Výlet do 13. století

 

Úvodem citát z mého cestovního deníku: Chartres. To není to samé město, podle něhož je pojmenován světoznámý bylinný likér česky zvaný Šartréska, který obsahuje okolo sto třiceti různých přísad. To se píše Chartreuse a leží v Savojských Alpách poblíž Grenoblu. Kdežto Chartres najdete asi 90 kilometrů jihozápadně od Paříže. Do Chartres jedeme kvůli katedrále. Je to pouť za letitým snem, za cílem v oblacích, za představou tušenou v mlze... Cesta do 13. století. Už tolikrát jsem se chtěl v Chartres zastavit a nikdy to nevyšlo. Až dnes, pod oblohou zataženou šedými mraky podobně jako dějiny, odkud katedrála pochází.

Podle kunsthistorika Emila Maleho je katedrála v Chartres „projevem středověkého ducha“. To by se mohlo zdát nevýznamnou charakteristikou, jenže pojem „středověký duch“ zosobňuje docela jiný svět, než je ten náš současný, a nejen to, ale i jiný svět, než si dovedeme vůbec představit. Každý má nějaké představy o středověku, většinou ty, co se učí ve škole, tedy úplně mimo. Románskou katedrálu v Chartres, která se začala stavět v roce 1020, téměř úplně zničil požár v roce 1194. Běsnění ohně přečkaly dvě věže, západní průčelí, krypta a závoj Panny Marie, posvátná relikvie katedrály. Místním sedlákům a šlechtě se společnými silami podařilo kostel znovu vybudovat, a to za pouhých 25 let, už ve slohu gotickém. Od roku 1250 tu bylo provedeno jen málo změn a stavba neutrpěla žádné škody za náboženských válek ani později, za Francouzské revoluce.

V Chartres, než se stačíme orientovat v uspořádání města a možnostech zaparkování na nějakém nenápadném místě kde to nestojí peníze, nás pohltilo podzemní parkoviště. Mají to tam chytře udělané tak, že když se blížíte do centra města, pohltí vás nevyhnutelně jednosměrka vedoucí pod zem a je to. Parkoviště je zbudované na principu dvojitého točitého schodiště, které vytvořil Leonardo da Vinci na zámku Chambord. Po jedné spirále sjíždíte dovnitř, druhou ven. Zaparkujete tedy pod zemí a jdete pěšky ke katedrále. Jdete ulicemi, které jsou stále starší a starší a užíváte si vzácné atmosféry městského historického jádra bez stovek zaparkovaných aut. Pochopíte, že ta Eura, utracená za parkování v podzemí, byla dobrou investicí.

Katedrála samotná je především velký paradox. Uchvacuje svým stavebním rozmachem, až neuvěřitelně odvážným, a přitom si uchovává cosi jako „lidský rozměr“. Je pochopitelná jako venkovský domek. Dovnitř se vchází Královským portálem dochovaným z původní románské stavby, střeženým od severu věží z téhož času a od jihu věží vyšší, pocházející z počátku 16. století, postavenou ve stylu plaménkové gotiky, která se vyznačuje až filigránskými detaily. O každou věž se opírá jeden živý žebrák. Vnitřní prostor je sklenut pod „kýlem“ hlavní lodi, vznášejícím se ve výšce 37 metrů. Uprostřed podlahy je zobrazen kruhový labyrint – náhrada křížové cesty, jejíž soustředné přerušované kruhy jsou dohromady dlouhé 262 metrů a zdolání této cesty po kolenou prý trvá zhruba hodinu. V jižní části katedrály se nachází Chórová kaple, kde je uložen závoj Panny Marie, nejstarší klenot katedrály, který jako zázrakem unikl zkáze při požáru v roce 1194. Největším divem katedrály jsou barevná okna. Nádherný soubor vitráží darovaly katedrále kupecké cechy a šlechta v letech 1210 až 1240. Na víc než 150 oknech jsou zachyceny biblické příběhy a výjevy z každodenního života v třináctém století. V průběhu obou světových válek místní lidé okna jedno po druhém rozebrali a schovali do bezpečí. Řekl bych, že takové pouto mezi lidmi a katedrálou je vůbec její nejvyšší hodnotou, je to jakási druhá stavba, duchovní dům v domě hmotném. Část jedné z vitráží lidé pojmenovali „modrá Panna Maria“. Zpodobňuje výjev ze svatby v Káni Galilejské zachycující Krista proměňující vodu ve víno na Mariino přání. Člověk pak neodolá a z katedrály zamíří na venkovní terasu malé restaurace vedle jižní věže občerstvit jazyk kapkou bílého vína. Sedíme v rohu náměstí, jehož prostor ohraničují průčelí měšťanských domů. Vnímám rozdíl oproti korunovační katedrále francouzských králů v Remeši. Tam, když vycházíte z vnitřního prostoru ven, už od oltáře máte výhled do krajiny a pod obloukem portálu do ní vcházíte. Vcházíte, tak říkajíc, do celého světa, podobně jako kdysi právě korunovaný král, a jen na vás záleží, jak veliký ten svět chcete mít. Tady, v Chartres, jdete z katedrály do města. Ta velkolepá stavba je prostě kostelem místních lidí. Nic víc, nic méně.

Francouzský historik Louis Charpentier v útlé knížce „Tajemný pravěk Evropy“ rozvíjí úvahu o tom, že stavitelé katedrál pocházeli v přímé linii ze starých Galů, Ligurů a dalších praobyvatel jihozápadní Evropy. Ti po sobě zanechali pro nás poněkud záhadné památky vytvořené ze vztyčených obrovitých kamenů - megality. Charpentier píše, že už v té době, kdy megality vznikaly, existovala jakási bratrstva kameníků, kteří jejich stavění odborně zajišťovali. Tihle staří kameníci prý založili tradici vědění a umění pokračující do budoucnosti řemeslnickými cechy, jejichž členové, pokrevní potomci praobyvatel Evropy, postupy opracování kamene stále zdokonalovali a přivedli k majestátní velikosti právě při stavbě katedrál ve středověku. Megality se ve Francii vyskytují v hojném počtu zejména v Bretani.

Když se vrátíme k pojmu středověk, tak ten asi nebyl tak temný a tmářský jak se dnes obecně z jakési setrvačnosti vlivu školních učebnic moderní doby traduje. Na Tapiserii z Bayeux, dobové reportáži z 11. století vyšité barevně do 70 metrů dlouhého plátna, která v 58 výjevech zábavně  líčí dobytí Anglie Normanským králem Vilémem Dobyvatelem, jsou v latinském doprovodném textu zdůrazněny rytířské ideály všech zúčastněných a koně zde zobrazení se smějí doslova od ucha k uchu. Když se to sečte s historií katedrály v Chartres, je najednou těžké ve středověk temný a tmářský uvěřit.   

 

POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 10. ÚNORA