JAKO V RÁJI

2. den pokračuje

 

Tak jsme tedy zůstali stát u hradby toho neprostupného hloží a obrátili svoje kroky zpátky směrem k jihu. Naštěstí jsem měl rezervní program, díky té mapě z domova, která se mi poměrně dobře zabydlela v hlavě. Věděl jsem, že asi tak dvěstě metrů od Rothenbrunnenu je velké rozcestí odkud jedna z cest vede lesem k nejbližší jižní farmě zvané Strohberg a odtud se pak vine pastvinami úzká pěšina, která spojuje několik dalších farem. Nejdřív jsme prošli smrkovým lesem, kde jsme po ránu našli ty krásné hřiby. Vykročení z lesa do volného prostoru pastvin bylo jako vstup na nějaké obrovské přírodní jeviště. Najednou se octnete uvnitř bukolické scenérie nasvícené poledním sluncem. Vidíte jak krávy na svažité pastvině slastně polehávají a pilně přežvykují. Jste právě svědky jedné části zázračné transformace kdy se traviny a květena horské louky přeměňují v lahodný sýr. Třeba ostrý a silně aromatický Munster, jehož „vůní“ jsou prosyceny hospody alsaského venkova od Štrasburku na severu až po Mylhůzy na jihu. Nebo horský tvrdý Barikas, který má tolik podob a chutí, kolik je tady v horách farem. A do třetice pikantní Tom s kůrou hrající barvami od zelené po červenou. K této „mušketýrské“ trojici se nedávno, podobně jako D´Artagnan, přidal nový výlupek mlékařské vynalézavosti zvaný Coeur de Massif, převedeno do češtiny Srdce hor, který má tvar cihly tuplované velikosti. Jeho kůra je kropenatá jako krávy Vosgesienky a pod ní se ukrývá krémové těsto. Může se stát, že vám v hlavě začne vířit řada otázek a úvah na téma kdo to takhle v tom našem světě s tou transformací horské vegetace vymyslel a zařídil a můžete dospět, dejme tomu, až k nějakým filozofickým nebo teologickým závěrům. Nebo to také můžete vzít jako prostý fakt.

My jsme beze spěchu, abychom si co nejvíc tu scenérii vychutnali, scházeli po svahu k horské turistické chatě spolku přátel přírody z Guebwilleru. Tady bylo připraveno další dějství. Kozy, které se po ránu pásly okolo, překonaly nízký plot oddělující od volné krajiny dvorek, kde jsou k odpočinku kolemjdoucích připraveny stoly a lavice, a popásaly se na trávě, podle kozího úsudku asi ještě lepší, než je ta, co roste na pastvině. Jedna koza stála na stole a vědoucně se rozhlížela po okolí užívajíc si opravdu daleký výhled na východní stranu – až do Německa. Když znáte obrázky a pohádky Josefa Lady, tak vám to ani nepřijde zvláštní, když jeho kozy přeci lezou po stromech a češou hrušky. Zlatým řezem celé scenérie, diamantem zasazeným do náhrdelníku tvořeného pomalu ubíhajícím časem toho krásného dne, byl pohled na prostředek stádečka, kde stála na jedné noze dívka asi dvanáctiletá a objímala láskyplně do nebes zahleděné sotva odrostlé kůzle, které svou líc něžně otíralo o dívčinu tvář lemovanou zlatými vlasy. V očích kůzlete, opticky širokoúhlých jako objektiv 28 mm klasického fotoaparátu, zrcadlila se mírně zkresleně celá okolní krajina. Vpravo od cesty vedoucí podle horské chaty byla usazená v trávě dáma oděná v modrobílé sukni působivě doširoka rozhozené kolem boků a lehkém bílém tričku s téměř neviditelnými ramínky. Půvabně pihovatou tvář lemovanou dlouhými vlasy stejné barvy jako vlasy dívky si chránila širokým slaměným kloboukem. Jak jsme procházeli okolo, tak slastně přimhouřila oči a pomalu a zřetelně, abychom to dobře slyšeli, řekla „C'est comme le paradis“. „Je to tu jako v ráji“ pohotově přeložila moje žena a já jsem stvrdil souhlas krátkým pohledem do ženiných světle modrých očí a přikývnutím. Jak jsme směřovali stále dolů, tak se opona této scény zavřela, ale pocit, který žena, jistě matka té dívky objímající kozu, tak prostě vyjádřila, ten přetrval. 

 

POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 17. BŘEZNA 2023