JIŘÍ

MATĚJKA

 

 

PĚŠKY DO TERSTU

2010

CESTOVNÍ DENÍK

díl druhý

Slovinskem do Itálie

 

 

Čtvrtek 17. červen

Jesenice - Bled - 15 km

Celkem pěšky 314 km

Ráno jdu, už s batohem na zádech, nejdřív na Klagenfurtské tržiště nakoupit jídlo na další cestu. Zdejší trh považuji už roky za jeden z nejlepších, co jsem kdy poznal. Díky blízkosti Itálie a Slovinska, odkud sem jezdí tamní trhovci a mísí se tu s rakouskými, je trh všehochutí zdejšího unikátního trojmezí. Kupuju dva krajíce rakouského selského chleba, slovinský čerstvý ovčí sýr s pažitkou, dvě italská jablka. Okolo poledne přisedám k Vláďovi a jeho kolegovi do auta. Ve Vilachu sedám na vlak, který projíždí tunelem pod Karawankami do slovinské Jesenice. Tady leje jako z konve. Oblékám pláštěnku a vydávám se k jezeru Bled. Jesenice je ošklivé průmyslové maloměsto, začouzené, špinavé, není tu nic, na čem by zrak spočinul s příjemným pocitem. Průchod touto ohavností měří asi kilometr. Pak šlapu vedle asfaltky do Blejskej Dobravy a tady odbočuji na lesní cestu směrem na Vintgar. Přestup na lesní cestu je velká úleva a maže hrozný dojem z Jesenice. To ještě nevím, jak bude v tom lijáku krkolomná. Vintgar je divoký vodopád na horské řece tekoucí skalnatým kaňonem v hlubokém lese. Stojí tu malý dřevěný kiosek s usměvavým dědou orámovaným prodejním okénkem. Dávám si pro zahřátí sklenku rakie pálené ze směsi jablek a hrušek. Na toaletě si v umyvadle myju zablácené nové sandály a nohy. Pak jdu prudkým stoupáním po kamenech a blátě, místy skrz velké a hluboké louže dál. Opravdová zátěžová zkouška nových sandálů hned první den. Přicházím na parkoviště, odkud se otevírá výhled na monumentální údolí jezera Bled (slovinsky Blejsko Jezero). Stále prší, mraky chvílemi zakrývají hrad stojící na skále nad jezerem. Celá scenérie má máchovsky dramatickou atmosféru. Po úzké asfaltce ostrým klesáním přicházím do Zasipu a odtud už méně strmě do vesnice Bled. Po několika neúspěšných pokusech nacházím konečně ubytování. Pokoj v ubytovně u fotbalového hřiště, kde je i malý bar a obchod se staženou roletou. Večeřím ze svých zásob. V tom selském chlebu a ovčím sýru se mi zpřítomňuje celý klagenfurtský trh. Všechny sýry, všechny chleby, ovoce, zelenina, italské ryby a slovinská vína, slanina, škvarky a sádlo rakouských sedláků, záplava květin, svazky bylinek, olivy a divoký chřest, salámy, klobásy, kořalky z veškerého ovoce co v kraji roste… a na závěr představa kávy v měděné džezvě jako v Turecku. Přišel jsem do Slovinska, na severní okraj Balkánu.

 

Za celý den jsem v tom počasí nepomyslel na fotografování. Jen jednou, když jsem míjel ještě před Vintgarem tuhle osamělou kapli. Možná jsem si v tu chvíli v té mlze a dešti připadal podobně.

Výdaje:

- trh v Klagenfurtu 10 €

- jízdenka na vlak 11 €

- nápoje přes den (víno, pivo, rakie) 10 €

- pokoj 25 €

CELKEM 56 €

 

Pátek 18. červen

Bled – Ribčev Laz (Bohinjsko Jezero) – 18 km

Autem 10 km

Celkem pěšky 332 km

Celkem autem 90 km

Celkem vlakem 100 km

 

Ráno jsem vyrazil v 8 hodin bez snídaně. Ten krámek vedle ubytovny, když vytáhli roletu, se ukázal být hobby obchodem.

 

Den začal docela dlouhou a krásnou pasáží okolo jezera Bled. Obloha modrá, mráčky bílé nad hlavou.

 

Pak méně příjemný úsek po státní silnici do Bohinjska Bela. Malá ves s domy „roztahanými“ podle silnice. Moje cesta odbočuje podle kostela dál do lesa a je turisticky značená.

Vede na Geletovec, kopec s vrcholem 1265 m.n.m. Je to zatím nejtěžší výstup mé pouti. Turistické značky mě vedou jen na vrchol. Odtud jdu podle mapy a intuice.

 

Když už myslím, že jsem úplně zabloudil, v zdánlivě nekonečném lese potkávám divoce rostoucí orchidej a pak konečně vycházím z lesa ven do přehledné krajiny. Pod sebou vidím vesnici, která vypadá dost jinak, než Bohinjska Bela odkud jsem přišel. Hrst chalup a stodol rozhozená v horském údolí zarostlém kvetoucí loukou. O kilometr níž moje cesta ústí do silnice a za chvíli vidím na tabuli před obcí, že jsem opravdu ve vsi Gorjuše, kam jsem měl namířeno. Jsou 3 hodiny odpoledne. 16 km jsem šel 7 hodin. Jím půlku jablka.

Nebe už není modré a vidím, jak na loukách vedle silnice sedláci v rychlosti uklízí seno. Mávám na ně, zdravím je. Po asi dvou kilometrech chůze začínají řídce padat velké kapky deště. Nebe je jako olovo. Po chvíli prší víc a vedle mě zastavuje mladá selka, kterou jsem před chvílí ze silnice zdravil. V autě má batole a vidle. Další anděl na mé cestě. Jedeme průtrží mračen a blesky se střídají s hromobitím. Vyloží mě v Rybčev Laz u jezera Bohinj. Říká, že tady jsou různé možnosti jak sehnat ubytování. „V nejhorším nějaký seník“, říká. Dívám se jí do očí, jestli to myslí úplně vážně. Vypadá to, že jo. Leje strašně. Selka zastavuje tak šikovně, že k prvnímu kiosku u jezera mám jen pár kroků. Nacházím místo pod plátěnou markýzou, kam neprší. Sedí tu pestrá společnost, většinou jsou to takoví ti „teplákoví“ rekreanti. Při druhém pivu Laško mi začíná být docela dobře. Déšť trochu zmírnil, jdu si najít bydlení. Po sto metrech chůze potkávám penzion. Domácí je sympatická, příjemně srdečná, dostávám pokoj číslo 2. Jako včera v Bledu. Večeřím v přilehlé gostilně na kryté venkovní terase masovou směs na roštu s půl litrem vína. Na závěr sklenka pálenky travarice. Jsem tak ušlý, že ani pořádně nevím, jak a kdy jsem si lehnul do postele. Je asi 8 večer, okamžitě usínám. Při večeři už nepršelo, jen na vrcholcích Julských alp lemujících obzor se válely těžké mraky.

Výdaje:

- 2x pivo Laško 5 €

- večeře 20 €

CELKEM 25 €

Celkově od začátku cesty 661 €

Sobota 19. červen

Ribčev Laz (Bohinjsko Jezero) –  Most na Soči

Pěšky 24 km

Vlak 10 km

Celkem pěšky 356 km

Celkem autem 90 km

Celkem vlakem 110 km

Celkově 556 km

 

Ráno spím troch déle než obvykle. Z penzionu odcházím okolo desáté. Cena za bydlení 20 Euro je zatím nejnižší z celé cesty a přitom pokoj byl moc hezký. Milá domácí mi na rozloučenou přeje hodně štěstí. Jdu se nasnídat na břeh jezera do včerejšího kiosku. Slaný štrůdl s tvarohem, čaj.

 

Loučím se s jezerem. Na cestu vyrážím v 10 hodin. Jdu po silnici směr Bohinjska Bistrica. Hladký asfalt je tu rájem cyklistů a běžkařů na kolečkových lyžích. Možná jsou mezi nimi i ti „teplákoví“ turisté co jsem mezi nimi seděl včera v lijáku u kiosku. Všechno se to mísí s auty, která jedou velmi ohleduplně. Baví mě jména vesnic, kterými procházím. Ribčev Laz, Laški Rovt, Polje, Kamnje. Za Bohinjskou Bistricí cestu na jih přetíná horský masiv Brdo s nadmořskou výškou až 1800 metrů. Včera jsem se o tom bavil se selkou vezoucí vidle a nemluvně. Ta mě důrazně varovala, ať o tom vůbec neuvažuju, že bych se tam sám pohyboval několik dnů. „Vlci, medvědi a můžeš potkat i špatné lidi“ řekla od volantu a na chvíli se na mě významně podívala. Stejně to bylo zvláštní setkání. Byla hned od začátku tak přátelská, jako bychom se znali roky. Pohotově mi také vymyslela řešení: „V Bystrici je nádraží a odtud jezdí tunelem pod Brdem vlak. Vozí lidi i auta. Je to takový železniční přívoz“. Dal jsem na ní a rozhodl se ten vlakový přívoz využít. Počasí je pěkné, modrá obloha, bílé mráčky. Den je po včerejším lijáku svěží. V Bystrici potkávám pekárnu a kupuju si housku – pro jistotu, kdybych večer někde uváznul bez ubytování a večeře. Nádraží nacházím po asi třech doptáních. Zrovna tu stojí vlak s jedním vagonem, vedle něho výpravčí s výpravkou zasunutou v podpaždí a baví se se strojvedoucím. K vlaku to mám asi ještě 100 metrů tak přidávám do kroku a udýchaně se přibližuju. Výpravčí a mašinfíra mě pozorují, já pozoruji je. Výpravka je stále v podpaží výpravčího. Jsem asi 20 metrů od nich, když výpravčí pomalu spouští ruku s výpravkou dolů. Dobíhám k němu a ptám se, jestli ten vlak jede tunelem na druhou stranu. Výpravčí přikyvuje, strojvedoucí se přidává, já je prosím, ať počkají, že si koupím jízdenku a mířím k nádražní budově. Strojvedoucí za mnou volá „nasedej, nepotřebuješ jízdenku“. Tak se obracím, výpravčí se směje, já otvírám dveře vagonu a nasedám, výpravčí píská na píšťalku a zvedá výpravku, vlak se rozjíždí. Ve vagonu je různé pracovní nářadí na opravu kolejí a pár mužských. Ti sedí pohromadě v jednom koutě. Rychle jsem pochopil, že jsem „chytil“ služební vlak slovinské státní dráhy. Chlapi mě pozdraví, ale jinak je nezajímám a za 10 minut jsme na druhé straně hor, v Podbrdu.

 

Z nádraží se ohlížím směrem, odkud jsme přijeli. Opravdu ten masiv Brdo vypadá hodný respektu. Dál vede moje cesta po silnici, blízko železničních kolejí a krásné čisté řeky. Občas zahlédnu pstruha, v jedné tůni celé hejno. Silnice klesá někde zvolna, jinde prudce v serpentinách. Krajinu lemují vysoké horské štíty. Ve vsi Huda Južna si dávám dvě piva Laško v baru zvaném Zver. Je to taková bouda asi 20 metrů od silnice. Fascinovaně pozoruju kluka s dredy na hlavě u vedlejšího stolu, jak si dlouze a vysoce odborně balí jointa marihuany z tří zvláštním způsobem pospojovaných cigaretových papírků velikosti max. Trvá mu to nekonečné minuty. Další kluk a holka stejného věku obdivně poslouchají jeho řeči, kterými obřad doprovází. Nikdo další v baru není. Venku se obloha zatahuje těžkým tmavošedým mrakem. Je okolo čtvrté. Jdu dál, cestou oblékám pláštěnku. Podle mapy se blížím k Mostu na Soči, kde mám v úmyslu přespat. Cestou jsem prošel pěti vesnicemi, které mají to štěstí, že jimi protéká ta krásná, čistá horská řeka, můj dnešní průvodce. Déšť je chvíli mírnější, ale jak se blížím k svému cíli, zase sílí. Vcházím do města a všímám si, že tu probíhají jakési přípravy. Z vylepených plakátů pochopím, že zrovna dneska se pořádá oslava výročí založení města před devíti sty lety. Začínám mít strach, že tu neseženu bydlení, ale v drahém hotelu s pokoji za 50 Euro to není problém. Hotel je dost obyčejný a takový reálsocialistický. V baru naproti piju sklenku bílého vína na zklidnění po celodenní túře. Tady se dozvídám, že dneska to bude veliká sláva, která vyvrcholí soutěží vybraných místních borců ve skocích z mostu do jezera. Jdu se podívat na most, kde už je připravený uprostřed jeho konstrukce skokanský můstek vysoko nad hladinou krásného jezera, které se rozlévá v dost značné hloubce pod mostem. Rozhodně jsou to desítky metrů.

Je čas porozhlédnout se po večeři. Poblíž mostu na břehu jezera stojí řada stánků s pleskavicou a dalšími grilovanými specialitami Balkánu. Na jídlo ze stánku na plastovém talířku nějak nemám chuť. Asi mě rozmazlilo Rakousko. Po asi půl hodině pátrání nacházím na takové vyhlídce v lese nad jezerem penzion Šterk. Majitelka, která se zároveň stará o obsluhu i ubytování, příjemná dáma s kulatým obličejem a přátelskou jiskrou v očích, je zvědavá, co tu jako cizinec dělám. Zajímá se o podrobnosti, jako kudy jsem šel Rakouskem, jak dlouho už jsem na cestě, kolik kilometrů už jsem našlapal a tak. Hned také nabízí od zítřka volný pokoj. Mě se tu tak líbí, že bych i o tom uvažoval, ale ještě víc se mi chce pokračovat v cestě. Škoda, že nemá volno dneska, nelenil bych a přestěhoval se z hotelu sem. „Bohužel, dneska je penzion plný rybářů z Francie“, říká na to majitelka. „Jezero pod námi je učiněný rybářský ráj“, pokračuje. „A jestli chceš večeřet, tak rozhodně rybu. Je absolutně čerstvá. Dneska ulovená.“ Souhlasím a ve společnosti francouzských rybářů, kteří vážou mušky vedle u stolu, večeřím pstruha z té čisté vody v jezeře pode mnou. V skleněné karafě mi majitelka přinesla dobře vychlazené bílé víno. Je to skvostné. Jídlo i celá atmosféra, navíc stranou od ruchu slavnosti, která mě vůbec neláká. Na závěr ještě pelinkovac, hořká bylinná pálenka. Vracím se do hotelu, mám ještě chuť se něčeho napít a venku zase začíná pršet. Při druhém Jacku Danielsovi už leje jako z konve. Jdu spát.

Výdaje:

- snídaně u jezera Bohinj 5 €

- piva cestou 3 €

- bydlení 20 €

- večeře 23 €

- whisky 6 €

CELKEM 57 €

Celkově od začátku cesty 718 €

 

Neděle 20. červen

Most na Soči - Štanjel

Pěšky 24 km

Vlak 30 km

Celkem pěšky 380 km

Celkem autem 90 km

Celkem vlakem 140 km

Celkově 610 km

Vstávám o sedmé a jdu na snídani. Sál restaurace, kde se snídaně podává, je socialisticky neútulný. Ale co? Hlavně, že jsem měl střechu nad hlavou. Venku leje. Zapínám si větrovku až ke krku, batoh oblékám do nepromokavé pláštěnky a pod deštníkem vycházím z hotelu. Zatím jsem vždycky do deště používal pláštěnku. Její problém je ten, že pod ní se člověk strašně potí. Tak zkouším jinou variantu. Venku je mi po pár krocích jasné, že nejpozději za hodinu chůze budu úplně promočený. Počítám, že v pláštěnce by to nebylo o moc lepší. Padá rozhodnutí pokračovat vlakem do Nové Gorice. Možná jižněji už tolik pršet nebude, říkám si v duchu. Na nádraží je to asi kilometr štěrkovou cestou, která dobře sákne vodu a tak jdu relativně po suchu. Při koupi jízdenky se dozvídám od pokladní, že můj vlak má jet v 9:20. Otvírám dveře na nástupiště a tam právě zastavuje starožitný vlak tažený parní lokomotivou. Vypadá to na nějakou zábavní atrakci.

 

Cestující jsou vítáni lidovou kapelou, na nástupišti se tančí a všemu s úsměvem asistují dva průvodčí v uniformách z doby rakouského císařství. Dopravní řád je rozvrácen, můj vlak má půl hodiny zpoždění, avšak nevadí to. Stejně pořád hustě prší. V Nove Gorici už prší mírněji. Přes plátěný klobouk navlékám kapuci a jdu po cyklostezce vedle kolejí. Vpravo, ve vzdálenosti několika set metrů, vidím na střeše velkého paláce v sousední Gorizii vlajku s trikolorou složenou ze zelené, bílé a červené. Stejně jako pizza Margerita. Objevují se první palmy na mé pouti, potkávám citromík plný žlutých plodů. Poprvé se dotýkám hranic Itálie. Docela slavnostní okamžik. Vlastně jsem to nečekal, z mapy jsem to mohl vyčíst, ale nevyčet. Celkem snadno, díky směru kolejí, se vymotám ven z města. Jdu po frekventované státní silnici. Nic moc příjemného. Po asi pěti kilometrech nacházím menší asfaltku, vinařskou cestu. Jdu malými vesnicemi, vinicemi, rostou tu olivy, fíkovníky, meruňky, spousta zeleniny. Dokonce políčko lnu blankytného jako obloha. A také takové malé nakyslé třešně. Občas si hrst natrhám a připadá mi, že jdu rájem. Okolo čtvrté odpolední přicházím do Braniku. Konečně přestává pršet. Převlékám úplně propocené teplé tričko za lehkou košili. Tričko věším na batoh sušit. Nacházím gostilnu a objednávám si pivo. Samozřejmě to je opět Laško. Po kratším studiu mapy jsem rozhodnutý pokračovat do Štanjelu. Opět jdu mezi vinicemi. Potkávám velkou hospodu, kam se určitě vejde autobus lidí, ale teď je úplně prázdná. Obsluhují tu dvě ženy. Odhaduji, že to je matka s dcerou. Obě v dobré náladě dávají najevo radost, že mají hosta. Matka má na hlavě šátek, dcera světlé vlasy spletené do dlouhých copů. Objednávám si sklenici vína a odpovídám na jejich dotazy, odkud a kam jdu. Je zajímavé, že ještě v Rakousku se mě lidi spíš ptali, kolik kilometrů mi ještě zbývá, tak teď je zajímá, kolik už jsem na své pouti ušel. Víno je červené z místní odrůdy Teran. Uprostřed vinic radostný zážitek. Ty dvě deci stojí 80 Evropských Centů. Ráj pokračuje. Dochází mi, že jsem právě překročil jakousi pomyslnou hranici mezi pivem a vínem, mezi severem a jihem.

Poslední dva kilometry do Štanjelu je ostré stoupání borovým lesem po staré štětované silnici lemované kamennými patníky snad z doby starých Římanů. Připozdívá se, spěchám, svažitost silnice mi dává zabrat. Najednou les končí a výhled na Štanjel je velkolepá odměna.

 

Staré středověké město na kopci s dominantou mohutného hradu a balkánsky vyhlížející kostelní věže mi trochu připomíná město Vrbnik na chorvatském ostrově Krk. Pravým okem zahlédám dole pod hradištěm hospodu. Nejradši bych zamířil přímo k ní, ale nejdřív se musím postarat o bydlení. Ulice Štanjelu lemované malými kamennými domky jsou malebné ale úplně liduprázdné. Nikde ani živáčka, jen takové zvláštní ticho, jako by to celé bylo nějaké muzeum. Nakonec vcházím branou na hradní nádvoří a odtud zahlédnu konečně alespoň světlo v oknech. Je to v přízemí hradu, mezi okny jsou dveře a ty vedou do recepce s prodejem vstupenek. Tam sedí starší šedovlasá paní, která na první pohled připomíná přísnou učitelku. Snažím se jí svou míchanicí češtiny, ruštiny a chorvatštiny požádat o radu ohledně ubytování. Ona odpovídá, že můžu mluvit anglicky, nebo třeba i německy. Vysvětluju, že tyhle řeči neumím a že přece jako Slovani se musíme nějak domluvit. Ona mi na to říká „No, to je těžké se domluvit. Vy se vydáte na cestu a neznáte pořádně žádný jazyk?“. A tváří se dost odměřeně, s přísným výrazem v očích. Fakt učitelka. Ještě chvíli si mě mlčky prohlíží a pak povídá slovinsky, o poznání laskavěji. „Náhodou mám volný pokoj k pronajmutí. Běžte ven na nádvoří, já tady zavřu a půjdeme se tam podívat“. Je to v jedné z těch uliček, kterými jsem před chvílí procházel. Malý kamenný domek s nízkými dveřmi, kde se člověk musí sklonit, aby se dostal dovnitř. Tam je to pěkné, pro přespání na jednu noc víc než dostačující. Rychle jsme domluvení, předem platím 25 Euro, dostávám klíč. „Až budete ráno odcházet, hoďte ho do schránky vedle dveří“ říká a loučí se.

Jsem hladový, tak se jen trochu opláchnu a vracím se dolů k silnici do té hospody. Číšnice má na sobě bílou halenku a zelenou sukni, úsměv na rtech a jiskru v oku. S jídelním lístkem se moc nepářu, objednávám Kraški pršut a syr, k tomu červené víno Kraška črnina. Číšnice má radost, že to šlo tak snadno, a přinese ještě olivy, nakládané okurky a papriky. Na závěr objednávám sklenku slivovice, ale jen malou. Jsem sytý a úplně šťastný. Zalézám do postele ve své kamenné chaloupce na jednu noc a okamžitě usínám.

Výdaje:

- hotelový pokoj v Mostě na Soči 50 €

- jízdenka 3 €

- pivo 2 €

- víno cestou 1 €

- večeře 17 €

CELKEM 73 €

Celkově od začátku cesty 791 €

 

Pondělí 21. červen

Štanjel - Sežana

Pěšky 18 km

Celkem pěšky 398 km

Celkem autem 90 km

Celkem vlakem 140 km

Celkově 628 km

Vstávám o půl sedmé a vařím si čaj na svém ultralehkém titanovém vařiči s plynovou kartuší. K snídani mám celozrnnou žemli zakoupenou v Podbrdu, tedy předvčerejší, a půl jablka ještě z trhu v Klagenfurtu. V předsíni jsou dvě zrcadla proti sobě, z čehož mám velkou radost, protože mě už několik dnů trápí svědění na zádech v místě, kam si nedosáhnu a bojím se, jestli to není klíště. S úlevou vidím, že to je jenom pořádně velký červený štípanec. Už jsem zkoušel se domluvit s bytnou u Bohynjského jezera, ať se mi tam podívá, ale vůbec nechápala, co po ní chci. Přesně jak říkal přísná paní učitelka. Když se neumíš domluvit, tak je to těžké.

 

Z kamenného domku odcházím v půl desáté.  Těsně před odchodem ještě využívám zrcadlo v předsíni k pořízení památečního autoportrétu. Klíč podle instrukcí domácí vhazuji do schránky vedle dveří. Bylo to jedno z nejhezčích bydlení na cestě. V městě je hluboké ticho, bojím se, že dopad klíče na dno schránky je slyšet až na jeho druhém konci.

Obloha je zatažená a takové chladno, že si na schodech pod bránou do hradu oblékám do sandálů teplé ponožky. Na sobě mám teplé tričko Buschman s dlouhými rukávy. Mým dnešním cílem je pohraniční město Sežana. Pak už je Itálie. Je to jen asi 18 km, tak nemám důvod spěchat. Jdu volným krokem, kterému v duchu říkám svatojakubský. Jdu po úzkých asfaltkách a pěšinách přesně podle mapky z knihy „Z Korutan do Terstu pěšky“. Většinou jsem zatím volil kratší varianty, než jsou túry doporučené v knize. Hlavní finta té cesty Slovinskem je, že se drží takové venkovské jednokolejné železniční tratě, která vede z Jesenice přes Novou Gorici až do Sežany a odtud dokonce dál přes hranice až do Villa Opicina, což je město vedle Terstu. Trať usnadňuje orientaci, a také přispívá k pocitu jistoty v neznámém prostředí. Ze Štanjelu jdu do Hruševice, kde se ptám ve vinném šenku kudy dál na Koprivu. Pro jistotu se pak ptám ještě jednou chlapíka na kraji vsi a dělám dobře, protože po sto metrech se cesta rozdvojuje a bez jeho rady, že tam musím doprava, bych byl bezradný. Cesta se vine mezi zídkami navršenými z kamenů takovou už středomořskou „savanou“. Nízké křoviny, tráva, spousta kytek, divoké byliny. Okolo vesnic to přechází do vinic, sadů a zahrad. 

Z Koprivy, která leží na okresní silnici a vede tudy zmíněná železnice, odbočuji na Brje. To je malá osada, uprostřed má náves a na ní dva zedníci cosi staví. Jelikož jsou teprve u základů, nedá se poznat, co to bude. Ptám se na cestu na Tomaj. Ukazují mi směr a přitom jeden z nich, ten menší ale asi smělejší povídá „Hele vrať se do Koprivy na asfalt. Tady je spousta pěšin, a když se nevyznáš, zabloudíš“. Napadá mě, že je zajímavé, že s každým se tu vlastně nějak domluvím, jen s tou vzdělanou a precizní „učitelkou“ to šlo ztěžka. Zpátky „na asfalt“ se mi nechce, tak zkouším cestu ven z Brje směrem kam ukazovali zedníci. Na kraji vsi potkávám chlápka, který mě vrací na náves a odtud mě vede na pěšinu, která dokonce je turisticky značená! Červeně. V dálce lze spatřit na vršku za lesem věž kostela v Tomaji, ukazuje můj průvodce, kterého doprovází krásný velký huňatý bílý pes. Cesta je nejdřív dost široká, taková polní cesta pro traktor, pak v lese už jen úzká pěšina. Přicházím na louku odkud je opět výhled na věž kostela a zdá se být blíž. Nořím se znovu do lesa, turistické značky už nepotkávám. Povzbuzuje mě, že cesta vede do kopce, ale že jdu dobře, si úplně jistý nejsem. Říkám si, že jestli do druhé odpolední nikam nedojdu, radši se vrátím na tu lesní louku a zkusím to znova. Třeba jsem něco přehlédl. Ale začíná to vypadat nadějně. Cesta je stále širší, potkávám vinici, pak vycházím z lesa a míjím včelí úly a už vidím střechy domů. Jen nevím, kam jsem vlastně došel. Brzy potkávám vinařský šenk a mladá žena, k níž se brzy přidruží matka, mi potvrdí, že jsem opravdu v Tomaji. Radostí bouchám pěstí do nálevního pultu až se obě ženy tváří přísně. Dcera mi nalévá sklenici vína z místní odrůdy Teran. Je skvělé. Voňavé, ovocné a zároveň svěže řízné. Zaplatit nechtějí, mám to brát jako dárek.

Dál jdu po okresní silnici, čili po asfaltu. Zedníci z Brje by ze mě měli radost. V Sežaně jsem okolo čtvrté. 18 kilometrů za den byl pro mě první dny výkon, dneska to je procházka. Mám zvláštní směs pocitů. Tak hustou, že by se dala krájet. Vím, že do Terstu mi zbývá jeden jediný den, jsem nadšený, že budu brzy v cíli a zároveň hrozně smutný, že moje pouť je u konce. I to počasí je celý den chmurné. Ale neprší a víno Teran mi naladilo další strunu, která je radostná. Sežena, to je vlastně jedna hlavní ulice, nádraží a trocha domků okolo

        

 

Maloměsto s groteskně ošklivými detaily, které mě baví fotografovat. Jediné možné ubytování je „panelákový“ hotel Tabor. Priváty na jednu noc neberou. Pokoj za 48 Euro se snídaní je malinký ale účelně zařízený. Courám se po městě. Na hlavní ulici vcházím do vinotéky, kde se zapletu do řeči s majitelem a jediným hostem na téma víno Teran. Majitel mě poučuje, že to je vlastně taková dost obyčejná venkovská odrůda. Většina úrody se vypije přímo tady, v kraji zvaném Kras, v roce následujícím po sklizni nebo v tom dalším. Delší dobu v lahvích zrají jen výjimky z několika málo špičkových vinic. Otevírá tři lahve, ročníky 2008, 2007,2006 a říká „zaplatíš první rundu a další jsou na můj účet“. Ochutnáváme, ve třech si vyměňujeme názory a dojmy. Vedeme řeči u vína o víně. Rozumíme si perfektně. Nejvíc se mi líbí ročník 2008. Celý ten styl místního vína Teran mi připomíná francouzské Beaujolais. Ale o trochu lepší. Rozloučili jsme se jako staří kamarádi. Víno přináší do života radost.

Zbývá chvilka do večeře, tak jdu omrknout, kudy zítra z města ven abych ráno zbytečně netápal. Večeřím na dvorku útulné gostilny na hlavní ulici. Masovou směs na grilu, bohatě upravený salát a samozřejmě víno Teran. Vracím se do hotelu, kde objevuji příjemnou terasu hotelového baru plnou květin – důvod proč si dát dvakrát whisky Ballantines. Čtu si s notnou dávkou sentimentu svůj deník a usínám u toho vsedě. Začíná mírně pršet. Ach jo…

Celou noc mě bolí nohy. Díky Alpě Francovce snesitelně.

Výdaje:

- pokoj v Štanjelu 25 €

- víno v Sežaně 5 €

- večeře 22 €

- Whisky 10 €

CELKEM 72 €

Celkově od začátku cesty 863 €

 

Úterý 22. červen

Sežana - Terst

Pěšky 12 km

Celkem pěšky 410 km

Celkem autem 90 km

Celkem vlakem 140 km

Celkově 640 km

V noci moc dobře nespím. Očekávání, že už zítra dojdu k moři, přeci jen dělá své. Definitivně se budím před šestou. V půl osmé jdu na snídani. Venku svítí slunce z blankytně modré oblohy. Počasí se úplně změnilo. To mi přináší pocit vnitřního klidu okořeněný špetkou tiché radosti. „Je to nejlepší, jaké to jen může být“, říkám si v duchu. Snídaně i prostředí, kde se podává, jsou opět, stejně jako v Mostu na Soči takové „socialistické“. Pořád mě dost bolí nohy. Po snídani je důkladně promažu francovkou. Pomáhá to. Z hotelu Tabor odcházím před desátou. Cestu mám už od včerejška vyhlídnutou. První cíl je Orlek vzdálený 4 km. Jdu po úzké asfaltce nízkým smíšeným lesem. Dál pokračuje štětovaná cyklostezka. Nečekaně brzy se ocitám na hranicích. Povrch cesty se tu mění na červený živec. Cestou potkávám pár Italů. Nejdřív jdou za mnou, pak mě s pozdravem předcházejí. Trochu zpomaluji, abychom měli od sebe odstup. Jsou to už starší lidé asi tak mého věku, na rozdíl ode mne štíhlí a velmi elegantní. Budí dojem jakési odlehčenosti od životní každodennosti. Ona má na hlavě světlé kudrny vlasů, on přes rameno entomologickou brašnu. Tiše mezi sebou rozmlouvají a jdou téměř stejnou rychlostí jako já. Celou svou pouť jsem v duchu rozmlouval s jakýmisi neviditelnými bytostmi – mými strážnými anděli. Byli dva a teď se mi zdá, že možná ti moji strážní andělé jdou kousek se mnou a dávají se poznat, než jejich mise skončí. Jdou přede mnou až do Trebbiciana.

 

Mě vede cyklostezka dál do Banne a pak do Opicina. Tady se najednou přede mnou zjeví kruhový objezd se směrovkou Terst a mě vyhrknou z očí slzy. Zahýbám doleva a po nějakých třiceti metrech už vidím dálavu mořské hladiny a město obklopující záliv. Přestávám se ovládat. Z plic se mi dere ven divý řev, slzy stříkají z očí a tečou mi po tvářích. Lidé na chodnících se za mnou otáčejí.

 

Nějak cítím, že to není ve zlém, že vidí batoh na mých zádech a rozumí tomu, že z velké dálky jsem zrovna teď u cíle. Po chvíli, už klidnější, podle mapy, kterou mám zavěšenou v pouzdře na krku, nacházím cestu dolů k moři a brzy na to se slavnostním pocitem v duši překračuji hranici města Terst. 

Okolo třetí jsem na pobřeží pod majákem Farro de la Vittoria.

 

Za půl hodiny na to už sedím na barové židličce prvního kiosku městské pláže u sklenky bílého vína a posílám rodině a přátelům vítěznou zprávu. Ta sklenka vína právě na tomhle místě, to byla ta vidina mých poutních dnů, za kterou jsem vytrvale šel, překročil Dunaj i několik horských hřebenů. Jenom ta sklenka. Nic víc, ale také nic méně.

Koupu se v moři. Osychám.

 

Oblékám své oblíbené „plážové“ tričko, které jsem nesl v batohu z Klagenfurtu.

 

Jdu po vyhřátém písku a blížím se k bělostnému novogotickému paláci Miramare. U jeho paty nacházím hotel Miramare. Pokoj stojí 100 Euro. V této chvíli je to pro mě přijatelné. Hotel je menší moderní stavba – málo zdiva, hodně skla a kovu. Docela dobře sem zapadá. Můj pokoj má balkon směrem k pláži a po všech stránkách je to přepych, na který jsem před hodinou ani nepomyslel. Prostě se to stalo. Večeřím v restauraci hned vedle, na terase nad mořem. Fritura mista (směs ryb a mořských plodů na grilu), salát a bílé víno v karafě. Litr. Na závěr káva a sklenka grapy.

 

Slunce zapadá a dělá kouzla, která se dějí jen u moře. Čtu si gratulační esemesky od rodiny a přátel. V duchu si říkám, že takový večer není v životě úplně každý. Mí andělé strážní asi už někde spokojeně spí. Zítra si zajdu do přístavu zjistit, jestli odtud nepluje nějaká loď do Benátek.

Výdaje:

- pokoj v hotelu Tabor 47 €

- pokoj v hotelu Miramare 100 €

- prosecco na pláži 10 €

- večeře 30 €

CELKEM 187 €

Celkově od začátku cesty 1050 €

Tady můj deník zapsaný v linkovaném sešitu s červenými deskami končí.

 

ZÁVĚREM

 

Ve středu 23. června jsem si po snídani v recepci hotelu Miramare na radu recepční koupil jízdenku na autobus do centra. Brzy jsem zjistil, že Terst vůbec nemá osobní přístav, jen nákladní. Zrovna tam připlouvala obrovská loď naložená kontejnery. Sen o plavbě do Benátek se rozpustil, zato jsem si dosyta užil půvabů starobylého přístavního města i pěkného počasí. Na řadu přišel náhradní plán, který jsem promyslel cestou sem při průchodu Novou Goricou. Vyhledal jsem vlakové nádraží a našel spojení do italské Gorizie. Bylo zrovna poledne, zjistil jsem, že vlak mi jede za necelou hodinu, zakoupil jízdenku a v nádražní restauraci pizzu capricciosu. V Gorizii jsem zamířil severovýchodním směrem a po průchodu centrem města, které vůbec není malé, jsem se zeptal dvou vstřícně vyhlížejících žen sedících na lavičce kudy do slovinské Novej Gorice na nádraží. „Oni tam mají také nádraží?“ zapochybovala starší Italka. Pak mě povzbudila, že v každém případě jdu správným směrem, a že za asi půl hodiny budu na hranici. Nádraží jsem pak našel snadno – je hned za ní. Celý průchod městem od nádraží italského na to slovinské trval asi hodinu. V Novej Gorici jsem nasedl na vlak do Jesenice a tam přestoupil na spoj do rakouského Villachu. Tam mě zastihl večer. Ubytoval jsem se v malém hotelu Mosser poblíž nádraží, zaplatil předem a šel si zjistit čas odjezdu prvního přímého vlaku přes Vídeň do Prahy. Odjíždí v 5,25 ráno. Večeřel jsem klobásu a pivo u stánku poblíž mostu přes řeku Drávu. Ráno jsem málem zaspal odjezd vlaku, na nádraží jsem chvíli, s batohem na zádech, dokonce běžel. Stihl jsem si koupit jízdenku a do odjezdu zbývaly čtyři minuty. Do Prahy na Hlavní nádraží vlak přijel odpoledne v 15,45. Pěšky jsem došel do Podolí, kde jsem si po telefonu domluvil z vlaku rande s mojí ženou Mirkou. Objali jsme se a byl jsem zpátky doma.