JAKO V RÁJI

6. část,

2. den stále pokračuje

Tak se stalo, že vzpomínka na Sylvaner Alberta Seltze, vinaře z Mittelbergeheimu, nás postrčila na cestu k další farmě. Než jsme se tam vydali šel jsem zaplatit. Okolo nálevního pultu byl hrozen lidí, mluvili jeden přes druhého, ale dohromady to byl takový docela sladěný orchestr. Pomyslel jsem na to, že bych tu možná mohl koupit bochan bílého sýru Munster, takový, který nám onehdy k snídani servírovala Marie-Francoise k snídani v domě Pod Moruší. Marie-Francoise se zmínila, že tenhle mladý sýr není tak obvyklý jako ten pořádně uleželý, který je tak typický pro alsaskou gastronomii. Každá vogézská farma má v hospodě prosklenou chladničku s nabídkou domácích produktů na prodej, a tady taková stála hned vedle pultu. Na poličkách se tu předváděla prorostlá slanina, suché klobásy a salámy, všechny druhy zdejších sýrů v čele s uleželým Munsterem, ale ten čerstvý bílý tam nebyl. Nějak se mi mojí „nulovou“ francouzštinou povedlo vysvětlit svoje přání mladé cikánce na druhé straně pultu a celkem snadno pak pochopit její odpověď, že mladý Munster neprodávají, jelikož mají malé stádo krav na malé farmě – to přece musím vidět na první pohled, a největší zájem je o sýr pořádně vyzrálý. Do toho někteří z hloučku obklopujícího pípu projevili živý zájem o moji národnost čili nationalité a návazně na to jsme trochu vedli řeči na téma co tady vlastně dělám z takové dálky a když jsem prozradil, že odtud naše rodina dováží skvělá vína od vinařů jako je Zusslin nebo Muré, tak jedna Francouzska vytáhla z batohu bloček a napsala mi na lístek papíru jména dvou dalších vinařství, kterých bychom si měli určitě povšimnout. Zalitoval jsem, že u toho není manželka, jejíž francouzština, na rozdíl od mé nulové, je plusová, a díky tomu bychom se mohli ještě hlouběji ponořit do přátelského hovoru okolo Strohbergské pípy. Nějak se mi povedlo zaplatit, vymotat se ven a znovu si v hlavě vybavit turistickou mapu okolí. Díky tomu jsme brzy našli úzkou stezku vedoucí pastvinami k další farmě zvané Buchwald. Není to daleko, celkem asi kilometr. Kdybyste tudy někdy šli, tak cestou potkáte Le Telepherique allemand – historickou vojenskou památku – jakýsi skalní palác odkud Němci za války vysílali mechanické vizuální signály o situaci na bojišti, které odsud viděli z nadhledu.

Zatímco Strohberg je malá chalupa, Buchwald je už větší horská bouda. Restaurace v přízemí je rozlehlá prostora obdélného půdorysu, nad níž visí dva monumentální lustry zhotovené z loukoťových kol od žebřiňáku. Venku je přibližně stejně velká terasa s rozestavěnými stoly, hrubými lavicemi i pohodlnými křesílky. Zrovna se tu uvolnil stůl hned vedle dveří, což je výhoda skýtající šanci přátelského kontaktu s obsluhou. Ta se zakrátko dostavila v podobě tmavomodře oděné číšnice, kterou zdobil bílý nabíraný límeček kolem krku a bílá zástěra zavázaná okolo útlého pasu. Mohla by připomínat jeptišku nebýt zcela nezakryté nádherné hřívy kaštanových, bohatě zvlněných vlasů. Objednali jsme půl litru Sylvaneru a karafu vody abychom zahnali žízeň, která se nás zmocnila těsně po průchodu okolo té Le Telepherique allemand. Víno nám číšnice přinesla ve skleněné půllitrové karafce a vodu v krásném kameninovém džbánku. Na rozdíl od Strohbergu tady bylo venku jen pár výletníků a vevnitř prázdno, zato stoly plné zbytků od oběda, takže bylo zřejmé, že ještě tak před půl hodinou bylo plno a zrovna se asi dojídaly deserty, z nichž je tady v Alsaských horách nejoblíbenější borůvkový koláč, úplně stejně jako u nás v Krkonoších, na Šumavě a kdekoliv jinde v českém pohraničí kde jsou hory a lesy. Sylvaner jsme posoudili jako sice dost prostý, nijak osobitý, asi z produkce nějakého vinařského družstva, přesto příjemně svěží a rozhodně dobře vychlazený. Pro tuhle chvíli a na tomto místě zcela dostačující. Zvedli jsme sklenky do výšky na počest Alberta Seltze, jak jsme si slíbili na Strohbergu.

Výzkum Zemědělské Univerzity v Lyonu, který jsem tu už citoval, Sylvánskému přisoudil oproti Ryzlinku dosti stručný soubor aromatických nuancí: tráva – suchá tráva – seno – posekaná tráva – louka v letním žáru – mladé listí – mech. Alsaský Sylvaner býval vždycky všeobecně považován za jakési „výčepní“ víno, kterého se v místních vinárnách čili Winestubech natočí do džbánků nepočítané hektolitry. Také to je odrůda, která roste na největší ploše zdejších vinic, hlavně na těch, které pod svažitým terénem úbočí Vogéz tvoří rovinatou část kraje. Jenže Sylvánské má v Alsasku ještě jeden příběh, který se úplně liší od představy stolního vína pro každý den a každou příležitost. Je to příběh již zmíněného vinaře Alberta Seltze a vinice Zotzenberg, která vytváří půvabný kus krajiny mezi vesnicí Mittelbergheim a přilehlým listnatým lesem pokrývajícím kopec s ruinou starého pohraničního hradu. Je to nějakých 36 hektarů mírného svahu směřujícího k jihovýchodu. Vinice je osázená několika odrůdami révy vinné – konkrétně to jsou Ryzlink, Pinot Gris, Gewurztraminer a Sylvaner. Zatímco první tři odrůdy jsou považovány za ušlechtilé a podle francouzských zákonů mohou mít na vybraných alsaských vinicích, kterých je 51, statut Grands Crus, který zaručuje nejvyšší kvalitu, je Sylvaner jen obyčejné víno, jak jsem už zmínil. Jenže v Mittelbergejmu na Zotzenbergu je to úplně jinak. Zdejší Sylvaner, díky specifické skladbě půdy, je unikátně krásný, je to víno dlouhé trvanlivosti, které ušlechtile vyzrává v lahvích v pravý skvost a pýchu Mittelbergeimských vinařů, která se traduje několik staletí do minulosti. Navzdory tomu se stalo, v druhé polovině 20. století, kdy byl zaváděn v Alsasku systém klasifikace vinic, že Zotzenberg byl opomenut a na seznam se nedostal. Tu veřejně vystoupil Albert Seltz s vyvolal soudní při. Sám o tom napsal toto: „Vzal jsem na úřady hůl abych zachránil specifickou krásu a uznání kvality nejlepší vinice Mittelberghejmu a tradiční živobytí vinařů, kteří zde sídlí“. Soudní při vyhrál a Sylvaner z Zotzenbergu jako jediný v celém Alsasku má právo na status vína kategorie Gands Crus. Kdybyste ho chtěli ochutnat tak říkajíc přímo u zdroje, stavte se u Alberta Seltze v Mittelbergeimu. Adresa je rue Principale 21. Nebudete litovat.

V duchu jsem si řekl, že když tahle pře dopadla dobře, proč by nakonec nemohl stejně dopadnout můj záměr koupit bílý Munster. Zašel jsem dovnitř za číšnicí, která se statečně potýkala s úklidem stolů. Na mou prosbu se zatvářila starostlivě a řekla „Dvě minuty, podívám se do sklepa a přijdu za vámi“. Obrat „dvě minuty“ znamená ve francouzštině jakoukoliv kratší chvíli – může to být i čtvrthodina. Číšnice vyčerpala poctivých 10 minut a k naší velké radosti se nevrátila s prázdnou. Na levé dlani nesla sněhobílý koláč sýra podložený papírem, do kterého před námi zručně sýr zabalila a elegantním pohybem ho položila doprostřed stolu. Radostí jsem vyskočil ze židle, srdečně jí děkoval a ona se na mě záhadně usmála, spíš svýma zelenkavýma očima než ústy, a vedle sýru položila na stůl účet. Přišlo nám to jako správná chvíle vydat se k další farmě zvané Kahlenwasen.

 

POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 7. DUBNA 2023