CESTA DO LANGUEDOCU

ANEB

FRANCOUZSKÝ TÝDEN

 

Část třetí – Faugéres

Minulý rok, cestou z Itálie, jsme se v kraji Faugéres ubytovali v campingu poblíž Laurens. Tentokrát, pro změnu, jsem našel přes Internet ubytování ve vinařství Ollier-Taillefer ve vesnici Fos. Tam jsme dorazili uprostřed odpoledne, po krátké zastávce v supermerché, které jsme potkali cestou a nakoupili tu nějaké jídlo, protože Luc Ollier, s nímž jsem vyřizoval ubytování, mi poslal email s varováním, že ve Fosu ani nikde blízko není žádný obchod s potravinami ani hospoda. Vinařství jsme našli docela snadno, protože jeho obchod s víny, který je zároveň místní turistickou informační kanceláří pro oblast Faugéres, stojí hned u hlavní silnice a je ozdoben výrazným vývěsním štítem. 

Přivítání bylo srdečné, hned jsme se zesnámili nejen s Lucem ale i jeho sestrou a otcem. Zato jízda k vchodu do našeho apartmánu byla poměrně krkolomná, protože uličky Fosu, jak pravil Luc, jsou jen pro malá francouzská auta. Ukázalo se, že máme k dispozici celý domek s terasou, kuchyní a jídelnou v jakémsi zvýšeném přízemí, s několika ložnicemi v patře a sklepem dobře zásobeným vínem. Luc položil na stůl uvítací láhev rosé, provedl nás domkem, vyměnil prázdnou bombu plynového sporáku za plnou, předal nám klíče a vysvětlil, že auto nemůžeme nechat u domku, protože by tudy už nikdo neprojel. Naštěstí dodal, že má spoustu místa na parkovišti u domu kde bydlí rodina.  « Tam bude zcela v bezpečí a ve stínu jak vozidlo, tak i víno v něm naložené », pravil.

Po krátkém zabydlení jsme se rádi prošli pěšky po Fosu. Mezitím se v ledničce vychladilo to uvítací rosé, jídlo jsme měli nakoupené, takže vše potřebné k večernímu posezení na terase s pěkným výhledem bylo pohromadě. Fos je vesnice dobře ukrytá v malém a dosti hlubokém údolí, takže při pohybu okolní krajinou si jí vůbec nemusíte všimnout. Jádro tvoří klášter s kostelem, který obklopují další domy, často přilepené jeden na druhý a celé to tvoří jakousi spirálovitou strukturu, v níž žádná ulice není rovná. Kromě lidí tu žije spousta rozmanitých ptáků, kteří stále odněkud někam poletují, křičí, švitoří a zpívají, občas posedávají na elektrickém kabelu napnutém z jednoho konce údolí na druhý a to celé ptačí hemžení je náramně zábavné divadlo, jehož zhlédnutím jsme zakončili den.

čtvrtek

Ve čtvrtek dopoledne jsme zajeli do Cabrerolles, kde nás v Domaine du Météore už čekala paní Libes a s ní degustace nových ročníků vín, coby důležitý obřad před rozhodnutím co a v jakém množství nakoupit. Popravdě, co se týká množství, bylo to jasné. Víc než 150 lahví se nám už do Forda nevešlo. Moje oblíbené Orionidy byly tentokrát k dispozici, takže rozhodování nebylo složité. Leonidy a Orionidy napůl, žádné Perseidy. Manželka samozřejmě se pokusila orodovat za pár kartonů, ale byl jsem nesmlouvavý. Ještě mě zajímalo víno ze sousední apelace Saint-Chinian, o poznání levnější, než vína z vinic Faugéres, ale od jarního stáčení do lahví už nezbyla ani jedna. Všechno vypito. Pardon, prodáno. Dohodli jsme se, že vína budou připravena v pátek dopoledne k naložení. Blížilo se poledne, popřáli jsme paní Libesové « bon apetit » a odjeli po úzké asfaltce vinoucí se mezi vinicemi do Autignacu na oběd.

A tentokrát jsme se strefili. K obědu bylo to námi obdivované jídlo z první návštěvy ! Jídlo zvané couscous, česky kuskus. Jako předkrm byl naštěstí jen lehký salát. Pak nám nanosili na stůl mísy sice menší než tehdy pro šest hostů ale i tak to stačilo k tomu abychom se bohatě přejedli. V první řadě mísa plná různých druhů masa utopených v mastné omáčce. Byla tam kuřecí stehýnka,  jehněčí klobásky a krkovice. Následovaly mísy ratatouille a kuskusu. I poloviční porce by byla vydatný oběd! Jenže, nechte to na stole, když v každé míse je šikovná naběračka a je to tak dobré. A navíc to splachujete příjemným rosé, správně vychlazeným tak, že karafa je orosená, pod slunečníky před hospodou je příjemný stín a máte dost času, protože nikam nespěcháte. Tenhle faktor dostatku času je vůbec ve francouzské gastronomii jeden z nejdůležitějších. Zhtnout jídlo ve spěchu se tu rovná zločinu hodnému všeobecného chladného opovržení. Při desertu se ukázalo, proč předkrm byl tak lehounký. Každému přinesli talíř vydatných sýrů. Když jsme to všechno zmohli, talíře a karfa byly prázdné a číšnice sklízela ze stolu, tak samozřejmě padla tradiční otázka, jestli si budeme přát kávu. Ano, přikývli jsme, nejen kávu ale také dvě sklenky armaňaku aby nám trochu vytrávilo.

Oběd trval poctivé dvě hodiny, před námi bylo odpoledne plné dalších radostí, protože jsme měli naplánované ještě průzkumné návštěvy dvou vinařství. Obě v okolí Cabrerolles. Lákalo nás navštívit Chateau des Estanilles vinaře Michela Luisona, které jediné z Apelace Faugéres se dostalo do knihy Sylvie Girard-Lagorceové « Vína snů, nejslavnější láhve světa ».

Tuhle knihu jsem si, mimo jiné, pořídil proto, že jsou tu vinaři z Alsaska a Jury, které jsem objevil ještě před tím, než kniha v Česku vyšla, a to dokládá, že mívám dobrou trefu, čímž se samozřejmě občas rád pochlubím před zákazníky, protože to prospívá obchodu. Chateau des Estanilles sídlí v osadě Lenthéric, pár kilometrů pod Cabrerolles. Zaparkovali jsme na rozlehlém dvoře, odkud je výhled do vinic, a vešli dovnitř vchodem mezi kulatými betonovými sloupy. Tam jsme našli místnost sloužící jako kancelář a zároveň k degustacím, což dokládal pult u oken se zapuštěnými nerezovými plivátky. Zpoza stolu v kancelářské části se zvedla pomenší dáma plnoštíhlé postavy, přátelsky nás uvítala a hned jsme se pustili do ochutnávání. Vína to byla dobrá, nicméně taková, která za pár dní spolehlivě vypadnou z paměti. Proč právě tohle vinařství zařadila madame Sylvie Girard-Lagorceová do své knihy mi zůstane asi nikdy nevysvětlenou záhadou. Michael Luison je mladý vinař, není tu žádná generacemi pěstovaná a vytříbená tradice. To by samozřejmě samo o sobě nemuselo být překážkou, ale vína, která jsme ochutnali, sahala těm od Ballicioniho nebo z Domaine Météore tak k pasu. A to jsme poctivě prošli celou nabídku až po ta nejdražší. Spekulovat o tom sanozřejmě nemá žádný význam, nejlepší by bylo se autorky zeptat, ale k tomu, obávám se, se těžko najde příležitost.

Z Lethéricu jsme se přesunuli o pár kilometrů východněji do vinařství Chateau de la Liquiére, které stojí v osadě stejného jména. Osada je vlastně jedna ulice vedoucí do mírného kopce a vinařství je zhruba uprostřed. U silnice má vlastní parkoviště, kam se vejdou nejvíc čtyři auta. Dvě už tam stála, takže s naším Fordem bylo najednou ze tří čtvrtin plné. Hned po průchodu dveřmi budovy jsme se ocitli v náramně zajímavém interiéru. Strop tam mají hodně vysoko – asi vybourali jedno patro, místnost je velká, vzdušná, v policích jsou vystavena vína a další produkty, například vinná pálenka marc v lákavých lahvích, která mě zaujala hned při příchodu. Místnost byla v tu chvíli liduprázná ale brzy se odněkud shora ozval takový až andělský hlas a po dřevěných schodech sešla dolů andělsky vypadající bytost, která se představila jako Delphine. Byla to drobná mladá žena oblečená do lehkých šatů, které doplnila růžovým svetříkem. Ono totiž v žádném vinařství není teplo, ani být nemůže, takže pro delší pobyt je něco teplejšího na sobě nezbytností. Vysvětlili jsme lámaně, že nás zajímají zdejší vína, že jsme klienti Domaine du Météore nahoře v Cabrerolles, že bychom rádi ochutnali také vína Chateau de la Liquiére, ale protože už nemáme v autě místo ani na jednu láhev nemůžeme nic koupit. Delphine řekla, že to vůbec nevadí a že samozřejmě můžeme ochutnat cokoliv a hned nám podala seznam vín, kterých je dvanáct, což je na jednu ochutnávku poměrně dost. Soustředili jsme se tedy na červená, protože vždycky jsme si vědomi toho, že máme v krámku krásná bílá vína z Alsaska.  Abychom zavínili ústa a sklenice zkusili jsme nejdřív zdejší rosé a Delphine nám při nalévání začala podávat informace o vinařství a odrůdách, které se tu pěstují. Těch odrůd věru není málo, takže jí nějaké zbyly i do ochutnávání ze sklenice a jak povídala a přitom válela víno po půnebí, jak se praví v archaické české literatuře, tak se tak zakuckala, že víno málem vyprskla před sebe, ale nakonec situaci zvládla s roztomilou elegancí. Víno bylo takové, jaké má středomořské rosé být. Svěží, ovocné, lehké. Od rosé se nedají očakávat zázraky až na to, že pod horkým sluncem, které tu svítí většinu dní roku, správně vychlazené, to v poledních a odpoledních hodinách svým způsobem zázrak je. Skoro nic jiného se v tom vedru pít nedá. Pak přišlo na řadu šest červených vín, Delphine ochutnávala poctivě s námi a dělili jsme se o dojmy a opět došlo na mile pikantní situaci, kdy si pár kapek vína bryndla na růžový svetřík a tiše řekla « ach holka, ty jsi ale prasátko » a to byla tak hezká a nezapomenutelná chvíle, ryze člověčí, která se vám zapíše do paměti nesmazatelným písmem. Říkali jsme si potom s manželkou už v autě cestou do svého obydlí ve Fosu, že tohle by se mělo vyučovat v hodinách marketingu, ta přirozená člověčina, která je daleko lepším pohonem obchodních vztahů, než chladný kalkul. Samozřejmě ten skvělý dojem, který jsme si odsud nakonec odnesli, zapřičinila hlavně krásná vína. Vrcholem degustace bylo víno nazvané Nos Racines. Odrůdově je to z 95% Carignan, ovšem jaký Carignan! Dvě vinice, kde rostou a vyzrávají hrozny, z nichž se víno dělá, byly osázeny v roce 1900! Tak koncentrovaný a plný výraz odrůdy zažijete vzácně. To je skutečně velké víno, jedinečný zážitek. Vůbec nechápu, jak jsem mohl být tak pitomně ukázněný a nekoupil karton s sebou. Nebo alespoň dvě láhve, ty by se přeci hravě vešly do těch přihrádek ve dveřích auta. Jenže když se člověku něco pevně usadí v mozku, v tomhle případě, že na další nákupy není místo, tak se toho pak těžko pouští. No nic, však jsme určitě v Chateau de la Liquiére nebyli naposledy. Díky moc, Delphine.

pátek

V pátek po ránu jsme podle dohody s paní Libes naložili v Domaine du Météore náš nákup. Vyšlo to přesně podle mých předpokladů tak, že se akorát zarovnala další vrstva nákladu, takže když nám paní Libes přidala ještě karton jako dárek, abychom měli degustační vzorky pro zákazníky, bylo trochu složité ho uložit. Nicméně ten nekoupený Carignan Nos Racines ze Chateau la Liquiére by se býval také ještě vešel. Věnoval jsem paní Libes na oplátku malý dárek, láhev jurského slámového Vin de Paille ze Chateau de la Etoile, ona ještě starostlivě připoměla, abychom dávali pozor na sluneční parsky, dobře klimatizovali a stavěli auto do stínu. Pak jsme se srdečně rozloučili a my odjeli do Laurens znovu se pokusit najít Domaine di Gaia a konečně ochutnat víno s překrásným názvem Carpe Diem.

Tentokrát jsme, po zkušenostech z minulé návštěvy, nechali auto na obecním parkovišti, samozřejmě ve stínu, a vydali se labyrintem Laurens pěšky. Brzy jsme zjistili, že odminule si vlastně už nic nepamatujeme. Naštěstí jsme pozdravili postaršího pána s malým nákupem v tašce, kterého jsme se poptali na cestu. Jak se vzápětí ukázalo, měli jsme štěstí, protože ten dobrý muž ve chvíli našeho setkání už byl vlastně skoro doma. Udělal jen pár kroků, otevřel vrata garáže a přinesl odtud mapku Laurens, kam nám zakreslil kde právě stojíme a druhý bod – Domaine de Gaia. Ušli jsme pak asi 500 metrů a už jsme na konci krátké uličky znovu viděli ceduli s názvem vinařství.

Jako předloni. Štěstí nám však přálo i dál, protože tentokrát tu nebylo liduprázdno. Na malém vybetonovaném dvorku, asi tak metr nad úrovní chodníku, stál chlapík oblečený v obnošených džínsech a starém tričku, za uchem červenou placatou tužku a skláněl se nad fošnou položenou přes dvě dřevěné kozy. Pozdravili jsme a řekli o co nám jde. Chlapík sešel k nám na ulici. Asi tak šedesátník, urostlý jako jedle, s úplně holou hlavou, které ta červená tesařská tužka za uchem pěkně slušela. « Tady už vinařství dávno není, mladí se odstěhovali. Moje dcera je totiž manželka  Guillame Bouveta, toho vinaře » pravil a chopil se naší mapky a propisovačky, kterou jsem měl při ruce. Označil nám výjezd z Laurens kudy se máme dát a napsal adresu vinařství « které je nedaleko, na kraji sousední vesnice » a na rub té naší mapky ještě namaloval plánek Fouzilhonu, té vesnice, kde, jak pravil, si mladí postavili dům.

Jede se tam úzkou asfaltkou, kterou obklopuje pro Středomoří typický křovinatý porost plný trní, divokého koření a bylin, zvaný garique. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že ulice, kam nás vinařův tchán poslal, je vlastně spíš polní cesta. Naštěstí je na odbočce ze silnice označená smaltovanou cedulí na dřevěném kůlu. Projeli jsme tu cestu až do vinic, kde končila, ale nic, co by se podobalo vinařství jsme nepotkali. Jen z levé strany ve svahu velký dům s neupraveným okolím a napravo dva dvory s hangáry, které vypadají jako skladiště. Otočili jsme Forda a vraceli se pomalu zpátky a vidíme jak shora, od toho velkého domu se blíží Peugeot se ztaženým okýnkem odkud na nás někdo mává. Svitlo mi a povídám « á, to bude ta vdaná dcera, on jí otec zavolal a ohlásil nás ». Černovláska s bohatou hřívou dlouhých vlasů, smála se na nás z okénka, a když jsme se potkali na křižovatce, řekla nám, že už na nás mávala z okna domu, ale my pokračovali dál a nevšmli si toho. « Manžel je v Bretani a propaguje tam naše vína », vysvětlovala dále, « ale já se o vás postarám. Pojeďte za mnou ».  

Vzápětí se ukázalo, že jeden z těch hangárů u cesty je přeci jen vinařství. V závěsu za černovláskou jsme se octli na velkém dvoře pokrytém štěrkem, naše hostitelka otevřela dveře vsazené do velkých železných dvoukřídlých vrat, vešli jsme společně dovnitř a stáli na půdě Domaine de Gaia, vinařství, které jsme hledali dva roky. V popředí je malý degustační pult, napravo od něho u stěny různé přístroje, jejichž funkci nám hostitelka osvětlila později, a zbytek nijak rozčleněného prostoru zabírují sudy, kvasné kádě a kartony s vínem. Systém, takřečeno, vše v jednom. Nijak pohledný ale asi docela účelný.

Černovláska se představila jako Sophie, otevřela první láhev, což bylo rosé a začala degustace. To rosé se jmenuje Les Jardins d’Eden, čili rajská zahrada, a to myslím dokonale vystihuje poslání rosé ve Středomoří, jak jsem se o tom už zmínil. Zároveň začala vyprávět historii vinařství Gaia, která začíná v roce 1997, když se Guillaume Bouvet usadil v Languedocu.

Guillaume pochází z vinařské rodiny, jeho otec vlastní vinice v Savojských Alpách. Odtud se vydal jako mladík na zkušenou. Pracoval v Burgundsku, kde se naučil úctě k půdě, respektive tomu, čemu se ve Francii říká terroir. To je souhrn typických vlastností půdy, klimatu, místní tradice a dalších subtilních detailů určité vinice, které dohromady jsou základem ojedinělého charakteru vína, které odtud pochází. V Burgundsku také získal bohaté zkušenosti jak využívat při výrobě vína dubové sudy. V jižní Africe zase studoval obchodní praktiky a nakonec v Itálii sbíral zkušenosti s pěstováním révy metodou biologického zemědělství.

Sophie nalila další víno, bílé Claire de Lune, čili Svit Luny, z odrůdy Marsane. V ceníku má vinařství k tomuhle vínu citát z Cicera „Le sage ne doit pas faire fi des plaisirs: Qu' il sache aimer la femme et apprécier le vin“, volně přeloženo „moudrý muž by neměl ignorovat potěšení z lásky žen a dobrého vína“. Víno bylo výborné, byla ho, tak řečeno, plná pusa, Marsane je už taková odrůda. Dává mohutná bílá vína, která silně reflektují mineralitu půdy a zároveň jsou výrazně ovocná. Následovalo Desinvolte, červené z odrůdy Syrah. Název se dá přeložit všelijak – příležitostné, neformální, léžerní, ale myslím, že se myslí „pro každou příležitost“, čili základní víno pro každý den za dobrou cenu. V tomto případě 5,40 Euro za láhev. Pak přišlo na řadu červené zvané Harmonie, vyvážená kupáž odrůd Grenache, Syrah a Cabernet Sauvignon a k tomu další vyprávění o tom, jak v roce 2000 koupili půdu ve Fouzilhonu, hektary zarostlé těmi křovisky zvanými garique, vykopali to hloží motykami a založili vinice. Tehdy také vymysleli svému novému vinařství jméno. Gaia je řecká bohyně země, vlastně sama Země. Postupně pak od roku 2001 do 2003 vinice osazovali různými odrůdami vinné révy a zároveň stavěli budovu vinařství. První vína měli na prodej v březnu 2004. Téhož roku zasadili poslední révy, byla to bílá odrůda Roussane a nakonec, v roce 2007, dostavěli budovu vinařství. Jako poslední vybavili cave de dégustation, což je normálně výraz pro samostatnou místnost, kde se ochutnává a prodává, ale tady je to ten pult hned za dveřmi do velkého prostoru vinařství, u kterého jsme právě společně stáli, Sophie z jedné strany, my proti ní.

Mě vždycky ve francouzských vinařstvích fascinuje jejich stará tradice, často zahrnující několik století. Například moji hlavní alsaští partneři Zusslinovi mají na etiketách napsáno založeno 1691 a v jejich cave de dégustation visí velká tabule s rodokmenem čítajícím tolik generací, že je ani není potřeba počítat - to zobrazení je působivé samo o sobě. To je něco, co u nás už těžko potkáte, zatímco ve Francii téměř na každém kroku.

Člověka samozřejmě napadne, že když to Francouzům nezničilo několik revolucí, zahrnujících zavržení šlechty a církve, provázených často krutými excesy, a dokonce ani okupace nacistickým Německem, tak co bylo u nás navíc? Samozřejmě vláda komunistů. Jiná odpověď se nenabízí.

Omlouvám se za malou odbočku ve vyprávění a vracím se do vinařství Gaia, které mě fascinuje stejně mocně jako ta se staletou tradicí, jenže v tomto případě svým mladistvým duchem. Vždyť Sophie, která s námi mluví příjemně zastřeným hlasem a její manžel Guillame jsou zakladatelská generace, pramáti a praotec budoucího rodu, který na této půdě, kterou oni obdělali jako první, bude žít další staletí.

Na řadu přišlo další víno, odrůdově to je čistý Merlot a jmenuje se Confidences. Český význam francouzského slova confident je důvěrník… tak si ten název nějak přeberte. Zároveň Sophie otevřela Carpe Diem, což je pro změnu čistý Syrah a zároveň víno, které už se stalo tak trochu legendou. To nalila do dalších skleniček a porovnávali jsme výrazně rozdílný charakter obou vynikajících vín. Carpe diem je latinské rčení, které poprvé použil římský básník Horatius v první knize sbírky Carmina (Ódy). Do češtiny se překládá  jako „Užívej dne“. Byl to vrchol degustace, a to vlastně i v jakémsi symbolickém smyslu. Carpe Diem je velké víno. Roční produkce je pouhých 3000 lahví, potenciál archivace 15 let a v ceníku je uvedeno pod trefným citátem z Apolinaira „L' univers tout entier concentré dans ce vin“. Volně přeloženo „V tomhle víně je celý vesmír“.

Na závěr nás Sophie provedla po vinařství a osvětlila nám funkci oněch přístrojů za degustačním pultem. Je to jednoduchá manuální plnička láhví a zátkovačka a vedle etiketovač. Většina dokonce menších vinařství vlastní nějakou, třeba malou plnící linku, takhle raritně jednoduché vybavení jsem ještě nikdy nepotkal. Inu, zakladatelská generace! Při loučení přede mě Sophie postavila otevřenou láhev Carpe Diem a k sobě přisunula Confidences se slovy „to se líbí ženám a Carpe Diem zase mužům“. Pak napůl rozdělila zbytek lahví a řekla „tahle půlka je pro vás, druhou si odnesu domů já, a budeme mít všichni co pít k večeři“. Jak francouzské! Oni nikdy nevnímají víno samo o sobě ale vždycky v páru s jídlem.

Tu večeři jsme nakoupili cestou v takovém malém krámku u hlavní silnice v městečku Gabian. Dva druhy krájené terriny jako předkrm, syrové klobásy v tenkém střívku k opékání nebo grilování jako hlavní jídlo a ještě hlávkový salát a rajčata. K tomu byly zbytky bagety od včerejška lehce osmažené na olivovém oleji. Rosé Les Jardins d´Eden jsme vypili jako aperitiv, k terrinám bylo Desinvolte a k těm výborným klobásám opečeným na pánvi Carpe Diem. Co jiného? Užívej dne!

 

 

 

Ještě malý dodatek, neboli sobota:

Ráno jsme zabalili, po snídani uklidili kuchyň, zaskočili do obchodu našich domácích zaplatit za pobyt. Byla tam zrovna Lucova sestra, hezky tělnatá a jak se patří k takové figuře dobrácky veselá a nabitá sálající energií, takže nám udělila pěknou dávku startovací rychlosti, která vydržela až do Alsaského města Andlau, kam jsme dorazili po sedmé večer a za mírného mrholení zjistili, že penzion Au Canon (U Kanonu), kde jsme měli rezervované ubytování na jednu noc, je nedobytně zavřený. V autě plném vína se spát nedalo, jedině vsedě. Střechu nad hlavou sliboval altán na vrcholu viničního svahu Kastelberg, pod nímž penzion stojí, ale zase tam není na co ulehnout a čím se přikrýt. Nakonec nás zachránil recepční hotelu Zink za rohem, kterého jsme vyrušili od domácí večeře. S velkým šarmem a ochotou nás ubytoval v krásném a útulném pokoji.

Na večeři jsme šli do naší oblíbené hospody Le Relais de la Poste, která se vyznačuje nejen výborným jídlem ale i tím, že i ta nejlevnější vína, která tu servírují ve džbáncích, jsou mnohem lepší, než často o dost dražší vína jinde. Večeře byla samozřejmě výborná a patřičně dlouhá, provázená blaženým pocitem že dnešní večer tak dobře dopadnul. Nakonec jsme tam zbyli jako poslední hosté a z kuchyně přišel kuchař a natočil si z pípy sklenici piva. A já mu povídám „No jo, to chápu, já když večer skončím ve svém vinném obchodě, tak taky běžím na pivo do nejbližší hospody“. A on se zeptal odkud jsme, já na to, že z Česka a on „no jo, Pilsner Urqel, to je dobré pivo a jaká vína v tom vašem krámku máte?“ Tak jsem mu řekl, že samá francouzská, hlavně z Alsaska, a také z Jury a teď že právě vezeme nákup z Languedocu z apelace Faugéres a on, že to zná, „Faugéres, to jsou par excellence vína“, řekl s vykřičníkem na konci věty a zvednutým ukazovákem. A já si najednou uvědomil, že tady normálně kecám s tím kuchařem - ale Francouzsky! Moje francouzština, takříkajíc nulová, se, po té dobré večeři a týdenním krásném dobrodružství mezi francouzskými víny a vinaři, o kousek od té nuly asi odlepila. 

 

 

 

V Dobřichovicích 6. srpna 2015