovou lahev z Libenau vnímám jako velké bohatství. Je to jistota pro další putování a za nic bych se jí nevzdal. Království za plastovou litrovku!

Dalších 15 km je takové zvlněné podhůří, cesta vede střídavě z kopce do kopce opět krajinou luk a statků. Počasí se opravdu ustálilo, na obloze občas bílý mráček, jinak azurová modř. Někteří sedláci už mají usušené seno zabalené do balíků ve tvaru válce.

 

Esence rakouského venkova: statek, kaple a kupka hnoje

Jaký je to rozdíl od mé situace před pár dny ještě v Nových Hradech! Už včera jsem definitivně odložil teplá trička a jdu v lehké košili Buschman s krátkým rukávem. Podle té doma poslepované mapy a místních směrovek mířím ke zřícenině hradu Ruttenstein. Ruina vzdálená od cesty asi půl kilometru láká k prohlídce. Ale stojí na dost vysokém kopci, je už pozdní odpoledne a tak se rozhoduji neztrácet s ní čas. Jdu za svou vzdálenou vidinou. Za tou pláží s bělostným palácem na mořském pobřeží.

Za Ruttensteinem je hluboký listnatý les a cesta tím lesem vede podle krásné říčky Gros Naarn. Křišťálově čistá voda tu běží korytem plným omletých oblázků i velkých kamenů, občas potkávám peřej zpěněné vody, nebo naopak klidnou tůň, kde tuším pstruhy velké jako předloktí. Lesem jdu asi tři kilometry. Jsou tu místa, kde z lesa vyrůstají pískovcové skalní útvary podobné těm u nás na Kokořínsku. Na konci lesa se cesta mění v úzkou asfaltku, a za chvíli přicházím k ceduli se jménem obce. Na ceduli je napsáno Pierbach. Jsem tím nemálo překvapen, protože jsem chtěl dojít do Mönchordu. Ten je od Pierbachu víc na východ a podle mé mapy odtud vede úzká asfaltka směřující přímo k jihu, což by se mi náramně hodilo. Nicméně jsem v Pierbachu a s tím se nedá nic dělat. Na mapě to vypadá tak, že jsem někde poblíž Ruttensteinu přehlédl odbočku na cestu, která vede podle té samé říčky ale na opačnou stranu. 

Než jsem si v hlavě nechal projít úvahu, jestli se tam ještě dneska vléct, došel jsem k prvnímu baráku vesnice a on to Gasthaus! Hospoda jako na zavolanou. Jenže zavřená. Neděle – den zavírací. Tu jde po cestě od vsi mladý muž, tak se ho ptám na radu a on povídá „tady ti hospodští jsou moji přátelé, já na ně zabouchám“. A měl jsem ubytování. Malý roztomile zařízený pokoj v patře s výhledem do lesa. Ti hospodští mě přijali málem jako vlastního, na všechno se vyptávali a obdivovali, kolik kilometrů už jsem ušel a dokonce mi ochotně uvařili večeři. Byla chřestová polévka, vynikající salát namíchaný ze spousty druhů různého lupení a pizza. Všiml jsem si už před tím, že na hospodě nahoře je nápis PIZZA. Ta byla, mírně řečeno, dost neobvyklá – spíš to jídlo připomínalo omeletu. Snědl jsem půlku a dál už nemoh. Vypadá to, že tělo na takové pouti se vyloženě brání přejídání. Ochotně mi zabalili tu zbylou půlku na zítra. Ozdobou večeře byla čtvrtka výborného červeného vína servírovaná v krásné sklenici Spiegelnau. Po jídle se okolo mě sesedli jako moje rodina a společně jsme nad mapou plánovali zítřejší trasu. Nakonec mi schválili tu úzkou asfaltku z Mönchordu na jih s povzbudivou poznámkou, že vede od statku ke statku, auta tam skoro nejezdí, spíš nějaký sedlák na traktoru. Závěr porady je, že zítra bych mohl dojít k Dunaji, do města jménem Walsee.

Po téhle povzbudivé strategické válečné poradě jdu ještě na procházku Pierbachem s povolenými tkaničkami na botách. Zítra u Dunaje?, říkám si v duchu, to bych si před týdnem v Dobré Vodě vůbec neuměl představit. Potkávám vesnickou hospodu s takovým příjemným dvorkem, v dobré náladě objednávám pšeničné pivo a meruňkovou pálenku. 

V tom mém malém pokoji s pootevřeným oknem nadechujícím vůni okolních lesů se spalo nádherně. 

Výdaje:

- bydlení včetně večeře a snídaně 43 €

- pivo, marillenschnaps 8 €

CELKEM 51 €

 

Pondělí 7. červen

Pierbach – Wallsee - 33 km

Celkem 152 km

Po vydatné snídani následuje placení a loučení. Odcházím v půl desáté. Včera při „válečné poradě“ s domácími bylo rozhodnuto, že risknu krátký úsek chůze po státní silnici, abych se co nejdříve dostal na svou původně vybranou trasu, ze které jsem zblouděním do Pierbachu sešel. Ukazuje se, že to bylo správné rozhodnutí. Jdu po té široké asfaltce asi kilometr, potkám pár aut, a už jsem u odbočky na St. Thomas am Blasenstein. To je můj směr a v duchu si říkám, jestli náhodou to slovo Blasenstein se k mé cestě tak trochu nehodí. Úzká silnička stoupá pět kilometrů do kopce až k rozcestníku, kde je vyznačena nadmořská výška 722 metrů. Oblohu zakrývá kupovitá oblačnost, nebe vypadá jako rozestlaná postel a po nočním deštíku je dusno jako v prádelně. Strašně se potím. Krajina je malebná, pahorkatá, les, pastviny, statky. Nic k tomu navíc a právě tohle základní „málo“ tvoří ten půvab. Všude čisto. Přemítám o tom, že stejné to musí mít ti zdejší lidé v hlavách.

 

V dáli na obzoru se stále zřetelněji rýsuje horstvo na pohled vyšší, než tahle pahorkatina a já tuším, že mi nezbude, než se přes něj dostat na druhou stranu.

Před vstupem do St. Thomas by měla být podle mé mapy odbočka na Münzbach okolo další středověké ruiny, hradu Saxenegg. Odbočka tu je, ale u ní žádná směrovka. Vedle mě zastavuje žena v autě, která asi vytušila, že tápu a radí mi jít dál do centra vesnice. „Ta odbočka je tam nahoře, tahle to rozhodně není“, říká a odjíždí. Vyšlapu kopec nahoru ke kostelu, kde je informační panel s mapou a zkouším se zorientovat. Mapa je panoramatická a moc se v ní nevyznám. Nakonec mi dochází, že je tak podrobná, že zobrazuje jen několik okolních obcí a Münzbach, kam mám namířeno, je někde za její hranicí. Nicméně z mapy je jasné, že ta odbočka, kterou mi moje rádkyně rozmlouvala, zřetelně vede na jih, tedy mým směrem. Začínám mít podezření, že jsme si úplně nerozuměli, že asi mě hnala až sem, do centra vesnice, právě kvůli téhle mapě, před kterou stojím. Potím se strašně a začínám mít pocit, že na mě leze nějaká nemoc. Pro jistotu si rozpouštím v teplé vodě z plastové lahve jeden aspirin. Obcházím náves a nacházím hospodu, kde usedám k pivu a odpočinku. Přemítám usilovně nad mapou jak dál, až konečně nacházím úplně novou variantu, kudy dolů k Dunaji. Číšník mi ochotně plní plastovou lahev čerstvou vodou a já už klidnější odcházím ze St. Thomas. Na kostele právě zvon odbíjí poledne.

Z té mapy na návsi jsem pochopil, že St. Thomas je horské turistické středisko, nikoliv vysokohorské ale takové nízkohorské, a že všechny cesty odtud vedou z kopce. Ta moje se svažuje lesem a lemují ji skály, do kterých byla kdysi vylámaná. Pak jsem najednou v údolí, v rovině. Obloha je tu téměř bez mraků a slunce sálá. Jdu mezi poli obilí a kukuřice.

Mezi vesnicemi Klam a Saxen využívám značenou turistickou stezku podle úzké říčky. Úžasná změna proti těm cestám mezi poli.

      

                    Klam je už blízko…                Pěšinou podle říčky přicházím do Saxenu.

Pak zase pole a skrz ně úzké asfaltky. Vleču se krok za krokem, batoh těžkne na zádech, z asfaltu sálá vedro, je to úmorné ale nechci to vzdát. Ještě není šest odpoledne a pořád mám naději, že ještě dneska dojdu až k Dunaji. Konečně změna! Přicházím do vesnice Mitterkirchen in Machland. Hned na kraji je pěkná vinice a kus dál na křižovatce kouzelná hospoda s velkými zeleně natřenými vraty a stinným dlážděným dvorkem. Na dvoře stolky a skládací laťkové židle. K jednomu usedám, batohu vyhrazuji protější židli a u číšnice v sukni zelené jako ta vrata do ulice objednávám pivo. Je to čiré blaho po té túře podunajskou nížinou.

Vlastně jsem celých předchozích šest dnů šel pahorkatinou, a i když to bylo z kopce do kopce, občas do těžkého kopce, tak tahle lautr rovina mě málem dorazila. U okolních stolků sedí v skupinkách cykloturisté a všichni mi projevují otevřené sympatie. Asi je na mě vidět, že už toho mám dost. Možná bych se tu mohl ubytovat, ale jsem si jistý, že k Dunaji už je to jen pár kilometrů. Tak platím, loučím se s číšnicí i všemi na dvorku a šlapu dál.

Silnice vede takovým mokřadem zarostlým topoly a dalšími listnáči a najednou, nečekaně brzy, vidím průhledem v tom lese vodu, jak teče širokým korytem. Vidím řeku! Dunaj! Ten průhled je písčitá cesta odbočující ze silnice. Jdu po ní a najednou stojím na říčním břehu, naproti na vršku v podvečerním světle září věže Wallsee a já skoro brečím. Je to obrovsky slavnostní pocit. Po sedmi dnech putování jsem došel až k Dunaji. Pěšky a sám, s pomocí dobrých lidí, dvou strážných andělů, s kterými občas cestou rozmlouvám a mikrotenového pytlíku od zeleniny, který mám už od rakouských hranic zastrčený do boty v místě puchýře na malíčku. Popravdě, bez toho kousku mikrotenu bych sem určitě nedošel. Puchýř bez „vypolštářování“ řeže tak nesnesitelně, že každý krok je utrpení. Naštěstí jsem se letos v zimně při výletu na běžkách po Brdském hřebeni nad Dobřichovicemi seznámil s touhle sice jednoduchou, ale naprosto geniální fintou zvanou finta Vladimíra Merty.

Wallsee osvětlují slábnoucí paprsky podvečerního slunce, já vidím po pravé ruce most a za chvíli jsem u městských hradeb. 

Příšerně zpocený a smradlavý se hrabu nahoru na Market Plac, hlavní náměstí Wallsee. Vrhám se k prvnímu Gasthausu s nápisem zimmer frei. Hrozné zklamání! Žádný pokoj tu není frei. Ostatní Gasthausy na náměstí vypadají zavřené, tak prosím o pomoc, stručně ze sebe sypu odkud a kam jdu, a majitel, opět šéfkuchař oblečený do bílého rondonu jako ten v Libenau, jde telefonovat. Vrací se s kartičkou, na které je adresa penzionu a posílá mě zpátky dolů k Dunaji takovou úzkou příkrou uličkou hned vedle hotelu.  „Majitelé jsou mí přátelé“, říká mi na rozloučenou, „bude se vám tam líbit“. Už se smráká, letím dolů uličkou, ani nevnímám batoh na zádech ale ouha, dole na nábřeží se vůbec nevyznám, nevím kudy kam, a zase se objevuje dobrý člověk v podobě chlapíka v autě, kterému ukazuju adresu na kartičce a on velí „nasedej“ a zvesela mě veze za mým noclehem. Je to asi 400 metrů. Zvoním na zvonek a z domu vychází štíhlý vysoký šedesátník v županu opásaném kroucenou šňůrou, husté vlasy má prokvetlé šedinami a vede mě do domu. „Už na vás čekáme“, povídá, a vede mě do patra, kde mi ukazuje můj pokoj a přeje dobrou noc.

Pokoje tu mají dveře z malé haly, kde stojí lednička plná vychlazených lahví různého pití, a také jsou tu dveře na terasu s vyhlídkou na Dunaj. Ráj, říkám si v duchu. Utahaný sedím na terase, piju lahvové pivo z ledničky, jím půlku pizzy od včerejší večeře v Pierbachu a půlku jablka bůhví od kdy a je mi blaze. Nohy a záda nebolí tolik jako na začátku cesty, přesto, že dnešek byl určitě nejtěžší den. Jsem rozhodnutý najmout si pokoj na dvě noci. Musím si odpočinout a vyprat ty několikrát zpocené svršky, jinak se mi lidi začnou vyhýbat.

Výdaje:

- 3x pivo cestou 8 €

 

Úterý 8. červen

Wallsee – odpočinek - 0 km

Celkem 152 km jako včera

Ráno začíná snídaní a hned mám příjemný zážitek. Snídá se v té hale s ledničkou a dveřmi na terasu, tak to nemám ze svého pokoje daleko. Je tu už prostřeno pár stolů, všímám si, že jsou označené čísly pokojů, několik hostů už snídá. Usedám ke svému stolku a tu se z nitra domu vynořuje usměvavá paní domácí s úhledným talířem plným zeleniny, sýrů a různých uzenin nakrájených na tenké plátky. Se slovy “speciální snídaně pro našeho poutníka“ klade talíř na můj stůl. Tak pěkně jsme se seznámili. Domácí je v domáckých šatech, menší, trochu boubelaté postavy, úplný opak svého manžela. Ptám se na možnost pronajmout si pokoj na dvě noci. „Půjde to“, říká, „ale budeš se muset přestěhovat do jiného pokoje, ten tvůj je ode dneška rezervovaný“. S tím nemám problém. Znamená to přenést batoh o dvoje dveře vedle.

Po tom snadném stěhování se vrhám do praní svršků i spodků s elánem asi načerpaným z té speciální snídaně. Peru ve sprchovém koutě. Všechno zpocené a špinavé prádlo navrším na podlahu a pod proudem vody pořádně namočím. Pak na to vyleju porci tekutého mýdla, které je tady k dispozici, a šlapu v tom nohama, jako když se šlape zelí. Následně to ještě různě nohama převaluju z kouta do kouta a nakonec v umyvadle vymáchám, ručně vyždímu a je vypráno. Jdu se zeptat domácí, kam můžu prádlo pověsit. Potkávám ji na terase, jak zalévá muškáty a uštipuje jim odkvetlé květy. „Zajdi na zahradu, tam uvidíš“, povídá s mateřským úsměvem. Na zahradě za domem nacházím takový ten sušák, co se otvírá podobně jako deštník. Kolíčky visí v košíčku na háčku středové trubky. Slunce svítí, větřík pofukuje údolím Dunaje, nemám starost, že by prádlo neuschlo.

S povolenými tkaničkami na botách se jdu projít nahoru do města. V trafice kupuju náhradní tužkové baterky do foťáku a vedle objevuji informační středisko. To je za celou cestu poprvé. Představa, že kdekoliv cestou koupím podrobnou mapu pro další část cesty, hned první týden vzala za své. Moje trasa zatím vedla vesničkami, kde je maximálně hospoda a někdy malý obchod se základním sortimentem potravin a drogerie. Ale turistická mapa? „To musíte do města, main Her.“ Jenže to se mi právě nechce. A zatím, vlastně, mi ta moje poslepovaná okopírovaná automapa vystačila. Wallsse je na mé trase první město. Z mapek a prospektů v infocentru si dávám dohromady obraz trasy jižně od Dunaje. Ukazuje se, že Wallsee je vstupní branou do kraje zvaného Mostwiertel, do kraje moštových statků. To se mi náramně zamlouvá. Znám rakouské mošty ze statkových hospod v okolí Klagenfurtu. Hlavně z hostince sedláka Bodenbauera v údolí Bodental, kam jezdíme každý rok na běžky. Mírně alkoholické, okolo 4%, výtečně ovocné, extra suché. A teď mám před sebou celou krajinu plnou toho lahodného pití. Strkám do kapsy mapku kraje. Je zadarmo, a moštové statky, mostheurige, jsou na ní označeny symbolem úhledného keramického džbánku. Už se na ty džbánky těším! Ten gasthaus, kde mě sehnali bydlení, je nedaleko, jdu tam zahnat žízeň. U číšnice, která tu byla už včera, objednávám jedno pšeničné pivo. Ona se živě zajímá, jak se mi líbí dole v penzionu. „Sehr gut“ odpovídám a nevím, jestli je to dostatečná chvála. Cítím se celý rozklížený, najednou bolí úplně všechno. Snad mě zítra chůze dá zase dohromady. Vracím do penzionu a na terase, při psaní deníku zjišťuju, že takhle je mi úplně nejlíp.

Prádlo na sušáku je suché, jdu ho sebrat. Je to pár kousků, ty co přijdou do batohu, skládám na posteli. Přitom jsem takový celý pokrčený, protože postel je nízko a najednou „kopanec“ do zad, vystřelující bolest v kříži, záda tuhnou, nemůžu se úplně narovnat. To mi tak ještě scházelo. Vzpomínám si na další fintu, fintu profesora Lewita, polykám dva čtyřstovkové ibalginy ze své miniaturní lékárny. To by mělo podle poučky profesora Lewita okamžitě blokovat zánět, který by se jinak začal v postiženém místě rozvíjet. K ibalginům si ordinuju pohyb. Belhám se nahoru na náměstí. Záda se troch uvolňují. Vracím se do své hospody a objednávám další pšeničné pivo. Už jsem tu jako doma. V šest odpoledne se začíná podávat večeře. Po zevrubném studiu jídelního listu objednávám specialitu kraje zvanou Mostwierteltaller. Co také jiného, než specialitu, když jsem tu na jednu jedinou večeři. A nelituji. Dva pořádné plátky selského uzeného bůčku, malé brambůrky žluťoučké jak kanárci, navrch petrželka a kousky ještě ne zcela rozpuštěného másla, dušené kysané zelí promíchané kostičkami rozškvařené slaniny. Ten uzený bůček je chuťová báseň a zaslouží si podpořit něčím ostřejším. Do konce večeře na to padnou tři sklenky obstleru, pálenky z jablek a hrušek o mocnosti 50%. Žaludek a duše jsou nadšené, záda a nohy pořád ještě ne.

Ploužím se dolů. Na břehu Dunaje pod mým penzionem posekali trávu, která do večera uschla. Lehám si do toho vonícího sena a koukám střídavě na vodu, jak mi plyne pod nohama a na nebe nad hlavou. Skoro jsem tam usnul. Mazej do postele, říkám si duchu, ráno bude líp. Láká mě zalézt do postele takhle oblečený a obalený tím voňavým senem ale v posledním záblesku zdravého rozumu se toho zříkám. Je osm večer a já už spím…

Výdaje:

- baterky tužkovky 2 €

- večeře 28 €

CELKEM 30 €

 

Středa 9. červen

Wallsee – Loučka s kaplí za St. Peter in der Au - 20 km

Celkem 172 km

Vstávám v 6.15, ke snídani usedám v 7.00, platím v 8.15. Paní domácí mě vyprovází až k vrátkům a přeje mi šťastnou cestu. Pan domácí má na předzahrádce partu řemeslníků a cosi opravují v šachtě u plotu, kam je ten elegantní dlouhán právě zanořen, takže je zbytečné na něj volat nějaké pozdravy.

V co jsem doufal, totiž že ráno bude líp, se splnilo. Zásluhou mapy z infocentra mám už od včerejška dobrou představu kudy z Wallsee dál na jih. Nejdřív musím nahoru na Markt Platz. Začínám v obchodě NASH & FRISH. Kupuju si jen jablko. Velké, žluté, červeně žíhané, voňavé. Housku mazanou tvarohovým sýrem mám od snídaně. Pak jdu do mírného kopce po chodníku takovou „výpadovkou“ z města na jih asi kilometr a tu na jednom rohu vidím směrovku moštové trasy označenou džbánkem a ta směrovka mě vede do boční ulice a odtud po úzké asfaltce z města ven. Stále do kopce, teď už příkřejšího. Naposledy se ohlížím, Wallsee mám pod sebou na severu, vidím i široké koryto Dunaje směřující od západu na východ. Jak dny mé pouti přibývají, stále víc si uvědomuji orientaci podle světových stran a snažím se naučit využívat k této orientaci svůj stín.

Opět je vedro, pomalu stoupám do kopce úzkými asfaltkami mezi pastvinami a ovocnými sady po směrovkách se symbolem keramického džbánku označujících moštovou trasu. Těch asfaltek je tu hotový labyrint, směrovky na některých křižovatkách chybí a najednou se začínám ztrácet jak v té mapě z infocentra, tak v samotné krajině.

V jednu chvíli, nebýt selky, která zrovna stála před svým statkem, bych se snad z toho bludiště vůbec nevymotal. Znovu nabírám správný směr a mířím na Wolfsbach vzdálený odtud asi 4 km. Než tam dojdu třikrát odpočívám u mariánských kapliček a božích křížků. Ta místa poskytují místo k odpočinku, stín a povzbuzení. Napadá mě, že bez nich by taková pěší cesta, jako je ta moje, snad ani nebyla možná. Ty kapličky a křížky jsou tu ve své podobě už několik století a jistě před tím na těch samých místech byly jiné, starší, a ještě před tím třeba nějaký vztyčený kámen, nebo živý strom. Teprve když člověk putuje krajinou pěšky, dokáže ta místa náležitě docenit.

 

Jako ukázku jsem vybral z desítek fotografií tuhle okouzlující naivistickou lidovku.

Blížím se k Wolfsbachu, jazyk se mi lepí na patro a už vidím před sebou vedle silnice krásný gasthaus na samotě pod vesnicí. Ale, bohužel, dnes zavřeno. Šplhám nahoru do vsi a sedám si na první lavičku, kterou tu potkávám, hlavně proto, že je ve stínu. Potřebuju si upravit mikrotenový pytlík v botě. Jak tu tak posedávám, dochází mi, že sedím přímo naproti obecné škole a vypadá to, že je zrovna přestávka, několik školaček skotačí před školou a při mém vzhledu by mohl někdo usoudit, že tu posedávám právě kvůli tomu. Tak se raději rychle zvedám, házím na záda batoh a pokračuju směrem ke kostelu, kde tuším, že by mohla být hospoda. A je. Jmenuje se Gashof Zatl. První pivo na dvorku piju skoro naráz. Je to Stiegel. Výborný. Dole u Dunaje pivo tak nechutnalo. Je to zvláštní jev, že pivu se stupňuje říz s nadmořskou výškou. Abych nabral sílu, objednávám ještě jedno. Pak prosím o vodu a číšnice mi ochotně plní mé plastové lahve.

Odtud dál je cesta nepěkná. Mým dnešním cílem je St. Peter in der Au a vzdáleným cílem Großraming, odkud podle mé poslepované automapy vede něco jako úzká asfaltka nebo větší lesní cesta dál na jih přes horský hřeben ve výšce tisíc metrů nad mořem. Je jasné, že do Großramingu dneska nedojdu, tak alespoň ten Svatý Petr. Vedro je jako v peci, určitě víc než 30 stupňů celsia, asfalt sálá a silnice stále stoupá do vrchu. Podcházím nějakou dálnici a ignoruji směrovku na dálniční motorest kousek odtud. Pak pokračuju po mostě nad železnicí a dál jakousi průmyslovou zónou okolo nádraží. Peklo. Odpočívám snad každý jeden kilometr.

St. Peter je oáza. Hospody, zámek v hezké zahradě, krámky – živé malé město. Vybírám si hospodu Zur Post a usedám na její miniaturní terase na chodníku. Opět pivo, opět Stiegel, asi to tu mají v kraji propachtované. Číšník se zajímá odkud a kam jdu, je úžasně vstřícný a přátelský a dokonce mi přinese turistickou mapu na cestu dál na jih. Je už pozdě odpoledne ale chce se mi ještě jít. Asi proto, že vedro polevuje a tady ve městě spát nechci. Před odchodem se jdu ještě pořádně opláchnout na toaletu a natočit čerstvou vodu.

Osvěžen šlapu dál, na konci města je kruhový objezd a jak ho obcházím, najednou mi dochází, že nemám brýle. Oboje brýle. Jak na čtení, tak sluneční. Nosím je na závěsech na krku, ale nejsou tu. V tu chvíli vím, kde zůstaly. Na té toaletě v hospodě, kde jsem je pověsil na kliku, abych je nezacákal vodou. Plynule dokončuji obchvat kruhového objezdu směrem zpět a vracím se kilometr zpátky do centra. Naštěstí brýle stále visí na klice u toalet. Číšník se na nic neptá, jen mi znovu přátelsky kyne. 

Na druhý pokus, už bez komplikací, opouštím to malebné město, ujdu ještě tak kilometr a najednou toho mám pro dnešek dost. Vpravo asi 50 metrů od silnice stojí mariánská kaplička na takové malé loučce u pole kukuřice. Je tam lavička a stín, za kaplí zralé jahody. Rázem jsem rozhodnutý tu přespat. Od snídaně mám tmavou housku namazanou tvarohovým sýrem s pažitkou a to jablko z obchodu ve Wallsee. O večeři je postaráno. Pomalu se stmívá, jsem hodně unavený, zavrtávám se do spacáku, okolo jezdí auta, ale mě nevidí. Provoz na silnici zvolna řídne, v okolních statcích občas štěkají psi, polehávám a pospávám, do půlnoci přerušovaně, pak hlouběji. Za celý včerejší den jsem nepotkal jediný moštový statek. Ale směrovek, že jdu po moštové trase, jsem viděl desítky. Záhada.

Ráno, ještě za šera, mě probouzí řev zvěře z blízkého lesa. Je to monumentální zážitek. Každý tvor o sobě hlasitě dává vědět ostatním tvorům. Les je jeden velký divoký řev. Vstávám s východem slunce, krajina je prchavou chvíli obzvlášť krásná díky žlutému světlu vycházejícího slunce. Vidím, že uvnitř kapličky svítí svíčka. Večer tam žádné světýlko nebylo. Další záhada.

 

Výdaje:

- bydlení se snídaní - 2 noci 55 €

- 3 piva cestou 9 €

- jablko se nepočítá, stálo pár centů

CELKEM 64 €

 

Čtvrtek 10. červen

Loučka s kaplí za St. Peter in der Au – Grossraming - 28 km

Celkem 200 km

Vstávám s východem slunce. Spacák a karimatka jsou mokré od rosy. Balím je tak jak jsou – přes den se určitě najde příležitost k sušení. Ze spacáku předtím opatrně sundávám několik hlemýžďů. Slunce ozařuje krajinu měkkým žlutým světlem. Tenhle zážitek trvá jen krátce, sotva stihnu fotografii kapličky a krajiny na druhé straně silnice, a sytá žluť postupně bledne. Okolo šesté už jsem na cestě. Jdu údolím Urtal po cyklostezce mezi silnicí a řekou Url. Cesta je kouzelná, skoro po rovině mezi okolními kopci, které tu tvoří pohledné panorama. Na cyklostezce jsem sám, kilometry nikoho nepotkávám. Na vedlejší silnici je také klid. Je to tu takový starosvětský rakouský venkov. Pár samot roztroušených po kopcích, jinak les a pastviny. Napadá mě, že teď vlastně procházím srdcem toho Mostviertelu, moštového kraje, a že asi na každé té samotě nahoře na kopcích bych mohl vypít vychlazenou sklenici té zdejší speciality. Po asi pěti kilometrech chůze najednou potkávám už otevřený gasthaus. Jmenuje se Wendter.

  

Na rozlehlém dvoře před hostincem jsou těžké dřevěné stoly přikryté kostkovanými ubrusy a u nich laťkové židle. Mám akorát čas se na chvíli zastavit a shodit batoh ze zad. Moc se mi to místo líbí a ještě víc, když se dozvídám, že si můžu objednat jablečný mošt. Hostinská, starší prošedivělá paní v zástěře, mi přináší celý půllitr. Mošt je skvělý, vynikající! Nádherně voní jablky, je suchý a zároveň lahodný, plný ovocné chutě.

Ptám se hostinské, jestli ho sami vyrábí. „Kdepak, ten nám dodává jeden sedlák tamhle nahoře v kopcích“. Přesně jak jsem si to myslel cestou sem.

Platím, loučím se a jdu dál směrem na Ertl a odtud nahoru do Maria Neustift. Krajina je stále hezčí. Kopce jsou tu takové homole, jaké se málokde vidí, a za nimi na obzoru se zdvihají Alpy.

 

Tenhle den mě náramně baví. Cestou potkávám modrého Krista, jeden z nejhezčích božích křížů na mé cestě,

fotím kytky, fotím pastviny, na kterých mě zajímá pravidelná geometrie řádků sušícího se sena, jinde zase pasoucí se stračeny. Fotky božích křížků a kapliček pořizuji systematicky a těším se, že na konci cesty to bude taková malá sbírka.

  

V Marie Neustift jsem před polednem a výjimečně mám v tuhle denní dobu hlad. Je to samozřejmě tím, že jsem nesnídal. Přispěl i ten půllitr moštu brzy po ránu. První hospoda, kterou tady míjím, je zavřená. Druhá nemá sezení venku tak musím dovnitř. Jsem tu první host. Nemám pomyšlení na teplý oběd. Znám rakouské porce a bojím se, že po jedné takové bych se už dál nehnul. Prosím o studenou svačinu. Dostávám prkénko s uzeninami a sýry, k tomu výborný rohlík a k pití opět mošt. Tentokrát v menší sklenici, tak si vprostřed jídla dávám ještě jeden. Zatímco jím, přicházejí další hosté, hostinský v bílé košili a černé vestě začíná roznášet obědy a já vidím, že jsem udělal s tou svačinou na prkénku moc dobře. Talíře jsou tu dvakrát tak velké než u nás a na nich hory jídla.

Směrem dál na Grossraming, který je mým dnešním cílem, nejdřív silnice prudce klesá. Pak je rovina v údolí, kterým protéká křišťálově čistá říčka. Další krásný kus krajiny. Je po poledni, slunce svítí na modré obloze, začíná být vedro. Dojem z té krásy začíná mít trochu trpký podtext, protože moje pravá noha už nechce sloužit. K tomu puchýři na malíčku, na který jsem si díky mikroténovému „airbagu“ jakž takž zvyknul, přibyl daleko větší puchýř na vnitřní straně chodidla. Zjevně se o to „zasloužil“ ten sestup shora z Maria Neustift. Nohy víc trpí z kopce než do kopce. Teď jsem sice na rovině, ale bolest už snáším jen s velkým přemáháním. Je půlka odpoledne, ploužím se po krajnici silnice a je to horší a horší. Potkávám autobusovou zastávku a pro dnešek to vzdávám. Podle jízdního řádu vyvěšeného na sloupku zastávky jsem dva kilometry před Grossramingem. V duchu si říkám, že ten kousek svezení nebude tak velký hřích. Autobus je tu za deset minut. Řidič je přátelský, zajímá se, odkud a kam jdu a také jak to mám vymyšlené s noclehem. Když slyší, že zatím nijak, rovnou mi radí hotel s hospodou v Grossramingu u kostela. Tam je také zastávka autobusu, takže poslední můj dnešní úsek cesty je milosrdně krátký.

Hotel se jmenuje Landgasthof Kirchenwirt. Je to starobylý dům s pěknou zastřešenou terasou lemovanou dřevěnými sloupy. Je tu stín a pšeničné pivo chutná po té dnešní túře božsky. Moc se mi tu líbí. Jsem najednou v takovém zklidnělém rozpoložení až v jakémsi odstupu od sebe samého. Mám rozšněrované tkaničky, dívám se na kostel a vůbec nevím, co si počnu zítra. Asi pojedu vlakem do Klagenfurtu, tam se u Pašků pokusím dát dohromady a pak se uvidí. Dvěstě kilometrů po Rakousku napoprvé, dokonce s přechodem Dunaje …, taky dobrý, říkám si v duchu.

 

Není mi úplně jasné, kde jsem udělal chybu. Možná to budou boty a ponožky, možná to je normální, že nohy, nezvyklé takové zátěži, se po stovkách kilometrů takhle otlačí. Uvažuju, že bych si měl koupit sandály. Uvidíme, co se dá v Grossramingu pořídit. Vypadá na větší obec, třeba budu mít štěstí.

V recepci jsem zastihl dámu vzhledu sněhuláka. Kulatá hlava, kulaté tělo, krátké nohy s kulatými lýtky. Vyklubala se z ní paní majitelka. Podává mi klíč od pokoje číslo jedna. V pokoji rychle vybaluju mokrý spacák a karimatku a věším to na zábradlí balkonu. Za chvíli přidávám vyprané tričko a ponožky. Odpoledne pokročilo, tak rychle vyrážím na průzkum. Kousek od hotelu stojí nákupní středisko s větší samoobsluhou a dokonce s prodejnou obuvi. V samoobsluze objevuji regál se spoustou typů flastrů na puchýře na nohou. Vybírám si několik balení – nejvíc mě baví gelové polštářky a pak ještě flastry tvaru děravého kolečka, kterým se puchýř obklopí a tím pádem zůstane oddělen od boty a vůbec od celého zbytku světa. V prodejně obuvi mají dost obyčejnou venkovskou nabídku. Sandály výhradně od firmy Riecker. Takové vycházkové, dobré na procházku městem nebo na doma, ale že by zvládly denně okolo třiceti kilometrů pěšky, to se mi nezdá. Nicméně po delším zkoušení jedny kupuju. Říkám si, že alespoň budu mít něco, do čeho se večer přezuju, a nohy si odpočinou.

S nákupem se vracím do svého hotelového pokoje. S obrovskou úlevou se vyzouvám z bot a obouvám do sandálů. Už se těším na večeři venku na terase. V tom uvolněném rozpoložení, v kterém se nacházím, si chci trochu užít. Večeřím grilované jehněčí kotletky. K tomu červené víno Blaufrakisch. Na závěr káva a sklenka pálenky. Jelikož jsem v kraji jablek a hrušek z nabídky pálenek volím obstler. Žij dnes a zítřek nech dni zítřejšímu.

Výdaje:

- mošt dopoledne 2 €

- svačina k obědu 12 €

- autobus 2 €

- sandály 50 €

- flastry na puchýře 6 €

CELKEM 72 €

(večeře se bude účtovat ráno s bydlením)

 

Pátek 11. červen

Grossraming – Unterlaussa - 36 km (z toho 6 km autem)

Celkem pěšky 230 km

Ráno není o moc moudřejší večera, pořád nevím co si dál počít. Zato snídaně je výtečná! Hotelová kuchyně prostřela do samoobslužného bufetu přehlídku regionálních lahůdek nikoliv ze samoobsluhy za rohem ale od místních farmářů. Šunky, salámy, sýry, džemy, ovoce, zelenina, pečivo… všechno je to na pohled i na chuť originální kvalita. Snídám v nových sandálech a snídám dlouho, protože všechno, co se tu nabízí je potřeba ochutnat a náležitě ocenit. Po snídani jdu za hoteliérkou do recepce vyrovnat účet. Součet dole je 82 Euro, což není zrovna málo v porovnání s předchozími. Překvapením je hlavně extra položka 9 Euro, kterou si překládám do češtiny jako „sám na pokoji“.

Hoteliérka se zajímá, kam mám dál namířeno, tak se pokouším vyložit jí své plány, které ani mě nejsou úplně jasné. Ke všemu mluví nějakou regionální němčinou, takže domluva je dost kostrbatá. Probíráme můj původní plán túry z Grassramingu přes horský hřeben na druhou stranu do vesnice Unterlaussa. Na mojí mapě to je tenká přerušovaná čára napříč zelenou plochou značící les. Hoteliérka vybaluje mapu, která je obrovská, vypadá jako vojenská speciálka, a podrobně mi ukazuje moji trasu, přičemž nešetří varováními. „Je to hodně do kopce, dlouhá cesta přírodní rezervací, kde vůbec nic není“, říká, a varuje mě, že na druhou stranu hor je to rozhodně víc než třicet kilometrů, není jisté, že tam dojdu do večera, takže mám počítat s tím, že budu spát v lese. Ať si určitě pořídím zásoby vody a jídla aspoň na dva dny. „Dole pod horami na naší straně je vesnice Brunnbach“, ukazuje na mapě, „to je poslední civilizace. Pak už je jenom divočina“ uzavírá hoteliérka instruktáž a podává mi baculatou ručku na rozloučenou.

Na pokoji pak lepím na puchýře ty nové, včera pořízené flastry, a vycpávám boty mikrotenovými sáčky. Když se postavím a ujdu zkušebně pár kroků, tak se dneska v těch botách necítím tak hrozně. V místním obchodě NAH & FRISH kupuju dvě housky, svazek ředkviček, jablko a šest meruněk. Takhle si ty zásoby paní hoteliérka asi nepředstavovala. Ona ovšem nemá tušení, že já ve skutečnosti mířím na vlakové nádraží. Vím kudy, protože na koleje jsem viděl z balkonu hotelového pokoje, i nádrží bylo ve výhledu, na kraji města, vlastně už trochu za městem. Z ulic Grossramingu se dostávám na asfaltku vedoucí podle kolejí k nádraží. Asi 50 metrů před nádražím je odbočka a u ní stojí sloupek se směrovou tabulí s nápisem Brunnbach. Jsem na rozcestí. Nádraží je na dohled, Brunnbach v dáli, někde pod zalesněnými kopci, které vidím na obzoru, a Unterlaussa, můj cíl, na jejich druhé straně, ještě daleko dál. Nakonec volím ty dálky a k nádraží se otáčím zády.

Šlapu po úzké asfaltce, která se vine rovinou mezi polosamotami, pak mírně stoupá k horám přede mnou. Jdu procházkovým tempem, puchýře se zatím chovají snesitelně. Často fotím. Právě když pořizuji pro budoucnost úplně bezvýznamný portrét dvou roztomilých telat na pastvině vedle cesty, zastavuje za mnou auto. Je to hoteliérka, a že mně sveze do Brunnbachu. Jede tam vyzvednout dcerku ze školky. V Brunbachu mi ještě ukazuje cestu dál a loučíme se, dneska už podruhé.

Následuje rovina loukou plnou rozkvetlých kytek a pak stoupák do lesa. Začíná dřina. Stoupám dlouhé kilometry širokou, prašnou, kamenitou cestou proti proudu horské řeky. Cesta je krásná, plná dojmů z čisté horské přírody, z bohatství tvarů, barev a forem života. Všímám si pavouka, který je tak zvláštní, až se opájím nadějí, že jsem objevil nový živočišný druh.

 

Horší je, že občas narazím na křížení cest, nikde tu nejsou žádné směrovky nebo značky a moje mapa na to nestačí. Naštěstí svítí slunce, orientuji se podle světových stran, jak jsem se to naučil cestou. Na jedné křižovatce už dost vysoko v horách stojím najednou před zásadním dilematem téhle túry, protože odtud vedou dvě cesty jako rozeklaný hadí jazyk, jedna na východ, druhá na západ. Žádná na jih, mým směrem. Po dlouhém váhání a rozhlížení po okolní krajině volím cestu západní. Ta se noří do hlubokého lesa, kde je orientace ještě těžší ale vnímám, že obloukem obcházím nějaký vrch a odhaduji, že někde tam by mohl být pramen té horské řeky, podle které jsem šel hodný kus cesty. Po dalších kilometrech cesta začíná klesat dolů, potkávám úzký potok a ten teče mým směrem. Přešel jsem rozvodí! Vypadá to, že jsem zatím nezabloudil. Puchýře na levé noze začínají z kopce zlobit. Potkávám takovou boudu stlučenou z prken, sundávám batoh, sedám si na zem, opírám záda o tu boudu a odpočívám. Zouvám boty, svlékám ponožky. Ty flastry z Grossramiongu jsou celé takové krabaté a zdá se mi, že víc vadí, než pomáhají. Ale dobře drží. Musím použít nůžky na nehty ze svého hygienického neceséru. Flastry jdou dolů i s kůží. Oblékám suchý pár ponožek, do bot dávám nový mikrotén. Dávám si záležet na přesném umístění v místě puchýřů.

Šlapu dál, jde to. Objevuje se lavička se stolem na lesní křižovatce, také první dřevěné směrovky. Z nich čtu, že jdu správně. Velká úleva po kilometrech nejistoty. Ocitám se v mírné euforii a přidávám do kroku. Potkávám ceduli s dlouhým textem různých informací. Dozvídám se, že jsem na území národního parku Kalkenalpen, čili Vápencové Alpy. Z toho jsem mírně dojatý, protože skrz Vápencové Alpy vede dálnice, po které často jezdíme k Paškům do Klagenfurtu. Tuším, že se blížím k jednomu z milníků své pouti, místu, kde přechodem té dálnice symbolicky zkřížím své vlastní stopy. Jak cesta klesá níž, objeví se vedle ní občas nějaká malebná samota. Jsou to dřevěné domy v alpském stylu, což je na mé cestě novinka. Nevěřím, jak rychle se blížím k Unterlausse ale je to tak. Dokonce poslední kilometry bolest v nohách polevuje. Děkuji svým strážným andělům a všem svatým, celé mi to připadá zázračné. V pět odpoledne už piju mošt u malé hospůdky čtyři kilometry nad vesnicí. Odtud už je výhled na hradbu Vápencových Alp na jihu, kterou budu muset v příštích dnech nějak zdolat.

 

Cestou jsem se naučil myslet dopředu tak na čtyři kilometry, takže mě to dnes nijak neleká. Jsem šťastný, že za hodinu budu v Unterlausse. Vedu řeč s rodinou, která sem zajela zdola na odpolední svačinku. Jsou už několikátí, kdo mluví o tom, že vlastně jdu takovou pouť Svatého Jakuba.

Dopíjím mošt, loučím se a jdu dolů serpentinami, které trochu ulehčují hodně příkrý sestup. Asi v půli kopce u mě zastavuje auto s tou rodinou z hospůdky a nabízí svezení. Jsou tak přátelští a srdeční, že se tomu těžko odolává, navíc už se připozdívá, tak házím batoh do kufru jejich auta a sedám si na zadní sedadlo, kde jsme tím pádem už tři. Radí mi, ať nezůstávám v Unterlausse, že mě dovezou až do Weissenbachu, odkud se snadněji nasměruju na Klagenfurt. Dohodnuto. Vystupuji na kraji města, protože oni tu odbočují na druhou stranu.

Blíží se sedmá hodina, potřebuju nocleh, nebo někde rozbalit spacák. Procházím městem, kterému v samém centru dominuje nádherný středověký hrad na zalesněném skalním ostrohu. 

Zastavuji v malém bistru vedle tenisových kurtů, kde sedí u stolu pět lidí. Jedna z nich je hostinská, dávám si pšeničné pivo a radím se o noclehu. Další žena u stolu je původem Ruska, konverzace je jazykově pestrá. Jeden z chlápků, takový v lepším oblečení, bere mobil a shání mi bydlení. Má ho po deseti minutách telefonování. Říká, že to je v St. Gallen, tři kilometry odsud. Druhý chlápek říká, že si dá ještě jeden střik a hodí mě tam autem, má to při cestě domů. Já si dávám druhé pšeničné. Ruska platí za nás za všechny.

Vystupuju přímo před domem, domácí už mě čeká, je to kultivovaná dáma okolo čtyřicítky, dům je starobylý, pokoj má postel s nebesy a já se nestačím celému tomuhle dni divit. Jdu ještě na procházku po St. Gallen. Je to malebné městečko posazené v údolí obklopeném alpskými horskými štíty. Nacházím otevřenou hospodu. Vcházím dovnitř a vidím hostinského za výčepem, jak upřeně kouká na moje nohy, tak klopím zrak dolů a vidím svoje strašně zaprášené boty. „Asi jdeš zdaleka“ povídá hostinský. „Je to tak, přes hory z Grossramigu“ odpovídám, „dám si jedno pšeničné“, hostinský otvírá Francizkaner, moje oblíbené, a na rozloučenou jablkovou pálenku, jemnou a skvělou. „Doma vypálená“ povídá hostinský.

Z nakoupených zásob jsem cestou snědl jen meruňky a jablko. Ředkvičky a housky mám k večeři u malého stolku na pokoji. Tak tohle byl teda den, běží mi hlavou už v posteli a usínám pod nebesy.

Výdaje:

- Nocleh, večeře a snídaně v Grossramingu 82 €

- potraviny na cestu 5 €

- mošt 2 €

- pivo a pálenka 5 €

CELKEM 94 €

 

 

Sobota 12. červen

St. Gallen – Oberzeiring - 15 km

Celkem pěšky 245 km

Ráno při snídani chválím bytné dům. Už jenom ta jídelna, kde teď sedím za prostřeným stolem, je moc pěkný příklad jak zvládnout modernizaci starobylého stavení a přitom zachovat všechno historicky cenné, jak vkusně kombinovat starožitné věci se současnými. Ty současné většinou poznávám jako výrobky Ikea. I ta moje nebesa, pod kterými jsem strávil noc, jsou z Ikea. Prostředek domu je vybourán až nahoru a je tu velká prosvětlená hala s ochozem okolo patra, odkud jsou dveře do nájemních pokojů. Z přízemí i z patra je průhled na zahradu za domem, a také na terasu v přízemí a pavlač nad zahradou v patře. Bytná je potěšená a ptá se, jak to přijde, že si všímám takových věcí. Přiznávám, že jsem velký kus svého života zařizoval filmové dekorace a něco o tom vím.

Pak se dostáváme k mým plánům na dnešní den. Bytná mě varuje, že silnice odtud na jih až do Admontu je frekventovaná široká asfaltka se svodidly na obou stranách a jiná možnost není. Údolí je sevřené Alpami. Z mapy vím, že tudy teče řeka a doufal jsem, že vedle ní je nějaká cyklostezka, nebo cesta. Nic takového, ujišťuje mě bytná a radí jet autobusem do Admontu, odkud prý vede příjemná okresní silnice zalesněnou krajinou do Triebenu.

Trieben!!! To je pro mě magický bod na cestě. Tady zkřížím dálnici, po které naše rodina nesčetněkrát cestovala autem na jih Rakouska a odtud někdy i dál k Jaderskému moři.  Už od těch dnů, kdy jsem kopíroval a slepoval svoji cestovní mapu, mám tohle místo vyhlídnuté jako jeden z důležitých předělů své pouti. Mám k němu stejně silný vztah, jako jsem měl k přechodu přes Dunaj.

Bytná říká, že mi přes Internet zjistila čas odjezdu autobusu a posílá mě zpátky do centra St. Gallen, kde je autobusová zastávka. Všechno se to odehrává dost brzy ráno. Autobus má odjezd v 7,15. Na zastávce jsem o pár minut dřív, nikdo další tu není a v době, kdy jsem měl do autobusu nastupovat, zastavuje nějaký na druhé straně silnice, nabírá pár cestujících a odjíždí na sever. Čekám ještě čtvrt hodiny a nic. Jestli jsem něco spletl já nebo bytná se už nikdy nedozvím. Z jízdního řádu na železném sloupku stanice vyrozumím, že autobus jede za hodinu. Na to se mi čekat nechce, takže ze stanice odcházím po svých. Míjím znovu dům svého noclehu, který zvenčí vypadá takový mlčenlivý, jako by tam ani snad nikdo nebydlel, a za chvíli jsem z města venku. Jdu po úzkém pruhu štěrku mezi asfaltem a svodidlem při pravé straně silnice. Jsem radši, když mě auta předjíždějí, než míjí v protisměru. Takhle nevidím řidičům do tváře a navíc věřím, že pro ně je příjemnější mě předjíždět než objíždět v protisměru. Po pár kilometrech potkávám místo s přerušeným svodidlem na levé straně silnice a jdu se podívat na řeku, která je v tomhle místě hodně blízko. Řeka rozhodně není žádný potůček, je to koryto široké tak 10 metrů plné rychle proudící vody. Břehy jsou zarostlé keři a je mi jasné, že úplně neschůdné. Vracím se na silnici a po chvíli vedle mě zastavuje auto. Je to kabriolet se staženou plátěnou střechou a muž za volantem mi nabízí svezení. Házím batoh na podlahu před zadní sedadlo a sedám si vedle řidiče, který občas během cesty ukazuje na alpské štíty tyčící se po pravé straně silnice a říká mi jejich jména. Jednu z těch špic mi představuje jako svoji „dnešní horu“, tak mi dochází, že jedu s horolezcem. V Admontu můj horolezec odbočuje hned za vjezdovou cedulí doprava a já vystupuju.

Procházím městem po chodníku vedle hlavní ulice vedoucí rovně od severu k jihu, takže orientaci mám snadnou. Na konci města, okolo jižní starobylé městské brány, je malý farmářský trh. Pár stánků s ovocem a zeleninou. Kupuju si velikou kedlubnu a opouštím Admont směrem na Trieben. Podle směrovky u silnice vím, že to je patnáct kilometrů. Z poloviny namáhavé stoupání, pak zase dost příkré klesání, což je pro moje bolavé nohy snad ještě těžší. Navíc díky kedlubně batoh váží bezmála o kilo víc. Potkávám pár cyklistů, hodně motorkářů. Je opět vedro jako v peci ale silnice naštěstí vede převážně lesem, který poskytuje stín. Do kopce často odpočívám ve svahu hlubokého příkopu vedle silnice, kde občas nacházím lesní jahody. Skoro na vrcholu stoupání potkávám hezký gasthaus, bohužel zavřený.

 

Místo je pohostinné, před hospodou je pramen čisté horské vody, která vyvěrá z úst takového dřevěného panáka, který připomíná našeho Krakonoše.

Měním zásobu vody v lahvích za čerstvou. Další hospoda, spíš hospůdka, je o pár kilometrů dál a odtud už je výhled dolů na Trieben a dálnici, po které jezdíme do Klagenfurtu od té doby, co jsme přestali používat tunely za Salzburgem, když ten nejdelší za plného provozu vyhořel. Hospůdka je otevřená a stojí na správném místě. Můžu tady vychlazeným půllitrem řízného rakouského piva oslavit nádherný pocit z toho, že jsem za dvanáct dní došel až sem, kde křížím svoje vlastní stopy, vyježděné pneumatikami různých aut, které naše rodina pro cesty na jih Rakouska kdy použila. Autem je to z Dobřichovic 350 km a obvykle nám to trvá 6 hodin.

Trieben není z nadhledu nijak pěkné město, hlavně díky továrnímu komínu s červenými pruhy, ale tady nahoře je to čistý venkov v zalesněné krajině, kraj dřevařů. Hospodský chová na pastvině vedle hospody pár krav a jedna zvědavá se přišla podívat, jak vykračuju na své poslední čtyři kilometry, které mě dělí od dálnice dole v údolí.

Celou tu hodinu, kterou na tu vzdálenost dolů k dálnici spotřebuju, jsem ve stavu rozjitřené mysli. V Triebenu jsem okolo třetí odpoledne. Vedle kruhového objezdu kousek za přechodem přes dálnici je na pohled příjemná pizzerie kam se jdu vzpamatovat z toho automobilového randálu, co jsem před chvílí zažil. V klidu piju pivo a uvažuju, že bych mohl z mobilu poslat domů a Paškům zprávu, kde jsem. Sahám do kapsy a mobil nikde. Krve by se ve mně nedořezal. V hlavě mi běží všechna ta místa ve škarpě u silnice, kde jsem cestou z Admondu odpočíval a hororový film, jak se po svých stopách vracím zpátky. Odsouvám židli, vstávám… a vidím mobil, jak leží na podlaze pod židlí. Uf! U sta hromů!! Ta úleva!!!

Vycházím z hospody a je mi do zpěvu radostí, že to tak dobře dopadlo. Po sto metrech potkávám jakýsi krojovaný průvod vedený dechovou kapelou složenou ze samých mladých lidí, kteří zvesela vyhrávají rakouské lidovky. Nejradši bych se zařadil, ale nemám kroj a také ten průvod pochoduje jinam, než mám namířeno. Já potřebuju vylézt nahoru na Hohentauern, odsud dál do Sankt Johan am Tauern a nakonec do Oberzeiringu. Ten je v nadmořské výšce 932 metrů. Podle mé slepované mapy by z Oberzeiringu měla vést lesní cesta na hřeben těch zdejších hor, které se jmenují Wölzské Taury a pak na druhou stranu, z hřebene dolů, do údolí řeky Mura. Odtud už je to do Klagenfurtu pár dní a v cestě nestojí žádné další hory.

Taury se příkře zvedají hned za městem. Stejně příkře se zvedá ta silnice, ke které mířím po městském chodníku. Ten končí u koncové cedule obce. Dál už silnice nemá žádnou schůdnou krajnici. Kdo by tu také chodil pěšky, že? Z mapy vím, že odtud nahoru jiná cesta nevede, takže moc možností nemám. Do Oberzeiringu je to třicet kilometrů. Jestli ta silnice dál vypadá stejně jako tady, tak se tam povleču minimálně dva dny, pokud mě z ní nesmete nějaké auto. Najednou vedle mě zastavuje takové malé žluté autíčko. Za volantem sedí drobný stařík v kostkované košili. Hlavu mu zdobí husté šedivé vlasy, bradu šedivý vous a na očích má brejličky s tenkými obroučkami. Ty oči se na mě smějí a stařík mě zve do auta. „Po téhle silnici to pěšky nejde“, říká stařík. „Já jedu do Judenburgu, kam ty?“ „Já do Oberzeiringu“ odpovídám. „Tak nastup, vyložím tě nahoře na křižovatce.“ Malé žluté autíčko jede pomalu, ostatní nás předjíždějí, ale i tak jsme nahoře za půl hodiny. Díky moc, veselý staříku, fakt moc díky, protože tohle bych pěšky jít nechtěl, říkám si v duchu, když šlapu po příjemně úzké venkovské asfaltce směrem k lesu a lesem dál. Jdu asi kilometr a objevují se první samoty, pak les končí a jsem v Oberzeiringu.

Uprostřed vesnice přicházím ke starobylému gasthofu. Na terase stíněné modrobílou markýzou sedí v proutěných křesílkách zády ke zdi dvě stařenky v bílých pláštích. Mezi nimi visí na zdi klec s barevnými papoušky andulkami, které prozpěvují starým dámám do oušek. Jedné do levého, druhé do pravého. Stařenky tiše o něčem rozmlouvají, starobylý barokní vchod do hostince zdobí nad portálem vlajky všech spolkových zemí Rakouska a já si sedám pod markýzu ke stařenkám. Terasu ohraničují truhlíky a květináče s malými jehličnany, je tu náramně útulno a v duchu si říkám, že jestli to bude možné, dneska už se odsud nehnu. O poznání vyšší stařenka se zvedá z křesílka a ptá se, co si dám. Objednávám pšeničné pivo. Stařenky se zároveň představují jako rodné sestry, majitelky hostince. Než je pivo dopité, mám domluvený nocleh. Dávám si ještě jedno a pak mě ta menší stařenka vede chodbou hostince a přes dvůr do druhého domu, kde jsou pokoje. Těším se pod sprchu, pouštím teplou vodu a čekám dlouhé minuty, než sem doteče. Sprcha je pak o to příjemnější. Dneska už nikam nejdu. Před večeří si ordinuju odpočinek vleže na ustlané posteli s nohama nahoře na pelesti. Chybí tomu jen sklenice whisky s kostkou ledu.

Večer v restauraci je docela dost hostů, atmosféra je taková venkovsky sousedská, vesměs se všichni znají a mají si co říct. Stařenky se převlékly do místních krojů v barvě převážně zelené. Z jídelního lístku se dozvídám, že se nacházím ve spolkové zemi Štýrsko, jehož speciality tu mají vyhrazenou samostatnou stránku. Z nich si vybírám vařené hovězí s obilnou kaší, hráškem a dušenou mrkví. S lahví štýrského červeného je to vynikající.

Do postele uléhám při otevřeném okně, kterým je výhled do zalesněných kopců za vesnicí. Tuším, že tudy povede moje zítřejší cesta. 

Výdaje:

- nocleh a snídaně v St. Gallen 35 €

- kedlubna 1 €

- 4x pivo 12 €

CELKEM 48 €

 

Neděle 13. červen

Oberzeiring - Scheifling - 22 km

Celkem pěšky 267 km

Snídani mám domluvenou na sedmou. Kuchař v černém rondonu má černou náladu. Je možná ještě věkovitější než obě hostinské a působí na mě jako tvrdý suk v měkkém dřevě. Malý a štíhlý, na hlavě šedé vlasy rozježené jako starý rejžák, oči tmavé, pichlavé. Hostinská, ta vyšší z obou sester, je naopak milá a čilá, opět v zeleném kroji jako včera večer. Já mám před sebou výstup na kopec Habring s vrcholem v nadmořské výšce 1497 metrů. Na mé mapě je to tenká přerušovaná čára vedoucí z malého kroužku označující Oberzeiring přímo na jih. Na téhle lesní tůře mi hodně záleží. Po silnicích bych strašně obcházel, kdežto tohle je zkratka z jedné krajiny do druhé. Na konci snídaně při placení se vyptávám hostinské jak najít výchozí bod. Hostinská to jde probrat do kuchyně a vrací se s kuchařem, který za tu necelou hodinu viditelně okřál. Kuchař říká, že cesta nahoru na Habring začíná přímo naproti Gasthausu, vede přes můstek na potoce, pak ke kapličce a odtud už je to kousek do lesa.

Z hostince odcházím v půl deváté. Ohlížím se směrem k terase. Papoušci andulky jsou ještě kdesi uvnitř. Najít cestu je snadné. Všechno odpovídá tomu, co řekl kuchař. Na můstku přes potok se na chvíli zastavuju a koukám dolů do vody, která tu běží přes takové nízké jízky poměrně prudkým spádem. Odtud je to štěrkem zpevněná široká lesní cesta, která zjevně slouží hlavně lesníkům a dřevařům. Stoupám nahoru zatím nejtěžším kopcem mé pouti. Nejsou tu žádné směrovky ani turistické značky, takže vlastně nevím, jestli jdu opravdu dobře. Na několika místech se otevírají výhledy do krajiny a dolů na Oberzeiring. Asi po hodině potkávám rodinu na procházce. Otec matka a dvě děti jdou proti mně. Těžce dávám dohromady otázku, jestli jdu opravdu správně na kopec Habring a pak dolů do údolí řeky Mura. Uleví se mi, když kývají, že ano. „Tam nahoře je statek a nad ním je rozcestník s turistickou směrovkou na Habring“ říká otec.

Ke statku už to není daleko, tak kilometr. Zato strmost výstupu roste. Najednou jsem venku z lesa, na pastvinách. Uprostřed nich statek. Cesta vede jeho dvorem a končí u dřevěných vrat. Nevím co dál, tak se vracím zpátky a hledám, kdo mi poradí. Nacházím otevřené dveře do domu, vedle nich otevřenou dodávku. Za dveřmi je chodba, kde dvě ženy plní mlékem různé nádoby. Skleněné lahve, kovové bandasky, plastové kanystry. Obě jsou ke mně zády, oblečené do venkovských šatů a bílých zástěr. Na hlavách šátky uvázané na babku. Mám strach, že když je oslovím, leknou se a spustí poplach. Tak tam tiše stojím, až se jedna z nich otočí. Nelekla se. Usmála se. Tak říkám, že potřebuju radu. Kudy na Habring, když je tu jen jedna cesta a ta je zavřená. „Ále, to je jenom kvůli krávám“ říká a zároveň už vidím do tváře i té druhé ženě, o poznání starší. „Vrata si můžete otevřít, pak jděte přes louku nahoru k lesu a tam už najdete cestu dál. Jsou tam turistické značky“. Vrata jsou dvojitá a dochází mi, že ohraničují koridor, kudy krávy chodí na pastvu. Za nimi je ještě spirála drátu nabitého slabou elektřinou. Součást elektrického ohradníku. Spirála má na jedné straně plastové madlo a díky němu se dá vyháknout ze závěsu a po průchodu zase vrátit zpátky.

 

Les je v dohledu, otáčím se zpátky a vidím, že statek se ztratil někde pode mnou za zatáčkou cesty. Nahoře, na kraji lesa přicházím k lavičce a rozcestníku. Tady mám bílými písmeny trochu podobnými starobylému švabachu na dřevěné směrovce potvrzené, že jsem nezabloudil.

 

Ta úleva!!  Z rozcestí vedou dvě cesty. Jako ta správná zdá se mi ta levá, ale po půl kilometru chůze se mi to přestává líbit. Cesta se zužuje a je stále víc zarostlá trávou, vypadá to, že se po ní moc nechodí. Tak zpátky na rozcestí a volím tu druhou, vedoucí víc doprava. Stoupání je tu ještě těžší než v té pasáži z Oberzeiringu ke statku. Odpočívám snad každých padesát metrů. Konečně jsem nahoře na hřebeni. Je právě poledne. Potkávám směrovku na Unzmarkt a to se mi náramně líbí, protože tam přesně mám namířeno. Cesta klesá serpentinami dolů a zčista jasna jsem na vyhlídce, odkud už vidím do údolí, kterým protéká řeka Mura. Je to ještě hodně hluboko pode mnou. Následuje cesta v hustém lese, odkud naopak není vidět nic, takže na několika křižovatkách lesních cest, kde už žádné směrovky nejsou, se orientuji jen přibližně. V jednom místě opět trochu bloudím, když tu se za zatáčkou lesní cesty zjevuje malý srub, u něj lavičky a stolečky, místo na pohled pohostinné. Malý odpočinek se hodí, zvlášť když je třeba promyslet kudy dál. Nade dveřmi zamčenými na visací zámek nacházím pod převisem střechy turistickou mapu v nepromokavém obalu.

 

Na mapě je zakreslená poloha srubu. Díky tomu už snadno v lese nacházím křižovatku, odkud vede cesta dolů k řece Mura. Míjím paseky plné modře kvetoucích náprstníků, předjíždí mě jeden cyklista, a najednou les končí a jsem mezi pastvinami. Míjím statky na samotě, piju ze studánky, kde je pověšený na rezavém hřebíku otlučený smaltovaný hrnek žlutý jako slunce, fotím šedobílou kočku, která pózuje jako manekýna, kousek dál zase zvláštní citronově zbarvenou houbu choroš přirostlou na starém dubu porostlém lišejníkem. Obydlenost kraje se postupně zahušťuje, samoty přecházejí v osady a dole už vidím vesnici s kostelem. Unzmarkt. U řeky Mura jsem okolo třetí odpoledne a jásám, protože tu je cyklostezka vedoucí mezi řekou a úzkokolejnou železnicí dál na jihozápad. Jdu po ní malými vesničkami a hned v druhé z nich nacházím mostschenke neboli výčep moštu. Je to pitoreskní místo. Takový malý srub na konci dlážděné cestičky vedoucí pod pergolou porostlou rudými růžemi. Na zeleném pažitu vedle cestičky dřevěné stoly a lavice. Na stolech ubrusy, každý v jiné barvě. Různobarevné petúnie v hrubě sroubených truhlících. Lucerny na kovaných kandelábrech. Uvnitř srubu sporé světlo a selka za malým pultem. Za ní soudek moštu. Božský nektar a chvilka odpočinku na krásném místě.

 

Jdu dál po cyklostezce. Jsem už dost ušlý, ale nikde není příležitost k noclehu. Přicházím do Wallersbachu, kde je hned za vstupní cedulí zahrada plná pohádkových nápadů jako jsou různé pohyblivé figury, větrné mlýny, chaloupky s doškovou střechou, cizokrajná zvířata, ježibaba a další bytosti mimo lidský svět. Vedle je malá hospůdka, další vítané zastavení. Tentokrát na lahvové pivo. Sedí tam společnost šesti lidí a zajímají se, odkud jsem, kam jdu a kolik už jsem ušel. Všichni to obdivují, ale jeden pán je nedůvěřivý a říká, že z Prahy to sem musí být dál. Říkám, že jdu od Českých Budějovic. Překvapí mě, že všichni vědí kde to je. Pán se omlouvá a konstatuje, že v tom případě je to správně. Jeho společnice je ráda, že to dobře dopadlo a platí mi pivo.

Okolo sedmé večer jsem v Scheiflingu. Vidím, že cyklostezka tady pro mě skončila. Stáčí se na západ a já potřebuju na jih. Navíc čtu z mapy, že mám problém. Tady začíná údolí sevřené vysokými horami a dál na jih vede jen „červená“ státní silnice. To je ale problém zítřejšího dne. Teď musím sehnat nocleh. Naštěstí asi 100 metrů od cyklostezky na kraji města mohu zakotvit v Gästehausu Leintner. Dostávám pokojík s oknem do stráňky s ovcemi. Ještě cvrčci, jinak klid. Večeřím na vzdušné terase vzadu na hospodském dvoře. Číšník mi radí, ať si dám nejspeciálnější štýrskou specialitu. Je to studené vařené hovězí nakrájené na tenké plátky, velké uvařené fazole, na měsíčky nakrájené vejce natvrdo, spousta cibule. To všechno v hlubokém talíři polité octem a dýňovým olejem. Ve Štýrsku je prý dýňový olej nejlepší na světě. K tomu sklenka červeného – zweigelt. Nakonec schnaps - obstler. Všechno vynikající. Jak jinak po takovém dni. Ten číšník, co mi tak dobře poradil, byl Slovák. Správný chlápek.

Výdaje:

- nocleh, večeře a snídaně v Oberzeiringu 50 €

- mošt v mostschenke 2 €

CELKEM 52 €

 

Pondělí 14. červen

Scheifling – Klagenfurt - 22 km

Celkem pěšky 299 km

V noci pršelo, ráno je krásně, ale mě není zrovna nejlíp. Cestou z pokoje do restaurace kulhám, je 7 hodin, levá noha bolí odshora dolů – jde to až odněkud z kříže a končí v kotníku. Snídaně je bohatá, radost pohledět. Chuťově dominuje výborný špek a šťavnatý suchý salám obalený v pepři. Samozřejmě je tu vejce, máslo, bílé žemle i tmavý chleba a na zvláštním talíři zelenina a ovoce. Všechno to servíruje mužský podobného věku jako energická dáma, která mě včera ubytovala. Asi manžel, říkám si v duchu. Z celého prostředí tu dýchá atmosféra rodinného podniku.

V průběhu snídaně jsme si vyměnili pár slov a za tu krátkou chvilku se vlastně skamarádili a domluvili se, že mě při odchodu vyfotí mým Canonem před penzionem, abych měl nějakou dokumentaci jak jsem na té pouti do Terstu vypadal.

 

V půl deváté se loučíme a já kulhám do centra Scheiflingu poptat se na vlak. Nedá se říct, že bych měl podobnou krizi jako před pár dny v Oberzeiringu, kdy jsem to chtěl ráno po snídani opravdu zabalit. Puchýře na nohách se mi daří ignorovat, už to beru jako normál, zvyknul jsem si. V batohu mám několik balení různých flastrů, které sice nepoužívám, ale poskytují iluzi jakéhosi záchranného prostředku, kdyby bylo nejhůř. Problém je v tom, že na mé mapě nevidím jinou cestu, než po státní silnici, která, jak odhaduji, je dost frekventovaná, protože tady už to není okresní nebo místní asfaltka mezi vesnicemi, ale je to silnice mezi městy. Pak ještě vidím na mapě takovou horskou okliku. To bych musel vystoupat do zhruba dvou tisíc metrů nad mořem a jít několik dnů po hřebenové cestě. Přemýšlím, že bych musel nést zásoby jídla a vody, mít štěstí abych se nezranil, pak také zkušenosti s horským terénem, kterých, přiznávám si, mám poskrovnu, a kondici, která zrovna dneska mi připadá dost bídná. Z mapy čtu, že když popojedu vlakem do Friesachu, tak tam se už můžu chytit vedlejší silnice, která po rovině míří směrem na Klagenfurt. Tam mě čeká pár dnů odpočinku u Pašků a bílé „plážové“ tričko, které jsem si tam deponoval před půl rokem. To přibalím do batohu a obléknu až na městské pláži v Terstu chvíli před tím, než si u stánku s občerstvením objednám sklenku vychlazeného bílého vína.

V trafice na náměstí kupuju baterie do fotoaparátu a při placení se ptám trafikanta na cestu k nádraží. Paní, která přišla chvíli po mně, do toho vstupuje a nabízí, že mě tam sveze. Jede tím směrem. Na nádraží kupuju jízdenku do Friesachu. Je to asi 30 km a vlak jede za hodinu. Za chvíli od severu přitáhne temný mrak a z něj padá studený hustý drobný déšť. Do toho vítr. Úplně opačná nálada, než mé snění před chvílí o bílém tričku, pláži a sklence vína.

Ve Friesachu naštěstí neprší ale obloha je šedá jako olovo. Městu dominuje krásně zachovaný hrad postavený na skále uprostřed města. Uvnitř hradu je divadelní hlediště pod širým nebem a jeviště bohatě vybavené osvětlovací a další jevištní technikou. Před lety jsme tam byli s Paškovými na návštěvě za jejich kamarádem, který nám to všechno s nadšením předváděl.

Odtud jdu směrem na Althofen. To mi poradila mladá žena na starém byciklu, takovém, který má zadní kolo kryté z každé strany takovou tou barevnou síťkou aby se dámám sukně nezapletla do drátů. Raduju se, že mohu jít vedle silnice po cyklostezce, kterou od silnice odděluje alej mohutných topolů. Jdu docela svižně, už nekulhám, ranní bolest v levé noze jsem nějak rozchodil. Mrak na obloze se trhá a tvoří se tam velká modrá okna. Jdu vesnicí, kde je velká dřevařská pila a krásně tu voní dřevo smrků složené v mohutných hromadách vedle silnice. Míjím značku s obrázkem žáby a upozorněním na žabí přechod. Frosch Wanderung. Jak se blížím k další vsi, vidím z daleka velkou bránu. Jakoby ta silnice hned za cedulí s názvem obce vedla rovnou do nebe. Nebe to není, je to pivovar. A s velikou hospodou na nádvoří. Vesnice se jmenuje Hirt a pivovar také. Je zrovna poledne, hlad nemám, ale hlásí se žízeň, chuť na pivo a k tomu chuť si na chvíli odpočinout. Nacházím volnou židli u volného stolu, sundávám batoh ze zad a klobouk z hlavy. Nádvořím, kam se určitě vejdou stovky hostů, proplouvají číšnice s tácy plnými půllitrů zlatého moku v rukou nad hlavami a s kasírtaškami zavěšenými nízko u pasu. Jedna, taková menší s uzlem havraních vlasů na hlavě, staví přede mě sklenici piva zdobenou erbem a švabachovým nápisem Hirter.

Dobře chlazené hirterské s bílou čepicí pěny. Zrovna je doba oběda. Všichni hosté mají před sebou kromě piva veliké talíře jídla. Já neobědvám, hlad mám vždycky až večer, když se trochu ochladí, když dojdu do denního cíle, o kterém obvykle ještě ráno nemám ponětí, kde to bude. Když se dívám na ty pivovarské porce jídla tak v duchu vrtím hlavou v údivu, jak to ti lidé můžou všechno sníst. Všímám si, a moc se mi to líbí, že hosté tu tvoří u stolů takové přátelské kroužky až kruhy – některé obědové pospolitosti mají desítky členů. Je vidět, že se tu scházejí pravidelně a pořád si mají o čem povídat.

Pivo je dopité, platím. Batoh na záda, klobouk na hlavu a šlapu dál po silnici skrz ves, která je na tak velký pivovar docela malá. Míjím pár domů a jsem venku. Tady mi dělá radost cyklostezka, která se za Hirtem odděluje od silnice. Sice je to jen spojka na další okresku, ale ta je docela klidná, aut tu moc nejezdí. 

Ještě před Althofenem, na obzoru za obilným polem se mi najednou otvírá výhled na Alpy Karavanky lemující Slovinské hranice. Znamení, že Klagenfurt, první cíl mé cesty, je blízko. Málem se mnou sekne mrtvice z té emoce, která se mi valí tělem jako lavina radosti a dojetí zároveň. Karavanky! Došel jsem přes celé Rakousko až sem na jižní hranici!! Puchýře na nohou, slezlý nehet na malíčku a Karavanky před očima, z kterých stříkají slzy radosti!!!

Althofen je živé malé město s lázeňskou atmosférou plné hospod a obchodů. Ve spleti křižovatek nacházím směr na Passering což je podle mapy můj směr. Ta směrová cedule je na malém plácku s lavičkami. Potřebuju si odpočinout, tak se to hodí. Z batohu lovím kedlubnu koupenou v sobotu v Admontu, loupu ji pomocí svého nože zvaného Nomád a batoh je hned skoro o kilo lehčí. Posilněn a odlehčen šlapu dál. Cestou potkávám příjemný šenk na zahradě pod lipami zvaný Lindenwirt. U piva se bavím s třemi cyklisty a majitelem hostince, který se ukáže jako velký světoběžník a lovec. Jdeme se společně podívat do sálu plného loveckých trofejí ze všech světadílů.

Do Klagenfurtu, který je hlavním městem spolkové země Korutany, je to pár desítek kilometrů, ale chůze po té zdejší okresce je stále obtížnější. Aut tu jezdí daleko víc, než jsem zatím kdekoliv zažil. Je znát, že se blížím k velkoměstu. Hodně řidičů mi posunky dává najevo, že na té silnici překážím. Hlavně ženy jsou ze mě nervózní. Počítám, že zrovna jedou z práce pro děti do školky. Uleví se mi až v Passeringu, kde jsou vedle silnice chodníky. Na jednom velkém starobylém domě zahlédnu nápis gästehaus. Napadá mě, že bych se mohl ubytovat a zítra dopoledne by třeba takový hustý provoz na silnici nebyl. Jenže hostinec má ruhetag, zavírací den. Také cítím, že na nohách přibyly další puchýře. Samy mě nesou k nádraží. Tam stojí prodejní automat na jízdenky, v kterém se vůbec nevyznám. Poblíž žena, která mi ochotně pomáhá s nákupem. Vlak jede za necelou hodinu. Do Klagenfurtu je to asi 30 km. Jedna denní túra, říkám si v duchu. Škoda, že ten hostinec má zrovna dneska zavřeno. Odpočinul bych si, ráno nalepil na puchýře nějaké flastry a došel bych to přeci jen pěšky.

Z nádraží v Klagenfurtu jdu k Paškům přes celé město. Košile nepraná 4 dny zatraceně páchne. Někde poblíž centra trochu bloudím a bezdomovec na lavičce na jednom rohu na mě volá „ty vole, seš vožralej nebo nemocnej, že tudy deš už potřetí?“ Měl jsem mu dát alespoň 10 Euro. Jako dík všem těm lidem, co mi po cestě ochotně a nezištně pomohli. Okolo osmé večerní jsem u Pašků na dvoře, z verandy na mě mává Zorka, já neartikulovaně řvu, Zorka má u ucha telefon, skrz který mluví se svou sestrou Lenkou žijící v americkém Santa Fé a když se objímáme, dává mi telefon k uchu a Lenka mě z Nového Mexika v Americe vítá v Klagenfurtu. Dokonalé! Až na tu smradlavou košili.

Pak sedíme, povídáme, přijíždí Vláďa ze schůze horolezeckého spolku, já se nořím do vany v Paškovic koupelně, dál sedíme a povídáme, Zorka opéká své legendární klobásy od sedláka z Wolfsbergu, na stole je sýr od toho samého sedláka, nalévá se postupně rakouské pivo, italské víno z prastarého města Aquilea a nakonec grapa také odtamtud, od vinaře, kterého tak trochu osobně znám díky jedné návštěvě, kterou jsme u něj před časem společně s Paškovými zažili. Spát jdeme o půlnoci. To byl tedy den! V pivovaru jako v nebi, u Pašků jako v ráji.

Výdaje:

- nocleh a jídlo v Scheiflingu 65 €

- piva cestou 6 €

- jízdenka na vlak 12 €

CELKEM 83 €

 

Drak je heraldickým zvířetem Klagenfurtu.

Nejstarší dochovaná městská pečeť z roku 1287 zobrazuje okřídleného draka.

Dračí kašna na náměstí Neuen Platz je z roku 1593.

 

Úterý 15. červen

V Klagenfurtu u Pašků

Úplně nejdůležitější, co chci dneska udělat, je nákup nových bot. Představuju si nějaké sandály s hodně sporým svrškem, aby pokud možno všechny moje puchýře se octly mimo kontakt s obuví. Se Zorkou jedeme do obchodního domu se sportovními potřebami, kde mají Paškovi slevy díky legitimaci organizace Alpenferain, a přesně takové sandály tady nacházíme. Mají jen dva kožené pásky křížem přes nárt a jeden vzadu přes patu. Bytelná podrážka slibuje, že něco vydrží. Jsou to sice jedny z nejdražších v nabídce, ale na to nedbám. Nohy si lebedí. U Pašků v koupelně se v pračce perou moje svršky, tak to vypadá, že až vyrazím na další úsek pouti, do Slovinska, budu jako po generálce.

Máme před sebou ještě jeden nákup, zatraceně důležitý. Je to kniha. Vydalo ji kdysi nějaké lokální nakladatelství v Klagenfurtu a jmenuje se Zu Fuss von Kärnten nach Triest – Pěšky z Korutan do Terstu. O té knize mi Paškovi několikrát vyprávěli při našich občasných setkáních. Aniž jsem ji kdy viděl, stala se jakýmsi tajemným žolíkem mého putování. Dokonce jsem si až do včerejška myslel, že tu knihu mají Paškovi v knihovně, ale k mému údivu a také mírnému zděšení to tak není, knihu je potřeba koupit a neví se, jestli je ještě dostupná. Můj plán, že kniha mi poslouží jako průvodce na cestě z Klagenfurtu až do Terstu se najednou ocitl v nejistých vodách. Jedeme do dalšího obchodního domu, tam je pestrá směsice obchodů. Začínáme samozřejmě v knihkupectví a hurááá sláva, knihu mají. To mi spad kámen ze srdce. Pak ještě vracíme lahve od piva a Zorka nakupuje jídlo. Automat některé lahve vyplivuje zpátky, ale Zorka je trpělivě vrací a nakonec jsou všechny odevzdané. S jednou to musela opakovat asi šestkrát.

Odpoledne trávíme plánováním mé cesty s pomocí právě zakoupené knihy. Vláďa mi kopíruje mapky denních túr, které autor knihy doporučuje. Zjišťujeme zajímavou okolnost, totiž že celá trasa se drží jednokolejné železniční trati vedoucí ze slovinské Jesenice, města u rakouských hranic, do Sežany, města úplně na jihu, odkud je do Terstu už jen asi patnáct kilometrů. Cesta nevede přímo podle kolejí, ale často tu trať kříží, vzdaluje se, přibližuje, až se spolu sejdou v té Sežaně. Podle těch mapek a popisů se zdá, že se převážně jedná o turistické cesty. Malé asfaltky, lesní nebo polní cesty. Rozhodně žádné silnice se svodidly. Autor knihy to koncipoval jako soubor denních turistických výletů spojených s návštěvou různých míst po cestě, což není úplně ve shodě s mým záměrem putovat co nejkratší cestou rovnou na jih, až na mořské pobřeží. Pro stanovení trasy mé pouti slovinským územím je to ale velká pomoc. Mám teď perfektní přehled o celé trase, tuším, že denní túry popsané v knize půjde leckde „napřímit“ a věřím, že pak, v terénu, už si dokážu poradit po svém.

Zorka připravuje k večeři vepřovou panenku koupenou u sedláků na trhu s hřiby z mrazáku. Jsou nasbírané loni na oblém vrcholu hory Kosmatica v Karavankách a Zorka jim říká „Tvrdohlaví“ podle názvu naší oblíbené české výtvarné skupiny. Po večeři jdou Paškovi na koncert. Brahms. Já telefonuju s Mirkou. Jsem šťastný.

Boty stály 66 Euro, kniha 20.

 

Středa 16. červen

V Klagenfurtu u Pašků

Druhý den odpočinku v Klagenfurtu. Všechno oblečení mám vyprané a příprava na další cestu je hotová. Bude to slovinská etapa s cílem v Itálii. Realisticky zváženo mám dobrou šanci dojít do Terstu za dalších 15 dnů. Těším se moc. Těším se na moře, teď ještě vzdálené stovky kilometrů, i na cestu, kterou mám teprve před sebou. Ráno jsem vyzkoušel ty nové sandály v lese, kam chodí Paškovi běhat. Z pocitu, že každý krok není lehce mučivým zážitkem, jsem tak trochu na rozpacích. Je to zvláštní jev, že člověk si zvykne na své trápení tak, že když přejde, tak ho postrádá. Odpoledne balím věci do batohu. Mezi nimi je také moje bílé „plážové“ tričko s velkým červenozeleným kruhem na zádech, které jsem kdysi koupil v jakémsi second handu. To mám u Pašků schované pro tuhle příležitost už od našeho posledního setkání u nás doma v Dobřichovicích, kdy jsem je poprosil, aby ho vzali s sebou. Místo trička nechávám u Pašků boty, v kterých jsem došel až sem. Turistické boty šněrovací nad kotníky značky LOWA. Jsou to skvělé boty, ale úplně pro jinou cestu. Za moje puchýře nemohou, za ty si můžu sám.

Vláďa, horský vůdce, záchranář a činovník místního horolezeckého spolku pojede zítra s kolegou do Vilachu obhajovat na úřadě projekt střechy na jakési horské boudě v okolí Klagenfurtu. Tak jsme se domluvili, že mě vezmou autem s sebou a já tam nastoupím na vlak, který jede tunelem pod Karawanken Alpen do slovinské Jesenice. Odtud už zase půjdu pěšky. Shodli jsme se totiž na tom, že na přechod Karawanek přeci jen nemám dostatečný tréning.

V Klagenfurtu už jsem „jako na trní“, mám cestovní horečku. Vláďa mi navečer ukazuje na svém laptopu fotky z jejich cesty po Himálaji. Je to vzrušující, ale za chvíli u toho usínám. Jde se spát, ráno moudřejší večera.

Zde končí první díl mého deníku.

Následuje díl druhý

Slovinskem do Itálie.