PRVNÍ DEN V GIVERNY

 

Giverny je malá vesnice 60 kilometrů západně od Paříže, do které se přestěhoval Claude Monet, slavný impresionista, když mu v Paříži začalo téct do bot. Nás, tedy mě a mojí ženu, sem přivedl román „Třetí přání“, který napsal americký spisovatel Robert Fulghum. V kapitole o zdejším pobytu románových postav Alice a Alexe je pasáž začínající touto větou: Počátkem roku 1883 byl Claude Monet zoufalý a vůbec se mu nechtělo malovat. Bylo mu třiačtyřicet a ještě ke všemu měl na krku desetičlennou rodinu. Monet našel dům k pronájmu ve vesnici Giverny. Ten dům se jmenoval „Le Pressoir“ tedy Moštárna. Kdo se tu vydá ven za rozbřesku, uvidí to, co tady od roku 1883 vídal Monet. Čas sice s sebou přináší různé změny ale tato vesnice a celá její atmosféra je ponořená v minulosti. Ve vzduchu tu ještě pořád můžete něco spatřit a vycítit, pokud to tedy hledáte. To něco je okamžitá, všudypřítomná imprese. Tak to cítil a tak si to uvědomoval Monet. A tak to maloval.

Když jsme se v roce 2008 na jaře vydali na cestu do Giverny a pak dál na západ, přes Normandii do Bretaně, tak, co se týká ubytování, jsme jeli do naprosté nejistoty a náhoda nebo intuice nás po příjezdu do Giverny dovedly přímo před Ancian Hotel Baudy, česky Starobylý hotel Baudy, který stojí uprostřed Rue de Claude Monet. Bylo pět odpoledne – nejvyšší čas se postarat o nocleh. Nejdřív jsme zjistili, že ten rozkošný hotýlek nemá recepci. To je ale ve Francii normální, ve spoustě malých hotelů klíče od pokojů visí na věšáčcích v restauraci za barem a ubytování má na starosti personál restaurace, což jsou často přímo majitelé nebo nájemci. Restaurace hotelu Baudy je moc pěkná, má patřičně impresionistický kolorit, na stěnách spoustu obrazů Monetových napodobitelů, stoly a židle z konce devatenáctého století. Vcházíme dovnitř a moje žena se ptá sympatické štíhlé dámy světlých vlasů lehce se pohybující za barem, jestli bychom mohli dostat pokoj. „Ale děvenko, tady už je dávno jen restaurant“ říká madame omluvně a snaží se nás potěšit alespoň laskavým pohledem. Manželka kontruje dotazem, jestli by neměla pro nás nějakou radu, je už přece jenom dost pozdě a rádi bychom zůstali bydlet přímo v Giverny. Dáma se obrací na skupinku místních ženských u stolu vlevo od baru a ptá se „nevíte holky, o nějakém volném pokoji?“ „Holky“ popíjí víno a kouří cigaretky, nad otázkou se zahloubají, dají hlavy dohromady a pak jedna, také štíhlá a o kousek větší než ostatní, povídá „Možná Christelle by mohla něco mít…“ a madame za barem se rozzáří oči a hned jde s námi na ulici ukázat nám směr ke kostelu a počítá rohy, které musíme minout, než k té Christelle dojdeme. Rohů je pět a jsme tam za chvilku.

Na prosklené terase dělá úkoly malý školák. Manželka se ptá, kde jsou rodiče, školák volá dovnitř domu a na terasu přichází dnes už třetí štíhlá a vyšší dáma, která se představuje jako Christelle a vysvětluje, že v tomto domě pokoj volný nemá, ale že mají ještě jeden dům, na kraji vesnice a tam volno je, a kolik nocí že chceme pobýt? My říkáme tři a ona “ó, to je neobvyklé, turisté většinou přespí, prohlédnou si Monetovu zahradu a odjedou, tak já to musím probrat s manželem“ a bere do ruky telefon. Po krátkém hovoru se obrací na nás a vyslovuje tu vytouženou větu, že pokoj nám pronajmout může. „Manžel právě jede autem domů, za chvíli se vás ujme a pojede před vámi až na místo“. Je to chlapík pevného stisku ruky, světlých vlnitých vlasů, v ošoupaných džínách, orvaných teniskách a vybledlé bundě, představí se jako Eric, nepostojí, hned nás organizuje k odjezdu, sedá do starého otřískaného Peugeotu a vyráží ulicí Claude Moneta dřív, než stačíme sednout do auta. Doháníme ho u hotelu Baudy, kde nelení zastavit, vystoupit a počkat, aby nás upozornil, že v tohle restaurantu vaří nejlépe v celém Giverny.

Na konci vesnice u toho druhého domu jsme pak za dvě minuty. Dům je u hlavní silnice a má okna v přízemí zavřená železnými okenicemi. Eric odemyká vrata na dvorek, kde můžeme zaparkovat. Pak odemyká dům, zve nás dál, přitom rozsvěcí a, světe div se, vcházíme do divadla! Malý divadelní sál má hlediště s pouhými třemi řadami obstarožních sklápěcích sedadel potažených červeným plyšem, který určitě pamatuje Moulin Rouge, když tam vysedával Henry de Toulouse-Lautrec. Situace je naprosto nečekaná a napínavá. Stále nevíme, jak tohle vlastně dopadne, jestli nebudeme spát na koších s divadelními kostýmy za 100 Euro za noc. Eric nás ale vede po dřevěných příjemně domácky vrzajících schodech pokrytých takovým tím linoleem, které se u nás snad už ani nevidí. Tak zase mě napadá, že budeme spát na půdě. Ale nahoře je chodba osvětlená hezkými mosaznými nástěnnými lampičkami se skleněnými stínítky tvaru tulipánu a troje dveře vedoucí do starobyle zařízených pokojů. V duchu prožíváme, už poněkolikáté za poslední hodinu, hotový vír radostných pocitů. Den se pomalu chýlí k večeru a my máme kam složit hlavu na noc a navíc je to krásné! Erik se nemaže s nějakými formalitami, jako je kontrola cestovních pasů, dává nám vybrat pokoj, protože volné jsou všechny. Bereme si ten úplně vzadu, kde je obrovská krásně řezbovaná skříň a stará dřevěná veliká postel. Eric nás seznamuje s „řádem“ snídaní, které jsou v ceně ubytování. V rohu vedle dveří našeho pokoje je lednička, v ní džus, máslo a džem. Nad lednicí na poličce varná konvice, hrnky a skleničky, krabice čaje, plechovka s kávou, kostkový cukr, vedle malý etažér s talíři a příbory. „Máte tu všechno potřebné“ říká Eric „a pečivo vám každé ráno donesu čerstvé. V kolik budete snídat?“ Říkáme, že v devět a ještě se ptáme po ceně pokoje. Stojí 60 Euro za noc včetně snídaně pro dva, čili nic přemrštěného, co by nám zruinovalo rozpočet. Eric se loučí, pokládá na stůl klíče a je pryč. Ti lidé ani pořádně nevědí kdo jsme, odkud jsme, svěří nám dům a „dobrou noc“. A takhle je to ve Francii skoro pokaždé. Ten pocit důvěry, to je jedna z těch vzácných věcí z kategorie zvané „k nezaplacení“.

Před hodinou jsme ještě netušili, kam na noc složíme hlavy, a najednou jsme nájemci divadla v Monetově Giverny a zítra se vydáme do jeho legendární zahrady.