Znovu v Giverny

 

O rok později po naší první návštěvě v Giverny opět stojíme uprostřed dvorku našich bytných, místo jara je podzim a žádný kluk se tentokrát na prosklené terase neučí. Nikdo nikde, nikde nikdo, jen kočka na jednom ze zahradních stolků chytá poslední sluneční paprsky do kožichu. Je pondělí, blíží se sedmá hodina. Nejdéle za hodinu bude většina Francouzů sedět u večeře. Kde by mohla být Christelle netušíme, ale Eric, ten by mohl v tuhle dobu postávat se skleničkou v ruce u malého baru ve svém oblíbeném bistru La Terasse, na jednom z rohů Rue de Claude Monet, napůl cesty mezi Starobylým hotelem Baudy a Monetovým domem. Je to pár set metrů, autem jsme tam za minutu. Z ulice je do baru vidět široce proskleným průčelím. Zdá se nám, že patron, muž rozložité, ale pevné postavy už se pomalu chystá zavřít. U baru stojí kyprá černovláska oblečená ve volně splývající pestrobarevné šaty a ověšená ještě pestřejší bižuterií a vedle ní, v teniskách naboso, plátěných kalhotách a světlé bundě Eric, oba se sklenkou vína v ruce. Patronova sklenka stojí na baru. Ačkoliv hovor uvnitř bistra plyne plným proudem, stejně je nějak znát, že to je poslední runda. Eric nás poznává, vybíhá na ulici a hned využívá situace, aby nás pozval také na skleničku. Dáváme si růžové víno a Eric bílé a černovláska taky ještě jedno a patron to své taky ještě jednou a pijeme na zdraví (santé). Pak Eric říká „jen klid, času je dost, teď už vám nic neuteče, dejte si ještě jednu, já vám musím něco ukázat“ a hrne se přes ulici k výloze protější galerie, jedné z mnoha, které v Giverny nabízí obrazy malířů, kteří se zde usadili a malují tak, aby se to dobře prodávalo turistům. Hlavně asi těm z Ameriky a Japonska. Eric ukazuje skrze výlohu někam dozadu, na protější dost vzdálenou stěnu a nadšeně říká něco jako „koukněte, to je věc, to je můj obraz“ a chytá ze za srdce. Nebylo by nám divné, kdyby Eric maloval, elánu má na to dost, vlastní divadlo, tak proč by nakonec nebyl jedním ze zdejších malířů. Do takových podrobností zase našeho bytného zatím neznáme.

     Musím hned prozradit, že následující den jsme se okolo poledne cestou od Monetova domu k Starobylému hotelu Baudy v galerii zastavili a zastihli tam tu včerejší černovlásku z bistra. Manželka se jí ptala, který že z těch obrazů náš domácí vlastně namaloval a černovláska se mohla potrhat smíchy z té představy, že Eric je malířem. Všechny ty obrazy malovala ona, je to její galerie, dozvěděli jsme se. Obrazy vypadaly jako minimálně od třech tvůrců, ale to je v Giverny normální. Ví se, že turisté mají různé náklonnosti a musí se jim vyhovět, aby se obchody s „uměním“ hýbaly. Tak nám konečně došlo, že když Eric nadšeně u výlohy zvolal „podívejte se, to je můj obraz“, tak tím dával najevo, po těch všech skleničkách před večeří, své nadšení z toho jejího obrazu. Prostě se s námi chtěl rozdělit nejen o víno ale také o umělecký zážitek a také zalichotit kamarádce. Odhadli jsme, na který obraz včera ukazoval. Bylo to dosti velké plátno, s postavou dvanáctileté dívky v bizarně zařízeném pokoji. Alenka v říši divů. Musí se uznat, že obraz patřil k tomu lepšímu, co se dá v Givernských obchodech potkat. Malířka nám prozradila, že dívka na obraze je její dcera. Také jsme si uvědomili souvislost s Fulghumovým románem „Třetí přání“, který nás do Giverny před rokem přivedl. Jeho hlavní ženská postava Alice je od Alenky odvozena, což Fulghum naznačuje na několika místech textu.

     To už ale prozrazuji, co se dělo v úterý a zatím je ještě pondělí, nesourodá společnost tří Francouzů a dvou Čechů se sklenkami vína v rukách uprostřed ulice mezi bistrem a galerií se snaží dorozumět, Ericovi zvoní mobil a po chvíli pochopíme, že volá Christelle, je už opravdu čas večeřet, a Eric mazlivě odpovídá „ale miláčku, já tady právě se domlouvám s těmi klienty z České Republiky, oni přijeli trochu později, ale už to nebude dlouho trvat, jen je ubytuju a za chvilku jsem doma, zatím posílám tisíc pusinek...“ Ti Francouzi dovedou být tak milí a galantní... Eric končí hovor a navrhuje, že si dáme ještě poslední skleničku, černovláska ochotně přisvědčuje a patron už se leká, že další půlhodinu nezavře. My ale už bychom také rádi bydleli a večeřeli, tak volíme taktiku „raději si koupíme láhev s sebou“. La Terrasse je zároveň vinotékou a malým obchodem s lahůdkami. Vybírám z regálu láhev červeného z Languedocku, patron je zjevně rád, že se mu snad opravdu podaří zavřít, rychle platím aby to bylo Ericovi jasné a najednou jsme všichni na ulici, jen patron zůstal uvnitř, černovláska se loučí a jak odchází, tak velké kruhy, které má zavěšené v ušních lalůčcích, se pohybují v rytmu jejích boků. Eric nasedá k nám do auta a jedeme do divadla bydlet. Náš oblíbený „kakaový“ pokoj je k dispozici, všechno už známe, domlouvá se jen čas snídaně, a to opět na 9 hodin jako loni a Eric se odpoutává směrem k domovu. Musí už mít chudák taky hlad po všech těch skleničkách.

     My ho tedy máme pořádný. Ještě před jídlem si dopřejeme sklenici irské whiskey venku na dvorku vsedě na schůdku zápraží. Večer je venkovsky tichý. Pak jíme u stolku nahoře na chodbě, studenou vepřovou pečeni ze zásob, co jsme si vzali na cestu z domova a zapíjíme to vínem z Languedocku koupeným v La Terrasse. Páříme středoevropské jídlo s jihofrancouzským vínem, gastronomicky to k sobě valně nepasuje ale v té chvíli je to čiré blaho, a to je dominantní pocit s nímž usínám.

Ve slunném ránu následujícího dne je z oken pokoje hezký výhled na protější mlýn, stojící na říčce protékající vesnicí. Eric má zpoždění s pečivem. To známe už z loňska. Nic se tu nezměnilo. Právě proto je tak krásné být znovu v Giverny.

 

POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 21. DUBNA