Křupnutí Bagety
Třetí den po našem příjezdu do Giverny, pokřtěném pěknou řádkou skleniček vína v baru La Terasse, jsme odpoledne s mojí ženou zajeli do nedalekého Les Andelys, nad nímž je už z dálky vidět ruina hradu Gaillard. Ten tu dal postavit velký a slavný anglický rytíř Richard Lví Srdce na obranu Rouenu, hlavního města Normandie, před Francouzi. Z hradu je pěkný výhled do okolního kraje a skvělý přehled o tom, co se děje na řece Seine, která zde, v dolním toku mezi Paříží a ústím do Atlantského oceánu, tvoří spoustu meandrů.
Území Normandie patřilo ve středověku Angličanům, ale Francouzi nakonec v roce 1204 po dvouletém strastiplném obléhání hrad dobyli po útoku vedeném nečekaným směrem, totiž přes latríny. Díky tomuto úskoku je celá země na evropské pevnině dnes francouzská a Angličanům zůstaly ostrovy a teď mají společně tunel pod kanálem La Manche a je pokoj.
Městečko Les Andelys je dosti členité a na hlavní silnici, která vede dál do nitra Normandie, je hodně rušno. Naopak pod hradem na nábřeží Seiny je malá čtvrť zvaná Petit Andelys, kde je krásný klid. Petit Andelys rozhodně stojí za procházku. Je to vlastně jen jedna hlavní ulice s několika příčnými uličkami, které vedou k řece. Člověk tu vnímá takovou zvláštní, těžko pojmenovatelnou atmosféru, která by se dala nejspíš vyjádřit jako antikvární. Vůbec by nebylo divné, kdyby každý zdejší krámek byl knihkupectvím. Naštěstí pro nás tomu tak není, protože nám toho dne úplně došly zásoby potravin, a ještě k tomu náš domácí Eric Cariére nevysvětlitelně přestal dodržovat dobrý zvyk z minulých pobytů, kdy nám každé ráno nakoupil a donesl pečivo k snídani.
Na takovém pěkném nároží jsme našli pekárnu, kde vonělo čerstvé, odpoledne upečené pečivo. Koupili jsme bagetu, která při zmáčknutí mezi palcem a zbytkem ruky křupne tím ojedinělým, zcela francouzským způsobem, jež je svrchovaným měřítkem její kvality. Také spousta pekařek a pekařů, když bagetu prodávají, tak před zákazníkem, než ji zabalí do hezkého papíru potištěného znakem a jménem pekárny, tu bagetu zmačknou až křupne, a někteří, hlavně ti z Bretaně, mačkají tak rasantně, až je v bagetě po palci jamka a po některých vášnivých osobnostech i docela hluboká díra. A to křupnutí, to je taková vlastně smlouva mezi pekárnou a kupujícím a ta jamka pečeť té smlouvy. A to je čirá esence Francie, která, věřím, přežije i ruiny zdejšího hradu Baillard.
Žádná Tour de France, žádných 24 hodin Le Mans, žádný Louvre, žádná věž inženýra Eiffela, ale křupnutí bagety – to je ten pravý symbol Francie.
Po té procházce na čerstvém vzduchu nám pěkně vyhládlo. Tak jsme v rušném centru Les Andelys navštívili ještě řezníka na náměstí a koupili tady sušenou šunku forestiére (mysliveckou) a ještě králičí paštiku a vedle v lahůdkách sýry Tomme a Comte. Tomme má původ v Savojsku, což je pomezí Francie a Švýcarska. Je to polotvrdý sýr z kravského mléka. Celý bochan má průměr okolo 20 cm a hmotnost mezi kilem a dvěma. Má šedou kůru pokrytou červenou a žlutooranžovou plísní a těmi krásnými barvami nápadně vynikal mezi ostatními vystavenými sýry. Sýrové těsto má pružné a jemné s mnoha nepravidelnými oky. Chuť připomíná horské louky, v závěru je cítit nádech lískových oříšků. Comte je prastarý sýr, který vyráběli již Keltové v pohoří Jura. Ve 13. století se tyto velké sýry z kravského mléka nazývaly Vachelin podle francouzského výrazu pro krávu (vache). Na výrobu Comte se používá kravské mléko plemen Montbéliarde a Abondance. Krávy se pasou na loukách v sousedství jurských vinic, odkud pocházejí tak zvláštní vína, že v celé Francii podobná nenajdete. Sýry Comte mají tvar velkých bochníků s rovným nebo mírně vypouklým bokem. Mají průměr 40 až 70 cm, tloušťku 9 až 13 cm a váží 30 až 55 kg. Jejich zrání při pravidelném obracení trvá minimálně 4 měsíce, průměrně 12 měsíců, vyzrálé skvosty zrají 18 až 36 měsíců. Kůra je žlutá až hnědá, lehce zrnitá a suchá. Sýrové těsto zimních produktů je slámově žluté, u letních sytě žluté. Je tuhé ale pružné. Vůně a chuť závisí na době zrání a na ročním období. Mladé sýry chutnají po čerstvém mléku a jsou jemnější než pikantnější vyzrálé. Zimní sýry mají aroma kouře, lískových oříšků a sena, zatímco letní voní víc po trávě, horských lučních květinách a bylinách. Uvidíme v Giverny, jaký bude ten náš. V samoobsluze Musketers jsme ještě přikoupili trochu zeleniny, láhev červeného vína Côtes du Rhône Villages ročník 2007 ze svahů v údolí řeky Róny a láhev cidre fermiers, čili cideru farmářského, což je nejlepší normandská kvalita. Do Giverny se vracíme za šera a svou studenou krmi večeříme jako by to byla okázalá hostina. Comte je zjevně letního původu a víno je dobrou trefou, hodně ovocné, plné a výrazné. Cidre si schováváme na zítra, na polední piknik po cestě do údolí řeky Loire. Poslední letošní usínání v našem oblíbeném pokoji nad místním ochotnickým divadlem je slastné… a ráno jsme opět bez donesené snídaně. Ovšem tentokrát jsme připraveni a máme po včerejším nákupu dost vlastních zdrojů. Jenže, marná sláva, včerejší bageta už nekřupe.
Začínáme tušit nějaké nedorozumění a také, když se okolo desáté objevuje Eric s rukama v kapsách a já mu vyčítám, že na nás kašle, tak se dozvídáme, že snídaně se od letošního jara podávají u Carriérů doma na druhém konci Giverny. Jezdit každé ráno do divadla bylo prý moc složité. No, to jsme loni na podzim zažili, když se Eric dokázal zpozdit s pečivem i o hodinu. Jestli nám to letos při našem příjezdu řekl, nebo ne, už nemá cenu probírat. Eric nám barvitě líčí, jak u nich doma každé ráno na nás čekala čerstvá křupavá bageta a voňavé, v ústech se rozplývající Croisanty. Bídák jeden sympatickej. Bavíme se chvíli o Normandském pobřeží, kam sice letos nemíříme, ale jednou, kdo ví. Možná někdy v příštích letech odtud Ericovi a jeho ženě Christelle pošleme pohlednici. Teď platíme za pobyt, ty nesnědené snídaně nám neodpustil, a nakládáme sbalená zavazadla. Eric pospíchá za někým do Rouenu, klíč máme nechat dole u dveří na věšáčku a on si v poledne přijede zamknout. My za půl hodiny odjíždíme také.
Před námi je cesta na jihovýchod, do Sancerre – vinařského městečka na horním toku řeky Loire. Tam jsme pobyli čtyři dny, vystřídali všechny místní pekárny a žádná, opravdu žádná Sancerreská bageta nekřupala. Asi aby výjimka potvrdila pravidlo.
POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 28. DUBNA
