CESTA DO LANGUEDOCU

ANEB

FRANCOUZSKÝ TÝDEN 

Část druhá

vzpomínání cestou na jih

středa

Ráno přijela naše bytná, v devět hodin, jak bylo dohodnuto, vzala si od nás peníze, hezky jsme se rozloučili a slíbili si „á bientôt, á prochaine“ (uvidíme se příště), nasedli jsme do černého Forda naloženého kartony vína mírně přes spodní hranu oken a odjeli z prudkého kopce Zámeckou ulicí na jih do Languedocu. Byla středa, polovina týdne.

Po cestě jsme měli spoustu času vzpomínat, jak jsme se vlastně dostali k vinařům v apelaci Faugéres, která se nachází severně od města Béziers, které leží nějakých 30 kilometrů od středomořského pobřeží, když jsme vždycky měli za to, že vína z takové dálky nikdy dovážet nebudu.

Všechno to „zavinila“ taková hezká drobná stará dáma, která se mi jednoho letního dne u mého stánku na dobřichovickém trhu představila jako Anna Musilová. Měla velkou radost, že si může v místě, kde bydlí, koupit dobré francouzské víno, postupně se ukázalo, že je velkou milovnicí Francie, zejména Provence, kde má přátele, u nichž občas pobývá. Trh je jednou za 14 dnů v sobotu, a Anna Musilová se zastavila i v tu následující, koupila si láhev alsaského Sylvaneru a z tašky vyndala útlou modrou knížku. „Dostala se mi do ruky milá a zajímavá knížka českého autora, který žije v jižní Francii, tak mě napadlo, že bych vám ji půjčila“ řekla a natáhla ruku s knížkou. Na její obálce jsem četl název Změna je život s podtitulem Jak se žije důchodci v jižní Francii. Autor Zdenek Červinka. Měl jsem z toho několikanásobnou radost. Jednak že na mě myslela, to by mělo potěšit každého, a za druhé to téma mi bylo opravdu hodně blízké. Sám jsem penzista, který rázně změnil život, když odešel do penze předčasně z výborně placeného manažerského místa, vydal se na pěší pouť do Terstu a potom si otevřel ve vlastním domě, v malém městě ležícím na březích Berounky poměrně blízko Prahy, krámek s francouzskými víny. Srdcem toho krámku jsou skvělá bílá vína z Alsaska, což je francouzská strana údolí Rýna, a to je vinařská oblast nám vůbec nejbližší. Nějakých 700 kilometrů.

Knížku jsem přečetl docela brzy. Je to zábavné čtení, u kterého se neusíná. Samozřejmě mě nejvíc zaujaly povídky o vinařích a vínech. Během četby ve mně stále sílilo vědomí, že se odehrává něco mimořádného, a jakmile jsem knihu dočetl, byl jsem si už jistý, že držím v ruce příslovečnou zlatou hřivnu. Pokud bych totiž měl zájem dovážet do svého krámku jedny z nejlepších vín jižní Francie, vína z apelace Faugéres, říkal jsem si v duchu, tak tady je mám už předvybraná! A navrch ještě spoustu dalších informací. V té chvíli ale ta zlatá hřivna byla jen jakousi vzrušující abstrakcí, protože, jak jsem se už zmínil, představa dovozu z takové dálky mi přišla jako úplný nesmysl.

Nicméně sémě bylo zaseto, zakoupil jsem vlastní výtisk knihy, Anně Musilové tu její vrátil, a když jsem pak, v roce 2013, plánoval delší cestu po Francii, zapadl tam kraj okolo Béziers docela dobře. Tyhle cesty, obvykle třítýdenní, podnikáme každoročně, buď na jaře nebo na podzim, už víc jak 10 let. Někdy sami dva s manželkou, jindy s dalšími členy rodiny nebo přáteli. Samozřejmě, že od té doby, co provozuji svůj vinný krámek, jsou silně orientovány na vzdělávání nosu, jazyka a patra, jinými slovy sbírání vinných zkušeností. Ale ono to tak bylo do jisté míry od začátku, protože hlavním průvodcem při naší první cestě v roce 2004 byla kniha Hugh Jonsona a Nancis Robinsonové Světový atlas vín. Zejména kvůli skvělým mapám, které obsahuje.

Než jsme v září 2013 dorazili k plážím na jihu od Béziers stavili jsme se na dva dny v Lyonu a pak už přišel na řadu camping v Portiragnes, s pláží, o které je v knize „Změna je život“ část jedné povídky. Tam jsem předem zamluvil týdenní bydlení v mobilhome, neboli domku na kolečkách, a odtud jsme pak několikrát vyrazili na průzkum vinařské apelace Faugéres. Nestihli jsme navštívit všechna vinařství, o kterých ve své knize Zdenek Červenka vypráví. Věděl jsem to předem, tak jsem ještě doma udělal jakousi intuitivní selekci a ani tento plán se nám nepodařilo splnit beze zbytku. Nejvíc nás mrzelo, že jsme tehdy v Laurens nenašli Domaine de Gaïa. Laurens je samo o sobě slušný labyrint, takové malé Benátky na suchu. Dovedu si představit, že když pořádně zaprší a všechny ty kanály, které jsou za sucha ulicemi, se naplní, tak je tam vody až dost. Došli jsme až k domu s cedulí Domaine de Gaïa na zdi, ale nikde nikdo. Takže víno Carpe Diem, které vychvaluje Zdenek Červenka ve své knize, jsme tehdy neochutnali. Ale zároveň prozradím, že letos ano. Ale o tom později. Při té první průzkumné cestě jsme navštívili Château de Grézan, Domaine les Affanies v Magalas, Domaine Balliccioni v Autignacu a Domaine du Météore v Cabrerolles. Není to moc, ale všude jsme pečlivě ochutnávali, což při zodpovědném přístupu nějaký čas spotřebuje. Kraj jsme ještě neznali, a ukázalo se, že naše navigace si tu také úplně stoprocentně není jistá, takže jsme občas trochu bloudili, a v neposlední řadě jsme se také věnovali krajině, která nás svým drsným půvabem hned chytla za srdce.

 

Château de Grézan přezdívané malý Carcason

Největší radost jsme měli z návštěvy u André Balliccioniho. Do Autignacu, kde vinařství André Ballicioniho sídlí, jsme tehdy přijeli v poledne, v našem případě to je poměrně brzy po snídani, a našli na malém náměstí v centru hospodu Bar du Commerce, kde jsme si sedli ke stolu venku na terase na kávu a sklenku pálenky. Ostatní hosté už obědvali. U vedlejšího stolu seděli nějací anglicky mluvící turisté, bylo jich šest. Jejich stůl se příslovečně prohýbal pod vahou jídla, které číšnice postupně nanosila. Nejdřív přinesla velkou mísu z hnědé keramiky plnou různých druhů masa utopených v omáčce, pěkně mastné, nikoliv však zahuštěné. Byla tam kuřecí stehýnka, pak něco, co vypadalo jako jehněčí krkovice a tenké klobásky, asi také jehněčí. Následovaly mísy ratatouille a kuskusu. Hostinu, jinak menu du joure (polední menu), doplnily ještě dvě litrové karafy vychlazeného rosé, pěkně orosené, a jedna s vodou. Škoda, litovali jsme, že opravdu nemáme hlad, ale určitě při nějaké příští příležitosti sem na oběd zajdeme, protože to, co jsme tu viděli, to je to francouzské venkovské „ono“, které s velkým nadšením vyhledáváme. Kávu i pálenku jsme pili zvolna, takže když jsem zašel dovnitř k baru zaplatit, právě proti mně číšnice nesla k vedlejšímu stolu moučník. Šest řezů jablkového koláče formátu nikoliv malého. K tomu je třeba poznamenat, že polední nabídka se ve Francii neobejde bez předkrmu, který v době našeho příchodu měli turisté už v sobě. Jestli ti dobří lidé zvládli ten den ještě večeři, pánbůh jim to požehnej. Sami jsme později zjistili, že jedna z nejlepších večeří je v takovém případě láhev dobře vychlazeného suchého sektu. Ono je přeci jen něco jiného, když takový oběd spořádá rtuťovitý řemeslník se svým středomořským genetickým dědictvím, který pak celé odpoledne ještě pracuje, nebo turista, který pak jen lelkuje a nasává atmosféru. Při placení jsem ještě chvíli řešil s vrchní u kasy pro mě jazykově zapeklitý problém, protože mi vrátila o pět Euro víc. Nakonec to dobře dopadlo, pět Euro se vrátilo do její kasírky, ulehčeně jsme si řekli „voile“, srdečně se rozloučili, a my se mohli pomalým krokem vydat na procházku po Autignacu s cílem nalézt vinařství André Balliccioniho a ochutnat jeho vína.

Vzpomínání na zážitky staré dva roky přerušuje průjezd Lyonem. Musíme dávat pozor, aby nás navigace nezabloudila na desítky kilometrů dlouhý okruh, já se víc věnuji řízení a manželka sleduje, jestli uvidí nějaká povědomá místa, například tu hroznou baziliku nahoře na kopci. Lyon jsme bez zdržení projeli, baziliku krátce zahlédli. Za mýtnou bránou, kde jsme inkasovali tiket pro další úsek dálnice, mohlo vzpomínání pokračovat:

Nejdřív jsme tehdy minuli vinařství paní starostky, a u vědomí, že úplně všechna vinařství Faugéres navštívit nelze, jsme zamířili ulicí dál. Díky internetu jsme měli přibližnou představu, kde dům André Balliccioniho stojí. Našli jsme vysokou kamennou zeď, v ní železná vrata a žádný zvonek. Na vratech byl místo kliky takový oválný knoflík z litiny. Zpoza vrat se ozývaly zvuky, které jsme vyhodnotili  jako že tam někdo něco dělá, čili pracuje, což je neklamná známka lidské přítomnosti. Někdy se stává, že to, co nevypadá jako klika, ve skutečnosti jako klika funguje, tak jsem zkoušel otočit tím železným oválem, kterému se česky říká koule, ačkoliv to mnohdy tvar koule nemá. Začalo to vydávat rachotivý zvuk, zevnitř se ozval lidský hlas, bylo slyšet, jak se někdo na druhé straně přiblížil k vratům a uvolnil nějaké železo, asi závoru, a vrata se zvolna otevřela. V mezeře mezi jejich křídly stál chlapík v holínkách. Představil se jako André Balliccioni. Nějak se nám podařilo mu vysvětlit, že ho známe z knížky, kterou jsme pro jistotu měli s sebou při ruce, a že máme zájem ochutnat jeho vína. „Aha, Zdenek!“ pravil vinař, „tak pojďte dál, ale musíte chvíli vydržet, než doděláme práci“. Prošli jsme dvorem do budovy vinařství, kde stály nerezové kvasné kádě vysoké až ke stropu. U první kádě nalevo stál mladší chlapík, ze kterého se posléze vyklubal Balliccioniho pomocník, zatímco u kádě napravo stál opřený žebřík. Mezi káděmi se táhly tlusté hadice sbíhající se k čerpadlu ležícímu na zemi.  Monsieur Balliccioni vylezl na žebřík, nahoře manipuloval s tou tlustou hadicí a pomocník dole spustil čerpadlo. Bylo zjevné, že přečerpávají vinný mošt, vlastně už víno, čerstvě vykvašené, do čisté kádě. Práce jim trvala ještě čtvrt hodiny. V té době se na dvorku objevila dáma, drobná a náramně sympatická, kterou nám vinař představil jako manželku a nás jako „Zdenkovy přátele“, což nás uvedlo do rozpaků, ale nechali jsme to tak. Když byla práce hotová, odvedl nás André Balliccioni do sklepa, kde kromě dřevěných sudů stál na podlaze pokryté štěrkem stůl a okolo něho pár židlí. Ochutnávka mohla začít. Už při prvních vzorcích začalo být jasné, že jsme tu natrefili na to pravé, totiž na vína s charakterem. To neumí každý vinař. Všechno, co jsme zatím ve Faugéres ochutnali, bylo dobré, vína v Chateau de Grézan navíc působí velmi ušlechtile, zvlášť v tom zámeckém prostředí „malého Carcasonu“ ale vína André Balliccioniho mají v sobě nezaměnitelnou osobitost, vyznačují se obdivuhodnou plností a harmonií ale ještě něčím navíc, co se těžko pojmenovává, ale dá se to opsat jako spojení přírodních sil, které se nacházejí v půdě vinic a odrůdách révy s uměním vinaře, které začíná právě na vinicích, při pěstování hroznů a pokračuje ve vinařství, při výrobě vína. A když pak z toho vína cítíte, v nose i ústech, subtilní tóny toho všeho, tedy jak odrůd, půdy vinic a místní krajiny vůbec, tak prostředí, které na vás působí přímo ve vinařství, tak to je pak víno s opravdovým charakterem. A když vinař tohle umí, tak je opravdový mistr, což André Balliccioni dokázal zejména posledním vzorkem, vínem, které pojmenoval Kallisté. V průběhu ochutnávky jsme se dozvěděli, kromě informací o vínech, že monsieur Balliccioni pochází z Korsiky, na závěr jsme nakoupili tři kartony vzorků pro domácí ochutnávku v rodinném kruhu a srdečně se rozloučili.

Ten samý den jsme navštívili ještě jedno vinařství, vlastně poslední na té průzkumné cestě, Domaine du Météore. Když jsme jeli z Autignacu nahoru do Cabrerolles, kde vinařství sídlí, tak to byla vlastně taková vyhlídková jízda po vinicích Faugéres, sice moc rychlá a krátká, ale i tak fascinující. Zrovna foukal mistral a foukal tak, že stromky révy se ohýbaly svými malými korunami až k zemi, k půdě hojně promísené s úlomky šedomodré břidlice, která je vlastně jakýmsi přírodním logem vinařské apelace Faugéres. V některých momentech vítr doslova bušil révami o vyprahlou půdu a my jsme autenticky zažívali, co tady musí vinná réva vydržet.

V Cabrerolles jsme našli vinařství takové, jaké ho ve své knize Zdenek Červenka popisuje. 

Včetně cedulky s pokynem k troubení na klaxon, pokud chcete někoho přivolat, přilepené na zeď vedle dveří. S chutí jsem zatroubil. Netrvalo to ani půl minuty a z dveří vyšel mužský, který nám sice moc nepřipomínal Josefa Zielence, jak je napsáno v knize, ale že je to vinař pan Libes jsme pochopili, jakmile prohlásil, že nám zavolá manželku, protože on se musí věnovat klientům. Ti právě postupně vycházeli ze dveří. Skupinka mužů v košilích, saka přes ramena nebo pod paží, odhadnul jsem je na obchodníky odněkud ze severu Evropy. Netrvalo to dlouho a přišla paní Libes, pozvala nás dál, za dveřmi byla klasická degustační místnost, jak ji v různých variantách známe z desítek vinařství. Chvíli jsme mluvili o tom, kdo jsme a jak jsme se dostali až k nim a pak začala ochutnávka. Začalo se samozřejmě bílými víny a musím říct, že tak zářivě čistá, krásná bílá vína se nepotkají každý den. Následovala červená, která nesou názvy meteoritických rojů, takže jsme postupně ochutnali Leonidy, Orionidy a Perseidy. Mě se líbily nejvíc Orionidy pro svou jakousi specifickou venkovskou ušlechtilost a krásnou vyváženost ovocných chutí s tóny dubového dřeva, které víno získává několikaměsíčním zráním v dubových sudech. Moje žena byla zase nadšená z Perseid, které zrají ještě o nějaký ten měsíc déle. Stejně jako u André Balliccioniho, a samozřejmě i v ostatních vinařstvích, i tady jsme nakoupili pár kartonů vín jako vzorky.

Doma jsme pak měli nějakou dobu, než jsme to všechno postupně vypili, dosti reprezentativní kolekcí vín z Faugéres. Postupné jejich vychutnávání se nám přirozeně spojovalo se vzpomínkami na drobné detaily našich návštěv u tamních vinařů a krystalizovalo do konečného názoru, kdy první dvě příčky v našich preferencích obsadila vína od André Balliccioniho a z Domaine di Météore. No a nakonec, když jsem, čistě hypoteticky, začal uvažovat o dovozu, tak jsem se přiklonil k Domaine di Météore. Prostě mě okouzlily ty „planetární“ názvy vín, že pěstují révu na svazích obrovského meteoritického kráteru, také vesnice Cabrerolles, kde vinařství sídlí, protože je v nejvyšší nadmořské výšce z celé oblasti a silnice odsud už dál nevede… To všechno, spolu s vynikající kvalitou a osobitým charakterem jejich vín, dává dohromady přitažlivý příběh. A to já miluju a snažím se to předávat lidem, kteří si u mne vína kupují.

Napsal jsem tedy paní Libesové poděkování za čas, který nám věnovala a za excelentní degustaci a zároveň jsem se zmínil, že kdybychom zase měli cestu okolo, nakoupil bych vína pro svůj krámek. Docela brzy přišla krátká odpověď s poděkováním za návštěvu, a k ní byl přiložen ceník pro obchodníky, čili tarif profesional, jehož rozumné ceny velice podpořily mou představivost ohledně možné spolupráce. Pak uběhl rok a já jsem dostal takový nápad, že pojedeme na dovolenou tentokrát do Itálie na ligurské pobřeží, abychom nejezdili pořád jen do Francie, a při zpáteční cestě to vezmeme trochu oklikou, podél pobřeží Středozemního moře do Cabrerolles a tam uděláme nákup. Manželce se plán líbil, bylo tedy rozhodnuto. Jeli jsme červeným Volkswagnem Golfem, což není žádný náklaďák. U Libesů jsme koupili asi 200 lahví. Moje favorizované Orionidy byly zrovna vyprodané, vzali jsme tedy spolu se „základními“ Leonidami ještě Perseidy, samozřejmě k nemalé radosti mé manželky. Při této cestě jsme už stihli i oběd v Autignacké hospodě. Jako polední menu ale nebylo to fascinující jídlo z naší první návštěvy ale fauxfilet. Jako obvykle, v kterékoliv francouzské restauraci, tuhá nicméně šťavnatá a chutná roštěnka. Člověk prostě musí mít dobré zuby. U stolu vedle nás seděli mladí řemeslníci, jeden z nich byl hodně řečný a samozřejmě zvědavý odkud že pocházíme, a bylo skoro nemožné ho přesvědčit, když jsme Slované, že jsme nepřijeli z Balkánu. Člověk prostě musí mít někdy i hodně trpělivosti.

Vína měla velký úspěch a během pár týdnů si získala mezi mými zákazníky velký respekt a popularitu, čehož přímým důsledkem je teď to, že jsme právě projeli Lyonem směrem na jih na cestě do Faugéres za dalším větším nákupem.