Odjezd z Giverny

Poslední ráno našeho prvního pobytu v Giverny se náš domácí Eric opozdil s čerstvým pečivem o celé dvě hodiny a místo snídaně nám vlastně donesl svačinu na cestu. Zatímco jsme balili svá zavazadla, přestavěl Eric divadelní jeviště pro večerní představení. Pak odjel, my dobalili, naložili, projeli se velmi pomalu po Rue de Claude Monet, zamávali dovnitř lokálu Starobylého hotelu Baudy odkud zpoza baru zamávali nám, a pak, v ulici za kostelem, jsme vrátili Christelle klíče výměnou za adresu a telefonní číslo na listu zažloutlého papíru. To abychom se sem mohli kdykoliv vrátit. „Napište dopis nebo tefonujte, internet nemáme“, řekla Christelle na rozloučenou. U cedule označující konec Giverny si pak v duchu připomínám pasáž z Fulghumova románu, na níž mě nejvíc fascinuje poslední krátká věta. Ta pasáž, kterou jsem už částečně citoval v předchozích vyprávěních o Giverny, je celá napsaná takhle:

     Počátkem dubna 1883 byl Claude Monet zoufalý a vůbec se mu nechtělo malovat. Z jeho pohledu byla poslední pařížská výstava jeho obrazů pořádné fiasko. O jeho práci neprojevili zájem kritici ani veřejnost. Neprodalo se vůbec nic. Nedostal ani frank. Monet byl na dně a jeho dluhy jenom rostly. Nájem domu v  Poissy měl vypršet za dva týdny. I kdyby snad měl peníze na další nájemné, stejně ho to tam nic neinspirovalo. Monet prostě musel zamířit jinam. Bylo mu třiačtyřicet a ještě ke všemu měl na krku desetičlennou rodinu. Ernest Hoschéde, bývalý Monetův dobrodinec a přítel, totiž zbankrotoval a všechny své závazky nechal plavat. Jeho žena Alice se proto se šesti dětmi nastěhovala k Monetům a jejich dvěma synům. Když zemřela Monetova žena Camille, Alice s dětmi už u Moneta zůstala. Neměla kam jít. Neznámo kdy vzniklo mezi Claudem Monetem a Alicí Hoschédeovou nepřervatelné pouto. Mohli se sice vzít až po několika letech, kdy zemřel její manžel, ale fakticky z nich byla rodina s osmi dětmi. Rodina potřebuje domov a malíř potřebuje inspiraci. Takže někam jinam. Monet hledal v údolí Seiny více na západ a našel dům k pronájmu ve vesnici Giverny. Velké jednopatrové stavení; na jeho růžových zdech byly jasně zelené ornamenty. Ty barvy přesně odpovídaly jabloním, které kvetly v sadu za domem. Ten dům se jmenoval „La Pressoir“, tedy Moštárna. Přestěhování celé rodiny a věcí lodí z Poissy trvalo Monetovi 10 dní. Že to byl dobrý tah, si Monet neuvědomil okamžitě. Spíš si říkal, že se ocitl ve vyhnanství. Giverny leží asi sedmdesát kilometrů severozápadně od Paříže. Muselo se jet vlakem z nádraží St. Lazare do Vernonu, pak přes Seinu a posledních pět kilometrů pěšky nebo bryčkou. Byla to malá vesnička a opravdu hodně vesnická. Do Paříže to nebylo jen těch sedmdesát kilometrů, vzdálená byla ve všem. V Giverny se od středověku téměř nic nezměnilo. Byly tam dvě ulice nízkých kamenných domků s břidlicovými nebo doškovými střechami, skromný kostelík, malá škola, radnice, několik hospod, dva mlýny a kovárna. Žily tam asi tři stovky lidí, hlavně rolníků, nádeníků, pasáků krav a pradlen. Opravdu úplně něco jiného, než sofistikovaná Paříž a svět umělců, obchodníků, mecenášů, salonů a ateliérů, prostě to všechno, bez čeho se úspěšný malíř neobejde. Přes to přese všechno strávil Monet v Giverny zbývajících čtyřicet tři let svého života. Zařídil si tam tři ateliéry a na svém pozemku vybudoval zahradu, která byla předlohou mnoha jeho skvělých obrazů. Jeho dům a zahrada jsou inspirací dodnes. Jsou krásně zrestaurované a z celého světa tam jezdí statisíce turistů. Když je v Giverny někdo bez zástupu turistů – tedy brzy ráno, večer, případně od října do dubna, kdy jsou zahrady uzavřeny, ocitne se při procházkách rovnou v Monetových obrazech. Přibyly sice automobily a elektrické vedení ale jinak jsou vesnice a celá její atmosféra stejné – ponořené v jiném čase. Na jedné fotografii z léta 1915 sedí Monet na stoličce pod velkým slunečníkem – je to u jezírka v jeho dolní zahradě. Na plátně před sebou má jeden ze svých obrazů leknínů. Kousek od Moneta stojí zády k fotoaparátu žena v dlouhých bílých šatech se slamákem na hlavě. Naklání se dopředu – soustřeďuje se na Moneta a jeho práci. Georges Clemencau, francouzský ministerský předseda a Monetův přítel, tu ženu nazval „malířovým andělem“.Blanche Hochschédeová-Monetová hrála ve veřejném dramatu, jímž je Monetův život, celou řadu rolí. Monetovi životopisci ji označují za nevlastní dceru, žačku, modelku, snachu a ošetřovatelku/společnici. Když se domácnosti Alice Hoschédeové a Claude Moneta spojily, Blanche bylo jedenáct. Mezi dětmi si Monet záhy oblíbil právě ji. Jen ona z osmi dětí chtěla být malířkou. Až do konce života nechtěl Monet nikoho jiného za společníka při malování, žáka a pomocníka. Blanchino dílo se s Monetovým shoduje obsahově; Blanche malovala na stejných místech. Její plátna byla vystavována v Paříži. Později se provdala za nevlastního bratra – Monetova oblíbeného syna Jeana a odstěhovala se do Rouenu, ale malovala dál. Roku 1911 zemřela její matka; tehdy se Blanche a Jean vrátili do Giverny, aby se starali o Moneta. O tři roky později zemřel i Jean. Blanche a Monet zůstali sami. Na první pohled by to mohla být nezáviděníhodná situace. Všichni ostatní členové početné rodiny už byli po smrti nebo se někam odstěhovali. Monet byl starý, měl deprese a četné choroby a také byl skoro slepý, měl šedý zákal. Blanche byla bezdětná vdova, kterou živil nevlastní otec. Jenže během následujících jedenácti let se Monetovi vrátil zrak, vybudoval si další ateliér, namaloval řadu ze svých nejslavnějších obrazů (skvělou leknínovou sérii) a byl ctěn celou Francií coby národní poklad. Návštěvy atmosféru v domě popisují jako spokojenou, dokonce šťastnou. Co ji způsobilo? Blanche. Rozhodně na ní měla Blanche vůbec největší podíl. Svůj život naplnila životem Monetovým. Starala se o dům a zahrady, pečovala o Moneta při jeho četných nemocech, fungovala také jako společnice a asistentka. Coby kolegyně chápala, jak se Monet sám na své dílo dívá – dokonce mu pomáhala, když rozřezával a pálil obrazy, které považoval za nepovedené. Ale to ještě nebylo všechno. Byl z toho nejvzácnější druh lásky. Jejich vztah procházel četnými stádii – jak jejich životy plynuly a rodinná situace se měnila a zamotávala. Znali se, jako se zná jen málo blízkých lidí. A když spolu nakonec osaměli, byli jeden druhému vším. Možné je prakticky všechno.

 

POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 13. PROSINCE