JAKO V RÁJI

2. den

 

Zvědavá myšlenka, co se asi na takové farmě ráno děje, mě probudila chvíli po východu slunce. Dole ve stáji se zrovna dojilo a studenti už snídali. Dojilo se elektricky a za chvíli se ukázalo, že jsem vstal zrovna včas, abych zažil vyhánění krav na pastvu. Mladý sedlák, když skončil dojení, zavolal dva pastevecké psy a společně vyhnali krávy ze stáje, pak z ohrady za stájí ještě kozy, a celé stádo zahnali do lesa nad farmou, vzdáleného asi sto metrů. Tam je nechali svému osudu.  Vzpomněl jsem si, že jsem kdesi četl jak ve starodávné Evropě, když ještě lesy byly jiné, než jsou dneska, daleko řidší a s bohatým podrostem trávy, bylo pasení dobytka v lese úplně běžné. Tady to na starodávné pastevní zvyklosti nevypadalo. Les nad farmou je smrkový, dost hustý a trávy tu roste poskrovnu. Však také bylo vidět, že krávy se snaží dostat co nejrychleji lesem nahoru, kde zjevně tušily pastvu. Vedení celého stáda převzaly kozy, pro pohyb lesem daleko lépe vybavené.

Mezitím studenti a jejich učitelé zakončili snídani družným kuřáckým obřadem na dvoře farmy. Pak hodili na záda batohy a vydali se husím pochodem úzkou stezkou na druhou stranu, než odešlo stádo. Vyzvedl jsem v pokoji manželku a šli jsme na snídani. V hostinské místnosti v zadním koutě jedna z místních žen žehlila prádlo a my jsme už měli na našem stole prostřeno. Horu nakrájené bagety v ošatce uprostřed stolu doprovázel velký talíř s nikoliv malým kusem sýru Barikas, domácím salámem a suchou klobásou. Džem byl sice jen jeden, zato ho byla litrová sklenice a domácího medu bylo také tolik. Největší dojem na nás na první pohled udělala hrouda másla, žlutého jako virtuózně zpěvní kanárci, které známe z častých návštěv restaurace hotelu Klein dole mezi vinicemi v městečku Soulzmat. Je pravda, že aroma toho másla se zdálo být nezvykle rustikální. Asi tu je cítit vliv správně uleželého sýru Munster, který se určitě dělá ze stejného mléka nejspíš někde blízko toho másla. Máslo jsme po jistém váhání oželeli a místo něj dopřáli bagetě o to silnější vrstvu džemu ze směsi lesních plodů. Ten voněl krásně po malinách a v kombinaci s rozzářeným výhledem prostřeným pod čistou modrou oblohou předurčoval nadějné vyhlídky do dnešních dějů.

Jak se pak ukázalo, ta snídaně nám dodala dostatek energie na putování po horách až do večera. Přímo nad farmou se nachází jeden z nejznámějších vrcholů Vogéz, kóta zvaná Le Petit Ballon. Podle mapy, kterou jsem měl v hlavě z domácího studia zdejších zeměpisných poměrů, někde tím směrem se měla nacházet křižovatka turistických cest, z nichž jedna vede po horském hřebenu na sever k dalším farmám. S lehkou výbavou sestávající z manželčina batůžku se vzorem podzimního listí a mého malého rybářského košíku přes rameno, který je tak skvěle univerzální, že ho nosím na houby, na výlety i procházky městem, jsme se nahoru vydali úplně stejnou cestou, po které brzy ráno náš sedlák vyhnal krávy na pastvu.

Krávy už se prodraly lesem a pokojně se pásly na louce plné horské květeny. Svah je tu docela příkrý. Trochu zadýchaní jsme dorazili na cestu nad pastvinou. Vedle ní stojí turistická bouda postavená z kamene, podle nápisu vedle dveří vlastněná spolkem přátel přírody sídlícím dole v Guebwilleru. Tady jsme potkali kozy, které si k pastvě vybraly palouk vedle chaty. Nahoru na vrchol Petit Ballon musíte přes další pastvinu hojně „poházenou“ obrovskými balvany. K tomu se většinou u nás váže pověst, že je tam rozházel čert a bylo by určitě zajímavé zjistit, jak to mají v pohádkách Francouzi. Nahoře je samozřejmě překrásný výhled a na kamenném podstavci socha madony oděná v bílý šat a bleděmodrý plášť. Výhled je opravdu impozantní. Vogézy jsou monumentální horstvo a také vám by se mohlo stát, podobně jako mě na vrcholu Le Petit Ballon, že zažijete něco jako posvátnou bázeň ani ne tak z jeho výšky jako spíš z divoce vypadajících dolů. Tam zbloudit nebo se zřítit, říkal jsem si v duchu, tak je po nás veta. A veta je po každém, koho by do těch otevřených hladových chřtánů osud lstivě zavedl, dodal jsem ještě. Manželčiným uším jsem raději nic z toho nesvěřil. Měli jsme před sebou bezmála celý den vyhrazený pro pěší vandr po vogézském hřebeni. Nejen sůl ale i mlčení je občas nad zlato.

Jak už bylo řečeno, v paměti jsem si sem přinesl turistickou mapu se značenou cestou po hřebeni k těm farmám vzdáleným asi šest kilometrů, o kterých už tu byla také řeč. Podle utváření terénu se zdálo, že cesta musí začínat někde na kraji lesa, který jsme měli na dohled severním směrem. Vydali jsme se tedy k lesu a opravdu tam našli takovou pěšinu, označenou na stromě žlutou značkou ve tvaru kosoúhelníku, porostlou ušlapanou trávou, což je pro chůzi v terénu snad vůbec to nejlepší. Francouzské turistické značení je pro nás stále nevyluštěnou záhadou. Tolikrát jsme zabloudili při pokusech o pěší výlety podle turistických map, že s velkou pravděpodobností to převažuje počet případů, kdy jsme dorazili k plánovanému cíli. Vždycky jsme se naštěstí alespoň dokázali vrátit tam, kde jsme zrovna bydleli. Tedy až na jednu situaci v Gaskoňsku, a to už byl ke všemu skoro večer, kdy nás nakonec z bryndy vytáhla jedna laskavá mladá automobilistka. Tehdy jsme byli už tak zbloudilí, že ani ona neznala tu vesnici, kde jsme bydleli, a musela se poradit s přítelem na telefonu.

Navzdory těmto protivenstvím to zkoušíme stále znovu a tahle chvíle zastavení na jednom z Vogézských vrcholů nebyla výjimkou. O tři stromy dál od žluté značky u paty jiného smrku seděl krásný hřib a okolo jich bylo ještě několik. Můj houbařský košík s kšandou přes rameno najednou už nebyl prázdný a cesta vedla po hřebeni směrem k severu, jak jsem to doma nastudoval. Odněkud z hloubky lesa na západní straně výhružně zakrákal havran, poblíž se výsměšně ozvala sojka a z lesa kolem nás sálalo teplo z kmenů smrků a borovic vyhřátých horským sluncem. Další turistickou značku jsme už nepotkali a les asi po kilometru vystřídalo řídké jalovcové křoví. Keře byly obsypané plody ve stádiu ideální zralosti. Za sběrem hub následovalo česání jalovčinek. V mysli mě příjemně lechtal pocit jakéhosi pradávna, kdy se lidé živili sběrem plodů přírody a vzpomněl jsem si na Ötziho, pravěkého lovce nalezeného před lety v rozmrzlém ledovci v Alpách na pomezí Rakouska a Itálie, na jeho lýkovou brašnu, kterou měl u sebe podobně jako já svůj proutěný košík, na jeho střevíce vycpané mechem. Mezi keři to omamně vonělo – jakási éterická bytost, jalovcový džin, se vznášela všude kolem. Moje mysl, ten anděl, kterého má každý v hlavě, zamávala křídly a já si bůhvíproč vybavil obraz Jaroslava Róny „Nietzsche v horách“ a zároveň jsem myslel na dalšího velikána české výtvarné scény Františka Skálu, na to, jak on hluboce rozumí lesu, na jeho tajemné Lesojany a Velkého Datla.  

Za jalovci stezka pokračovala asi kilometr krásnou horskou loukou plnou pestré a voňavé květeny k dalšímu pásu křovin. Tohle křoví už nebyly jen řídce rostoucí jalovce. V cestě nám najednou stálo neprostupné pichlavé hloží, stezka na jeho okraji náhle skončila. Hledali jsme ještě níž po svahu, na obou stranách hřebene, jestli by tam nebyl nějaký průchod ale marně. Naděje na další postup žádná. Právě se nám započítal další případ nesouladu s francouzským turistickým značením. Z dálky jsme znovu zaslechli havrana a sojku a bylo nám jasné, že ty farmy na severu dnes už nenavštívíme.

  

POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 10. BŘEZNA 2023