DRUHÝ DEN V GIVERNY
Ve slunném ránu raného podzimu je z oken pokoje hezký výhled na protější mlýn, stojící na říčce protékající vesnicí. Náš bytný Eric má malé zpoždění s pečivem k snídani. Není divu. Jednak v Giverny není vůbec žádný obchod a pro všechno se musí do Vernonu, vzdáleném asi 5 kilometrů, a za druhé, Erik je na první pohled rozevlátá osobnost, pro kterou čas nehraje zas až tak důležitou roli. Okolo desáté jdeme pěšky do zahrady Claude Moneta. Zřízenec u pokladny, který hlídá vchod a trhá lístky, nás zdraví naší mateřštinou. Pokladní francouzských památek a muzeí pravidelně zjišťují národnost návštěvníků a chlapík na naši informaci o české „nationalité“ reaguje jadrným „ahoj“. Procházíme chodbou domu do zahrady, která jiskří odrazy slunce a modré oblohy v tisících kapkách životadárné vody po ranním zalévání. V této roční době vládnou zahradě jiřiny, a když tak procházím labyrintem cest mezi záhony, zvolna a beze spěchu fotografuji květiny, namlouvám si možná, nebo je to pravda, že každá ta jiřina má svou tvář, svůj charakter, že ty květy jsou stejně jako lidské tváře obrazem duše, v případě květin sídlící asi v kořenech. Potkáváme tu také impozantně vzrostlé slunečnice a záplavu řeřich porůstající střední širokou písčitou cestu, která dělí zahradu na levou a pravou polovinu. Trávníky zdobí ocúny a koberce drobných kvítků.
Monetova zahrada je podle mého odhadu velká asi 2 hektary. Je rozdělená na dvě zcela odlišné poloviny. Přední část přiléhající k domu s ateliérem je zahrada s květinovými záhony a stromy, převážně ovocnými. Podchodem pod silnicí se později dostaneme do zahrady nymf. Ta má japonský charakter a obklopuje říčku, jejíž voda je tu šikovně využita pro jezírko se slavnými lekníny, japonským můstkem a pramičkou, stejnou jako za Monetových časů. Roste tu bambus a letité listnaté stromy a o paletu různorodých barevných odstínů květin tu také není nouze. V japonské zahradě nymf slunce maluje obrazy na hladinu jezírka a potvrzuje malířské vidění velkého impresionisty, který toto prostředí stvořil a pak nesčíslněkrát namaloval. Knihu Roberta Fulghuma „Třetí přání“, která nás do Giverny přivedla, máme s sebou. Usedáme na lavičku u jezírka a čteme si celou pasáž o zdejším pobytu románových postav Alice a Alexe. V knize je, mimo jiné, následující věta: Čas s sebou přináší různé změny, ale tato vesnice a celá její atmosféra je ponořená v minulosti. Je to ta „pravá Francie“. Pole, křídové kopce, potoky a řeky, statky a všude klid. A my, uchváceni tím dotekem zastaveného času, hledíme na jeden z nejslavnějších Monetových motivů, více jak 100 let potom, co zdejší lekníny malíř nesčetněkrát namaloval a navěky proslavil.
Před polednem se vracíme zpátky do Monetova domu. Ten je skvělou expozicí toho, jak žil umělec 19. století na venkově. Nalevo, na stěně hned za vstupními dveřmi, je v předsíni stojan na vejce, taková polička o několika patrech, kam se ráno ukládala čerstvě posbíraná slepičí vejce k dalšímu zpracování v kuchyni. Předsíň sousedí s proslulou žlutou jídelnou, jíž vévodí dlouhý stůl pro deset stolovníků. Druhou polovinu přízemí zabírá salon s reprodukcemi obrazů, jejichž originály visí v galeriích a muzeích i soukromých sbírkách po celém světě. Originál tu není ani jeden. Zcela originální a úctyhodná je ovšem Monetova sbírka japonských dřevořezů. Desítky fascinujících exemplářů visí po celém prvním patře, které je rozděleno na malé pokojíky určené pro jednotlivé členy Monetovy rozsáhlé rodiny. Celé zařízení je původní.
Z Monetova domu odcházíme okolo půl jedné. Míjíme impozantní durman kvetoucí fialově u vstupu do bývalého Monetova ateliéru. Ateliér je velkoryse vyklenutý do výšky prosklenou ocelovou konstrukcí, na které je znát, že pochází ze stejné doby jako Eifelovka. Teprve tady si naplno uvědomíte, že impresionismus jako malířský styl je už součástí moderní doby, že už patří do éry parníků, lokomotiv, uhlí, oceli, a také fotografie, do epochy, která vystřídala dobu kočárů, dřeva, kůže a portrétní olejomalby. Přitom dominantním tématem impresionistů je venkovská krajina. Jakoby se povědomě snažili od té průmyslové modernity udělat úkrok stranou. Dnes je v ateliéru butik, kde si návštěvníci mohou koupit spoustu užitečných věcí, jako jsou semínka nebo cibule květin, zahradnické nářadí a slamáky, jaké nosil Monet, a také spoustu zbytečností, na které pak doma sedá prach.
Dalším mimořádně půvabným místem v Giverny je samotný hotel Baudy, kde celý náš zdejší pobyt tak šťastně začal. Hotel se vlastně celým jménem nazývá „Ancien Hotel Baudy, maison, galery, jardin,“ česky Starobylý hotel Baudy, dům, galerie, zahrada. Hostinská místnost splňuje dokonale představy o útulném francouzském venkovském restaurantu. Spousta impresionistických obrazů po stěnách a červeně kostkované ubrusy na stolech stojících na litinové noze spolu vytváří atmosféru nostalgie po době z přelomu 19. a 20. Století. Blízko baru jsou dveře do dlouhé chodby, skrz kterou se vyjde na zahradu. Jádrem zahrady je stařičký ateliér. Ten si tu postavili a zařídili američtí malíři, kteří bydlívali v Hotelu Baudy v časech, kdy se přízviskem starobylý ještě asi nepyšnil. Ti tolik obdivovali Claude Moneta, že vážili ve své době, tedy v 19. století, kdy to bylo spojeno s nemalým rizikem, plavbu přes oceán, v Giverny se usadili a malovali v duchu impresionismu tak, že to u děl některých z nich dnes budí úsměv. Málokdo u nás ví, že v této umělecké komunitě žil nějaký čas úspěšný český krajinář Václav Radimský. Ateliér je dodnes udržován v původní podobě, jen vůně olejových barev vyvanula a smísila se s květenou zdejší půvabné zahrady, jejíž zákoutí zvou k posezení a k nezapomenutelné procházce.
Jestli někdy přijedete do Giverny, které je v mých představách jakousi symbolickou bránou do Normandie, posaďte se nejdřív k plechovému modrému stolku vedle vchodu do restaurace Starobylého Hotelu Baudy a dejte si kávu a calvados. Objednává se to jedním slovem cafécalva. Nebudete litovat, místní calvados z nedaleké palírny v osadě Bois Jerome, který zraje v dubových sudech 10 let, je jeden z nejlepších v kraji. Vítejte v Normandii.
POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 30.12.2022
Žádné komentáře:
Okomentovat