CESTA DO LANGUEDOCU

ANEB

FRANCOUZSKÝ TÝDEN

Úvodem:

Tento cestovní deník vznikl v roce 2015. Dnes už není všechno tak, jako tehdy. Můj krámek v Dobřichovicích je už několik let zavřený, obchod jsem v posledních letech provozoval výhradně díky e-mailovým kontaktům. V roce 2022 jsem předal svou živnost následníkům, mladší generaci naší rodiny. Už před lety jsem přestal s kouřením a moje žena také. To je ale vlastně všechno, co se změnilo. Místa, lidé a vína, o kterých se tu dočtete, existují stále. Jen vinařství Domaine du Météore změnilo majitele a od roku 2015 odtekla trocha času.

Část první – Francouzská Jura

Jarní neděle 2015.

Tahle naše cesta pro víno na jih Francie, do Languedocu, kde jsme před časem objevili kouzlo vinic patřících k sedmi vesnicím apelace Faugéres, začala třemi dny v kraji Jura. To je podhůří Savojských Alp nedaleko švýcarských hranic. Když říkám naše, myslím tím kromě mne ještě mojí ženu. Cestu jsem původně plánoval se synem Vojtou. Vojta je dobrý společník, ale někdy je na mě přísný, zejména když toho naplánuji víc, než se dá v klidu stihnout. Na druhou stranu je dobrý řidič, takže se můžeme střídat u volantu, a plynně se domluví anglicky, což je při mé francouzštině, které říkám nulová, někdy, zvláště v případě mladší generace Francouzů, vítaná pomoc. Moje žena je také dobrý řidič, dokonce o ní v rodině kolují legendy, šířené našimi již dospělými dětmi, jak v mládí, když jsme vlastnili Simcu 1301 se spojeným sedadlem vpředu a řazením pod volantem, si za jízdy virtuózně balila své oblíbené cigarety z holandského tabáku Drum. Ale střídat mě nechce, protože se bojí dálničního provozu. Takže, aby to nějak vynahradila, se při dlouhém cestování ochotně stará, abych neusínal, organizuje časté zastávky, pouští hudbu, nebo konverzuje, někdy tak usilovně, až z toho sama usne. Ale, co je hlavní, z naší rodiny ona jediná francouzsky jakž takž umí, protože se to už roky učí v různých kurzech, u soukromých učitelek a v neposlední řadě praxí, když spolu kupujeme víno pro náš krámek VÍNO MATEY v Dobřichovicích.

 

První vína z vinic apelace Faugéres jsme přivezli v roce 2014, kdy jsme se tam zastavili při zpáteční cestě z ligurského pobřeží v Itálii. Byla to červená vína z vinařství Domaine du Météore. Nákupu předcházela korespondence s paní Geneviéve Libes, která se v tom vesmírně pojmenovaném vinařství stará o obchod. Domaine du Météore jsem vybral nejen proto, že paní Libes mi nabídla dobré ceny. Kromě toho mě zaujalo, že tohle vinařství pěstuje révu na úbočích kráteru, který v tamní krajině vyhloubil před tisíciletími meteorit, že vesnice Cabrerolles, kde vinařství sídlí, je nejvýš položená obec ve Faugéres a její jméno je odvozeno od slova koza, čili původ názvu zřejmě pochází z představy, že tam nahoru už se dostanou jenom kozy, což je podobné, jako když se v Čechách řekne, že někde lišky dávají dobrou noc. To jsou všechno detaily, které dohromady dávají zajímavý příběh, který se dá vyprávět zákazníkům a to mě baví. A mé zákazníky také. Samozřejmě v první řadě musí být víno opravdu dobré, zajímavé, musí mít osobitý charakter. Přivezli jsme tehdy na zkoušku 120 lahví, vína měla úspěch, zákazníci byli nadšeni, do podzimu se všechny lahve prodaly. Jistý zádrhel je vzdálenost, protože z Dobřichovic do Cabrerolles je to víc než 1500 km, a dokud jsme pro nákupy používali Škodu Octavii kombi, nevešlo se tolik lahví, kolik by alespoň zaplatilo náklady cesty. To se ale změnilo koupí lehce ojetého Fordu Galaxy, který předtím ve Vídni zásoboval kávové automaty.

Kombinace s návštěvou v kraji Jura se v případě jakékoliv naší cesty na jih Francie, do oblastí u Středozemního moře, přímo vnucuje. Jura je od nás 950 km, čili trochu za půlkou vzdálenosti – dá se to ještě relativně pohodlně ujet za den, a dokonce, když se vyjede okolo sedmé ranní, tak ještě před šestou odpoledne jste v Arbois, kde i v neděli je možné v obchodech místních vinařů koupit láhev vína k večeři. Nebo raději dvě, protože to pak mrzí, když se láhev vypije a dál není co otevřít. A k tomu skvělou pálenku Marc du Jura jako digestiv… Zašli jsme nakoupit do obchodu rodinného vinařství Domaine Rolet, který se nachází poblíž krásné zvonice postavené z narůžovělého arboiského pískovce.

Abych trénoval svou „nulovou“ francouzštinu, řekl jsem prodavačce, že si jdeme koupit nějaké víno k večeři a ona, samozřejmě, jako správná Francouzka, projevila zájem, co že u nás k večeři bude. Pečené kuře, řekl jsem, a ona replikovala radou vhodného vína – vybrala nám lehké červené z odrůdy Poulsard. To je samozřejmě správná volba, ale my jsme byli natěšení na to, co v kraji Jura milujeme nejvíc, na nějaké bílé víno udělané tradiční jurskou metodou několikaletého zrání ve starém dubovém sudu pod závojem kvasinek, které jsou doma ve zdejších vinných sklepech. Po zodpovědné ochutnávce z několika lahví jsme vybrali Cuvée Tradition z odrůd Chardonnay a Savagnin a nakonec, namísto Marcu jinou pálenku, Fin du Jura, která se destiluje z vína (jako koňak), na rozdíl od Marcu, který je produktem destilace matolin (jako grapa).  Teď už nám k večeři chyběl jenom stůl a ten na nás čekal o 15 km dál, v městečku Selliéres, kde jsme měli na 3 noci zajištěné bydlení.

Nevím jistě, jestli budete věřit, že je možné si pronajmout ve Francii malý zámek za 40 Euro za noc. V Selliéres je to poslední dům v Zámecké ulici (rue du Château), která je poměrně krátká, zato dosti příkrá. Majitelkou je paní Andrée Bailly, která bydlí poblíž Bourg en Bresse, čili 100 km odsud. Klíč nám schovala na tajném místě, které jsme podle podrobného plánku, zaslaného konspirativní cestou, bez problémů našli. K dispozici je tu rozlehlý byt s dvěma ložnicemi, vybavenou kuchyní s jídelním stolem, salon, koupelna, toaleta a nádavkem kotelna s prastarým kotlem ústředního topení, který lze se naučit ovládat víceméně intuitivně, dále alkovna (slovo ze starých časů), kde je složeno všechno, co se jinam nevešlo, a toho je dost. Interiér je zařízen pestrou směsicí nesourodého nábytku a pokažen hroznými úpravami, kterým vévodí snížené stropy ze sádrokartonu, ale postel v hlavní ložnici je široká a pohodlná, většina oken směřuje do krajiny a perlou je venkovní travnatá terasa odkud je výhled nejen na střechy Selliéres ale do celého okolního kraje, přičemž za zády máte zámecký les, odkud voní dřevo, listí a ozývají se zvuky přírody. Zámeček je zvenku dosti omšelý ale naštěstí, na rozdíl od interiéru, modernizací netknutý. Po dobré večeři dovezené z domova v litinovém kastrolu a zapité jurským vínem, po sklence pálenky vypité na terase už za tmy, avšak pod nebem plným jasných hvězd, nemohlo přijít nic jiného, než spokojený spánek uprostřed laskavého ticha francouzského venkova, který pak ráno spolehlivě ukončí důrazné zvonění kostelních zvonů.

pondělí

Miluji chvíle, kdy ráno moje žena ještě spí a já, provizorně oblečen, zajdu do pekařství pro bagetu a dva croisants, cestou ulomím bagetě špičku a nedočkavě ochutnávám, jak se pekaři povedla, pak postavím vodu na čaj, prostřu stůl a společně snídáme, což se doma neděje, protože tam každý vstáváme v úplně jinou hodinu.

Pak nám začala „práce“. Jako penzista to dávám do uvozovek, nicméně když člověk provozuje malý obchod francouzským vínem na českém venkově a nakupuje, aby později prodal, tak to prostě práce je, i když v první řadě hlavně zábava a potěšení, francouzsky le plaisir. Dopoledne máme vyhrazené pro nákup vín v Chateau d´Arlay. S hrabětem Alainem de Laguiche, majitelem zámku a vinařství, jsem domluven na desátou hodinu. Sluší se přijet o chvíli později, což nám v žádném případě a nikdy nedělá potíže. V 10,10 se objímáme s Alainem a jeho ženou Anne přede dveřmi domku stojícího vedle zámecké brány, kde si zařídili obchod a kancelář. Oběma už také bylo 60, stejně jako nám, a v poslední době jsme se dost sblížili. Z původně srdečného obchodního vztahu vzniklo přátelství. Alain de Laguiche je fenomenální producent jurských specialit Vin de Paille a Vin Jaune. Jeho Vin de Paille, čili slámové víno, bylo zařazeno do knihy 100 legendárních vín světa.

Obě tato vína jsou perlami kraje Jura, jsou srdcem zdejší velmi originální vinné produkce, jejíž tradiční metody jsou tu praktikovány už od středověku. V kraji Jura se pěstují 3 červené odrůdy vinné révy – Pinot Noir, které je doma také v sousedním Burgundsku, a pak 2 místní – Poulsard a Trousseau. Z bílých odrůd je to Chardonnay a místní odrůda Savagnin.

 

Vin Jaune ve speciální lahvi zvané clavelin o obsahu 6,2 dcl

Loni na podzim jsme byli na nákupu jurských vín s bratrem. Přijeli jsme do Chateau d´Arlay ve šťastnou chvíli, kdy nám Alain mohl ukázat úplný začátek procesu výroby slámového vína Vin de Paille, na jehož konci, obvykle nejdříve po Vánocích, ale v některých vinařstvích, mezi které patří i Chateau d´Arlay, až v únoru nebo dokonce v březnu, se v malých lahvích o obsahu 3,75 cl ocitne skvost barvy starého zlata, neuvěřitelně koncentrované likérové víno, sladké ale zároveň zkrášlené krásnou kyselinkou. Takhle kupříkladu hrabě Alain de Laguiche popisuje ročník 2000 : „Nejkrásnější z našich sklepů za 50 let! Je tu všechno: likér, syté a jasné barvy a velmi, velmi bohatá paleta vůní a chutí. Datle, pralinky, kaštan, kakao, tropické ovoce, starý rum, hrozinky, karamel, mořská sůl z Guérande ... Vpravdě monumentální! Tohle je víno mého srdce! Moje chlouba! Vyrobeno 2800 originálně číslovaných lahví.“

 

Vin de Paille v zahradě Chteau d´Arlay

Na úplném začátku každého ročníku Vin de Paille jsou poměrně brzy sklizené hrozny všech pěti jurských odrůd. Ty se dají sušit na půdu, kterou má k tomu účelu vyhrazenou každé zdejší vinařství.

 

Hrabě Alain de Laguiche na půdě s hrozny pro Vin de Paille, které se začínají sušit.

Bývaly doby, kdy hrozny ležely na slámových rohožích, a odtud pochází název vína. Francouzské slovo paille znamená stéblo slámy. Nyní se používají dřevěné rámy potažené jemnou síťovinou. Někde se také hrozny zavěšují na dráty. Půdy jsou dobře větrané a díky tomu, a také díky teplu, které je na půdě přirozeným jevem, se bobule vinné révy do zimy zbaví většiny vody, takže pro lisování v nich zbyde ušlechtilý koncentrát. Pak Vin de Paille kvasí a zraje v malých dubových sudech. V Chateau d´Arlay je to ročně 1 až 2 sudy. Tomu samozřejmě odpovídá cena okolo 30 Euro za tu malou „třetinkovou“ lahvičku.

Alain má povědomí o světovém vinohradnictví a ví, že u nás se vinná réva pěstuje také.  Když jsme na podzim prolézali tu jeho půdu, zeptal se mě, jestli také u nás se dělají obdobná likérová vína, že by ho případně zajímaly nějaké vzorky. Měl jsem v tu chvíli velkou radost, protože vskutku, je to vlastně úžasné, se u nás na Moravě dělají také krásná slámová vína a někteří vinaři mají tak špičkové produkty, že si za ně přivážejí medaile i z ciziny! Přes zimu jsem tedy opatřil Alainovi 3 špičkové vzorky a teď, při našem jarním setkání se společně radujeme nad dřevěnou okovanou bedýnkou, ve které jsme vína přivezli.

Vína Chateau d´Arlay pro můj obchod jsem objednal u Alaina předem a jsou vlastně také už předem prodaná. Jako takřka jediný dovozce jurských vín a jejich průkopník v Česku jsem okolo mého krámku soustředil okruh klientů, kteří si tato mimořádná vína oblíbili tak, že často ani nestačím uspokojit poptávku. Naloženo je rychle a zbývá čas pro uvolněnou ochutnávku.

Alain je mistr v řízení ochutnávky, z nenápadného úvodu vždycky vyroste velký zážitek. Jako první přichází na řadu úplně nové červené víno, které nazval Réserve du Château. Je to cuvée odrůd Poulsard, Trosseau a Pinot Noir z ročníků 2004, 2007 a 2011. Víno oplývá bohatstvím aromat a chutí, má příjemný tanin, máte ho už při prvním doušku plnou pusu. Skvělé víno pro každý den za dobrou cenu necelých 8 Euro. Jurská vína obecně nejsou vůbec levná.  Produkce celé oblasti je malá, obdělávání vinic je tu pracné a kvalita, až na výjimky, nekompromisní. Následoval Corail. To je cuvée všech pěti jurských odrůd, čili tří červených a dvou bílých, víno, které navazuje na starou venkovskou tradici malých vinařů. Co se na vinicích urodilo, to se na podzim sklidilo a udělalo se z toho víno. Co vím, tak dneska takové víno dělá z celé jury jediné vinařství, Chateau d´Arlay.  Cena je podobná jako u předchozího, barva, díky hroznům bílých odrůd, něco jako hodně tmavé rosé. Corail je mimořádné víno, velmi trvanlivé, čili vhodné k archivaci. Před lahvováním zraje 3 roky v starých dubových sudech. Po dalších letech zrání v lahvi jsou dobré ročníky působivě harmonické, plné ušlechtilých tónů konfitovaného lesního ovoce. Alain má aktuálně v prodeji 4 ročníky od 2007 do 2010. Mým favoritem je momentálně 2009, což se na místě potvrdilo. 2010 je zatím hodně mladý ale slibný – bude potřebovat ještě takové 2 až 3 roky než v láhvi rozvine svůj potenciál. Poslední červené bylo Chateau d´Arlay Rouge 2010, což je čistý Pinot Noir ze starých keřů, víno zrající v dubových sudech ještě o rok déle než Corail, čili 4 roky. Tohle víno má možná vůbec nejvíc bodů z hlediska poměru ceny a kvality. V mém krámku v Dobřichovicích stolí láhev 330 Kč a je to ročník 2009, který se bohatostí projevu vyrovná lecjakému drahému burgundskému. Na tomto místě musím konečně napsat, že v kraji Jura se místní červené víno považuje za jednodušší než bílé, a proto se řadí při ochutnávce na začátek.

Pravými perlami jurských vinic jsou suchá, ovocná a nádherně minerální Chardonnay, nijak nekrášlená zráním v nových sudech, jak je tomu dnes zvykem po celém světě. Na úplném vrcholu se pak skví drahokamy pečlivě „vybroušené“ z hroznů odrůdy Savagnin. Alainovo Chardonnay se jmenuje "á la Reine". Pochází z hroznů vypěstovaných na vinici nazvané "á la Reine" osázené v roce 1953. Vinice je orientována na jih a hrozny jsou sklízeny ručně ve vysoké zralosti. Kvasí v otevřených kádích. Víno je suché a minerální s jemnými aromaty mandlí, fíků, medu, a hrozinek. Nejlepší je mírně chlazené k pokrmům se zapečeným sýrem nebo vejci, k sýrovým fondue, k sladkovodní rybě... Je to také výborný aperitiv. Toto úžasné víno ​​si zachovává vysokou svěžest i po mnoha letech archivace. Alain ví, že mladší ročníky dobře znám, tak si připravil láhev ze sklizně 2001. Víno nejen že si zachovalo vysokou svěžest, ale navíc, po dlouholetém zrání v lahvích, svůj projev prohloubilo a zvýraznilo. Blížil se vrchol degustace a moje žena, vášnivá kuřačka, navrhla, že bychom dali malou pauzu na její cigaretu, s kterou by se prošla mezi mohutnými stromy po louce před zámeckou bránou. V tu chvíli se Alain, také vášnivý kuřák, doslova rozsvítil jakoby přílivem nějaké nové energie, která čekala v pohotovosti v koutě obchodu. Alain de Laguiche je velmi štíhlý muž s ostře řezanou tváří, dlouhými prsty a výraznou gestikulací, která nyní dostala příležitost jak vyjádřit nadšení z možnosti, že v dalším dílu degustace vystoupí se svou oblíbenou cigaretou. Procházku před zámkem důrazně zamítl jako zbytečné zdržování, pokynul mé ženě, ať si klidně zapálí uvnitř, otevřel okno za svými zády a vytáhl balíček svých oblíbených Lucky Strike. Mezitím moje žena už měla svoji cigaretu ubalenou, Alain oběma zapálil a došel otevřít vchodové dveře, aby byl trochu průvan. S cigaretou v ruce načal láhev Vin Jaune 2006 a nalil do sklenek.

Vin Jaune, čili žluté víno, je unikátním produktem kraje Jura, jehož obdobu jinde ve Francii nepotkáte. Suché víno s aromaty ořechů pochází z hroznů místní odrůdy Savagnin. Zraje 6 let a 3 měsíce v malých starých dubových sudech pod závojem kvasinek, které jsou odpradávna součástí sklepů jurských vinařů. Obsah sudu se během zrání nedoplňuje, vína ubývá a koncentruje se. Plní se do láhví zvláštního tvaru, zvaných "clavelin". Jméno je odvozeno od klenáku; kamene, který se vkládá do vrcholu obloukové klenby. Obsah láhve je 62cl. A důvod? Úbytek z každého litru vína během šestiletého zrání. Pije se ve sklepní teplotě jako aperitiv, výborné je k foie gras, humru, kaviáru, kuřeti na smetaně se smrži, kachně, k sushi, k horským sýrům spolu s dobrým chlebem a ořechy - nejlepší je samozřejmě jurský sýr Comté.  Hrdlo láhve a korek jsou chráněny voskem. Archivuje se 30 let i více, dobré ročníky 100 let a nejlepší déle, než vydrží svět. Říkají jurští vinaři. V každém případě byla v únoru 2011 na výroční přehlídce v Arbois vydražena láhev Vin Jaune z roku 1774 za 57 000 eur (skoro 1,4 milionu korun). Nový majitel vinařské trofeje staré 237 let, Švýcar Pierre Chevrier, podle agentury AFP svedl lítý boj se zájemcem z Francie. Vyvolávací cena lahve byla 5000 eur. „Nyní se oblast Jura zařadila po bok značkových vín z Bordeaux a Burgundska. Tato láhev z roku 1774 je skutečným kouskem francouzského a evropského kulturního dědictví," prohlásil šťastný kupec, který zároveň prozradil, že drahocenný nektar hodlá vypít.

Ročník 2006 Vin Jaune Chateau d´Arlay  získal v roce 2012 na tradiční Jurské přehlídce zvané La Parcée du Vin Jaune, která se koná vždy v únoru, kdy se lahvuje nový ročník Vin Jaune, zlatou medaili. Když Alain prezentuje výraznou suchost toto vína, tak se jeho už tak hubená postava díky gestikulaci rukou a dlouhých prstů i mimice tváře stane ještě vysušenější a podobá se úctyhodnému kmenu letité vinné révy. Blížil se vrchol degustace a Alain do jejího programu zasadil další zlatý hřeb v podobě Vin Jaune 2001, které představil jako styl Chateau Chalon. Chateau Chalon, vesnice na vysokém skalnatém ostrohu, je korunou kraje Jura. Vinice na rozlehlých svazích pod vrcholem a vinice několika okolních vesnic produkují mimořádně vynikající Vin Jaune, zejména díky půdě s vysokým podílem šedomodrého jílu. Pak následovalo Vin de Paille, Alainův majstrštyk, ročník 2009. Víno zlatoměděné barvy, úžasné bohaté vůně, komplexní, zajímavé. V chuti explozivně sladké ale zároveň drženo na uzdě kyselinou, kořenitě pikantní, s dlouhým závěrem. Božský nektar!

Závěr jurské degustace vždy tvoří Macvin du Jura, další zdejší specialita. Generace francouzských šlechtičen byly prý doslova zblázněné do tohoto likérového vína vyrobeného z čerstvého vinného moštu a mladé vinné pálenky. Zraje 18 měsíců v dubovém sudu. Vyrábí se už od čtrnáctého století. Cení si ho zejména ženy, protože je sladké a sametové, má celou kytici krásných vůní a velmi dlouhou chuť. Ve vůni rozeznáte med, fíky, čerstvé hrozny, bylinky, květiny horské louky. V chuti je teplé, sladké, intenzivní, koncentrované, sametové. Kromě bílého, který je výborným doprovodem desertů jako je créme brulée, jablkový štrůdl nebo palačinky s tvarohem, představil Alain úžasný červený Macvin, který jsme zhodnotili jako ideální k tiramisu, čokoládovému dortu nebo fondantu.

Už na podzim jsme se bavili o tom, že by Alain s manželkou rádi navštívili Prahu, kde jeden z jeho předků, kdysi za Rakouska, pobýval jako diplomat. Teď jsme na tu úvahu navázali a shodli se už na konkrétním termínu začátkem září, ještě před sklizní hroznů. Alain přivedl slavnostně za ruku z kanceláře manželku Anne a domluvili jsme se všichni společně, že si budeme v následujících měsících psát a doladíme podrobnosti o bydlení a programu, který by mohl obsahovat i Alainem řízenou degustaci pro pražské ctitele jurských vín. Na zpečetění domluvy nalil Alain do krásných starožitných sklenic 10 let starý padesátiprocentní Marc du Jura a připili jsme na zdar našeho společného záměru. Že by Alain zakončil degustaci pálenkou, to se ještě nikdy nestalo a tuším, že to byla také poklona mojí ženě, jakési spříznění mezi vášnivými kuřáky.

Bylo krásné počasí, zhruba půl hodina do poledne a Anne napadlo, že bychom se před obědem po poněkud náročné degustaci možná rádi prošli zámeckým parkem. To jsme přijali s nadšením, dostali jsme barevnou mapku a vydali se vzhůru okolo zámku mezi stromy. Procházku tvoří různá zastavení, například malý labyrint z vinných rév, a na vrcholu kopce je místo nejzajímavější – ruiny původního hradu obklopené nejlepšími vinicemi Chateau d´Arlay a krásný výhled do okolního kraje.

Zámek dole pod kopcem stojí vedle úzké silnice protínající vesnici Arlay, na jejíž opačné straně najdete na břehu řeky Seille hezkou louku se stolky a lavičkami, čili piknikiště. Po takové degustaci zdravě vyhládne, dojedli jsme tam s chutí zásoby z domova a zapili to půlkou láhve Réserve du Chateau. Alain nám jich několik daroval, abychom nestrádali nedostatkem vína.

První odpolední nákup jsme měli dohodnutý u Pierre Richarda. To není ten populární francouzký filmový komik, který je sice také vinařem, ovšem na jihu v Corbieres. Je to jenom shoda jmen. Vinařství Piere Richarda sídlí v Le Vernois. To je z Arlay asi 10 km místní silnicí přes Domblans a Voiteur a z té silnice je překrásný výhled na Chateau Chalon na kopci vlevo od ní.

Pierre Richarda jsem objevil díky svému kamarádu Pavlu Jelenovi, který je všestranný vinný nadšenec. Jednou z jeho činností je redigování výborných webových stránek ovine.cz. Jako publicista profesionál se pravidelně zúčastňuje akce zvané Le grands journes de Bourgogne. To je velká několikadenní přehlídka burgundských vín v Beaune, kam se každoročně sjíždí obchodníci a publicisté z celého světa aby ochutnali velkolepě drahá burgundská vína, která si, zejména ti publicisté, jinak nemohou dovolit. V roce 2013 se tam konala speciální prezentace jurských vinařů. Alain de Laguiche mi poslal e-mailem pozvánku, ale já velké akce nemiluji, tak jsem tu pozvánku přenechal Pavlu Jelenovi, o kterém jsem věděl, že tam určitě pojede. Pavel v den kdy se akce konala, chtěl toho stihnout víc, hlavně večeři v Chateau de Vougeot, která slibovala burgundská vína snů, takže v pavilonu s jurskými vinaři se ani ke stánku Chateau d´Arlay, který byl v patře, nepropracoval. Zvládl s cedulkou Jiri Matejka obráceně připíchnutou na klopě lehkého odpoledního saka jen přízemí, ale zodpovědně, takže přivezl cenné informace. Hlavním jeho objevem byl právě Pierre Richard z Le Vernois. Jeho vína nadšeně popsal jako poctivě venkovská, autentická, mohutná a nekompromisně jurská. Samozřejmě jsem neváhal a hned při další cestě do kraje Jura jsem vinařství Pierre Richarda navštívil a přivezl odtud nějaké lahve jako vzorky. Z nich, jako kometa zazářil Crémant du Jura Millesimé 2004.

Crémant je ve Francii pojem pro sekt udělaný tradiční metodou druhotného kvašení v láhvi, tedy úplně stejně jako šampaňské, ale v jiné oblasti. Ten ročníkový od Pierre Richarda předčí s přehledem všechna ta mnohdy málo zajímavá vína ze Šampaně, která se prodávají v každé velké samoobsluze po celém světě. Přitom v mém krámku je k dostání za 360 Kč. Od svých klientů jsem dostal objednávky na 150 lahví, Pierre Richard měl kartony připravené a jako pozornost nám udělal prohlídku sklepa, kde jeho crémant zraje. Po opulentní dopolední ochutnávce v Chateau d´Arlay, s vědomím, že máme před sebou kromě Pierre Richarda ještě dvě vinařství, jsme byli opatrní a ochutnali jen dvě vína, Trousseau a Savagnin, která mě všude zajímají nejvíc.

Trousseau je můj osobní šampion jurských červených odrůd. Umí být úžasně originální, je to víno, které si bere svůj charakter z prostředí lesa. Vinařská oblast Jura, to je vlastně rytmické střídání malých vinohradů, pastvin se stračenami montbeliardského plemene a lesa. Dobrá Trousseau jsou plná chutí vyzrálého až přezrálého lesního ovoce a v jejich aromatech najdete tóny kůže, někdy tak výrazné, že to připomíná zpocené sedlo, pach lesní zvěře a podobné animální tóny.  Bohužel úrody posledních let byly slabé, vína z této odrůdy je málo a všeobecně je spíš průměrné.

Savagnin je vlastně takové „malé Vin Jaune“, zraje stejným tradičním způsobem, ale jen 3 roky. Obě odrůdy jsou v podání Pierre Richarda zajímavé a poctivě udělané, ovšem ten ročníkový crémant je geniální. Kromě toho je vinařství Pierre Richarda oázou klidu. Starý velký dům, vlastně malý zámek, stojí uprostřed zahrady, která působí spíš jako park. Za vjezdovou bránou upoutá vzrostlý bambusový háj o rozloze jednoho aru. Pierre Richard je prošedivělý pán po šedesátce oblečený v montérkách, moc řečí nenadělá a jeho degustační místnost tone v příjemném přítmí. Po dopoledním vzrušujícím zážitku je to vítané zklidnění.

Třetí naší zastávkou je Chateau Guinand v Nevy sur Seille. Není to daleko, stačí se vrátit do Voiteur, tam odbočit směrem na Baume les Messieurs a je to hned první vesnice. Malá, a jak to často v kraji Jura bývá, zcela prostá jakékoliv komerce, čili žádné obchody, restaurace. Tady je pouze malé café s jedním stolkem přede dveřmi na rohu takové příkré uličky vedoucí k vinicím. Nahoře je krkolomná zatáčka a za ní Chateau Guinand. Zámecký pán, kterého můj bratr pojmenoval zchudlý baron z Nemanic, seděl před vraty do sklepa a zastřihoval kořeny sazenicím révy vinné. Já mu týden předem poslal objednávku na 60 lahví Vin Jaune Chateau Chalon 2005. Odpověď žádná. Poslal jsem to opakovaně asi ještě třikrát. Stále žádná odpověď. Teď tam sedí, baron v montérkách, u nohou plechový kbelík s těmi sazenicemi, v ruce nůžky, na kulaté tváři spokojený výraz. „Bonjour, jak to jde? Vy jste mi psal, tak to mám připravené”, povídá na uvítanou. Dost jsem si oddechl. Až do této chvíle nic nebylo jisté a přitom právě tenhle nákup byl takový malý zlatý hřeb naší cesty, protože pan baron má tak skvělé ceny, že mohu nabídnout jeho víno svým klientům za půlku toho, co je obvyklé. Tedy obvyklé… On do Česka tahle vína nikdo systematicky nedováží. A když už někdo Vin Jaune doveze, tak nikdy to vrcholové z vinic apelace Chateau Chalon, ale od některého z nejznámějších vinařů co mají obchody v Arbois, a obvykle je cena okolo 1400 Kč. Rád bych ještě ochutnal Trousseau ale baron nemá ani láhev, to málo co se urodilo je vypité a nové bude až napřesrok. Tak kupujeme k těm objednaným lahvím ještě crémant blanc brut. Chceme ho vyzkoušet, cena je také skvělá. Zároveň jdeme sklepem směrem do zadní části domu a baron nás vede ke schodům, na jejichž úpatí moje žena lehce zaváhá, což jsem čekal, protože já loni zaváhal také. Schody jsou zaplněné všelijakou veteší, mezi tím bedýnka s cibulí, pár brambor, postavené koště, které jen tak tak balancuje uprostřed schodiště, pro chůzi nahoru zbývá jen nejnutnější koridor. Nahoře je ovšem salon s velkým kobercem uprostřed, na něm starožitný stůl, okolo stěn malé muzeum rodinných památek, uprostřed stolu dvě láhve Chateau Chalon, jedna láhev Vin de Paille, šest sklenic a blok s fakturami.

Nejdřív jsem požádal o degustaci Chateau Chalon 2005, protože loni jsme tu s bratrem ochutnali ročník 2004. Věřil jsem, že objednávkou šedesáti lahví 2005 nijak neriskuji. Mám ověřeno, že to je skvělý ročník a kromě toho nás tehdy baron z Nemanic provedl sklepem a to mě přesvědčilo, že přes všechen nepořádek v domě je zdatným vinařem. Vin Jaune potřebuje nadýchat v otevřené láhvi několik dnů, což v tomto případě zjevně bylo splněno. Láhev byla plná do poloviny, baron nalil na jurské poměry štědrou porci do sklenic. Vzápětí mě zalil slastný pocit vítězství v riskantní hře. Bylo tam všechno to skvostné, co jsem od ročníku 2005 očekával, včetně typické jakési lehkosti obsažené v minerálním výrazu toho ročníku. Pak jsme ještě ochutnali 2006, které je takové těžší, zaoblenější, nebojím se říct „mastnější“, což přispívá k tomu, že v závěru chuť vína doznívá v ústech opravdu hodně dlouho. Řekl bych, že jurská gastronomická specialita, kuře z Bresse na Vin Jaune se smrži, bude s ročníkem 2006 v omáčce i ve sklenicích na stole vrcholným gurmánským zážitkem. Po srdečném rozloučení, kterému předcházelo naložení poněkud nedbale vyhlížejících kartonů, jsme se ještě na chvíli snivě zahleděli na Chateau Chalon, které, s vinicemi rozloženými po svazích pod vesnicí, se nám stalo už od první naší návštěvy v kraji Jura jakýmsi kultovním symbolem našeho láskyplného vztahu k tomuhle koutu Francie. Pak jsme odjeli do Poligny nakoupit něco k večeři.

Zatímco Arbois je tady „hlavní město“ vína, Poligny zase sýrů. Také uprostřed velkého kruhového objezdu na hranici města stojí velký nápis POLIGNY CAPITALE DU COMTÉ, čili Poligny – hlavní město Comté. Comté je horský sýr, vyráběný z kravského mléka v několika stupních zralosti. Nejmladší zraje 6 měsíců a z druhé strany stupnice zralosti občas narazíte i na tříletý. Sýrové obchody (fromagerie) jsou v Poligny jen na malebném hlavním náměstí čtyři a pár dalších najdete i v okolních ulicích. Já jsem si oblíbil fromagerii Arnaud. Tuto trefu mi potvrdil i Alain de Laguiche, který, když jsme probírali téma jurských sýrů, zvedl ruce do významného gesta a pravil „Arnaud, c´est parfait“! Obchod sídlí ve velkém domě zabírajícím jednu stranu nepravidelného půdorysu náměstí a dominuje mu pult s vyloženými bochníky Comté. Takový bochník má v průměru 60 cm a váží desítky kil. V nabídce je 6 stupňů zralosti, od vláčného šestiměsíčního po lámavý skvost, který zrál víc než 2 roky. Koupili jsme si kousek ve zralosti juraflore, což je 18 měsíců a pak ten nejstarší. Když se řekne v případě Comté kousek, tak je to na váhu kousek pořádný, protože se to nedá jinak ukrojit. Dalším naším nákupem byl Saucisse de Morteau, který jsme si vybrali jako hlavní chod naší pondělní večeře. Sausisse de Morteau je větší klobása, která se vyrábí jen v několika vesnicích horní Jury. To je tam, kde už nejsou vinice ale jen pastviny a les. Je to, pokud vím, jediná uzenina na světě uzená v kouři z dřeva jehličnatých stromů. K uzení slouží velké stodoly, kde ty salámy visí pod stropem a na podlaze pomalu doutnají smrková, borová a jalovcová polena. Už jako studená, nakrájená na tenké plátky, je to lahůdka. Ovšem teplá, ohřívaná půl hodiny ve vodě, která jen tak mírně probublává – to je teprve to pravé. V kraji Jura se tradičně podává s čočkou, zapečená s brambory ale může být i jen tak s pečivem.

 

Pak jsme po srdečném rozloučení ve fromagerii přešli náměstí na druhou stranu, tam v boulangerii koupili bagetu a slastně se usadili hned vedle do plastových křesílek Baru du Centre na malé espreso a sklenku pálenky Marc du Jura. Vysedávat venku před bary, kam chodí místní lidé, je naše potěšení a v tomhle baru lze ho užít vrchovatě. Poligny je živé pulzující malé město, zřejmě i díky zdejšímu lyceu a jeho studentům. Naproti tomu Arbois vzdáleném odsud 10 km, kam jsme měli po kávě namířeno, je velmi poklidné až lehce dřímající.

V Arbois jsme měli domluvený poslední pondělní nákup vína v obchodě, který patří k vinařství manželů Bénédicte a Stéphane Tissot. Věděl jsem, že tam bude osobně Bénédicte, což úplně stačilo k očekávání dobrého závěru dnešních nákupů. Bénédicte je úžasně sympatická manželka vinaře, který je jednou z opravdových hvězd jurského vinohradnictví. Už jeho základní Chardonnay předčí většinu produkce ostatních vinařů Jury, nejžádanější vína jsou průběžně vyprodaná, příděly pro obchodníky jsou limitované. Že si z Česka vybrali za partnera právě mě, je trochu záhada. Vím, že to zkoušeli zkušenější a větší obchodníci, neuspěli. V praxi to vypadá tak, že u Tissotů nakupuji dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Všechna vína, která mi uvolní, jsou předem prodaná – stačí, když rozešlu čtrnáct dnů před cestou svým zákazníkům aktuální nabídku.

Do Arbois jsme dorazili před šestou odpolední a zaparkovali přímo před obchodem, kde je jedno místo pro klienty. Po opravdu srdečném uvítání a konstatování, že naše kartony jsou připraveny k naložení ve vedlejší místnosti, nás Bénedicte bez dlouhých okolků pozvala k degustaci. Začali jsme základním crémantem, kterého jsem objednal 60 lahví. Už při prvním doušku bylo jasné, že moji zákazníci rozhodně nebudou zklamaní. Tissotovi dělají ještě dva opravdové crémantové skvosty, Indigene a BBF. U Indigene je druhotné kvašení vyvoláno kvasinkami z Vin de Paille. Je chuťově bohaté, jemné a elegantní. BBF je extra suchý sekt takříkajíc „pro znalce“, který zraje v lahvích 4 roky na kvasných kalech. Oba budou k dispozici až na podzim, stejně jako základní Chardonnay zvané Patchwork. Mám tu už udělanou rezervaci na listopad a s Bénédicte si potvrzujeme její platnost. Následují dvě Chardonnay. Les Bruyeres 2013 a Les Gravieres 2013. Zatímco réva pro to první roste v jílovité půdě na podloží z modré břidlice, to druhé pochází z vápencové půdy plné skořápek amonitů. Les Bruyeres je ohromně komplexní víno, kde najdete bohatství chutí a vůní, o kterých se dá dlouze uvažovat a rozprávět. Les Graviéres je čisté, výrazně minerální a suché. Ta krásná diference se dá zachytit i gastronomicky. První k tučnější rybě sladkovodní, druhé k bílé rybě mořské a mořským plodům. Na řadu přichází Savagnin jako předehra čtyř Vin Jaune z různých vinic. To je na jednu stranu přímo profesorský, na druhou nesmírně poetický zážitek, který u mě vyvolává takové emoce, že před lety se sklenkou čtvrtého vzorku, nádherného Chateau Chalon, jsem vyběhl před obchod a na celé náměstí vykřičel svoje nadšení. Teď jsem byl rád, že tu řadu zajímavě různorodých skvostů ochutnává i moje žena, že je u toho osobně Bénedédicte a ne mladý, trochu šedý prodavač, který tu bývá poslední dobou většinou. Cítil jsem se náramně dobře s těmi dvěma ženami a vzájemně sdílenými dojmy a pocity z těch nádherných vín.

Na závěr ještě jsem dostal nápad, který se později, už v Česku, ukázal šťastný. Jedna moje klientka mě požádala, abych jí našel vhodný dárek pro významné výročí jistého člena rodiny a mě padl zrak na Chardonnay Saint Roch 2012 v lávi magnum, čili 1,5 litru. To víno pochází z malé vinice Clos St. Roch v centru Arbois, kde je vysazeno pouhých 79 dnes už hodně starých vinných keřů. Roční produkce je pouhých 140 lahví. Za tuto raritu po našem návratu moje klientka zaplatila 2200 Kč a výběrem dárku byla nadšena. Bénédicte během chvilky, za pomocí různých přírodních zdobných materiálů láhev s etiketou zobrazující mohutný, stářím pokroucený vinný keř, hezky a nápaditě zabalila.

Šli jsme nakládat a Bénédicte, když viděla jak už je auto utěšeně plné předchozími nákupy, se usmála a řekla „ano, ty jsi skutečně ambasador kraje Jura v České republice“. Já mám totiž v podtitulu názvu svého vinného krámku napsáno Ambasade des vins du Alsace, Bourgogne et Jura. Což je samozřejmě mírná nadsázka. Tak to byl přímo slastný závěr našich dnešních nákupů.

 

Stéphane Tissot ve svém vinném sklepě.

S autem povážlivě už plným kartony jsme dojeli do svého zámku v Selliéres, v kuchyni našli šikovný oválný kastrol, dali do něj vařit vodu, a když začala bublat, vložili do ní Saucisse du Morteau, otevřeli láhev Réserve du Chateau od Alaina de Laguiche, aby se nadýchalo, prostřeli stůl, nakrájeli bagetu a za půl hodiny jsme si už pochutnávali na té jurské specialitě par excellence. Jako desert byly sýry a Vin Jaune od barona z Guinand a Nemanic. Na závěr sklenka pálenky Fin du Jura a tabákové potěšení na venkovní terase s výhledem na střechy, věž kostela, odkud vylétali netopýři a nebe plnící se hvězdami, jak se postupně stmívalo. Moje žena si zabalila cigaretu z tabáku Drum, já jsem si vzal dýmku od Stanwela a do ní tabák Dunhil Mixture 965. Dole pod námi, na veřejném parkovišti jakýsi mladý muž tak dlouho roztáčel startér svého červeného Renaultu, až udělal poslední hu…hu..h. Mladý muž zamknul auto a odešel. Moje žena zhasla cigaretu, já šetrně odložil dokouřenou dýmku, aby vychladla, a za půl hodiny, když manželka už spokojeně spala, jsem ještě, s dosud nedopitou sklenkou v ruce, z okna zahlédl, jak mladý muž si přivedl kamarády, společně vytlačili Ranault z parkovacího místa, řidič sedl za volant, kamarádi zatlačili a motor se rozběhl. Sice jsme o sobě nic nevěděli, ale dá se říct, že se nám oběma závěr dne vydařil.

úterý

Na úterní dopoledne jsme do našeho programu zařadili nákup dvanácti lahví Savagnin 2009 v Chateau-de-Chavanes, čímž měl být vyčerpán plán nákupů podle objednávek mých zákazníků. Asi 10 dnů před odjezdem mi napsal jistý člověk o tohle konkrétní víno. Měl jméno shodné s jedním z našich předních sommeliérů a nakonec jsem zjistil, že to je opravdu on. Nabídl jsem mu ještě Savagnin od Stéphane Tissota a on souhlasil. To jsme měli už naložené od včerejška. Do Montigni-Les-Arsures, vesnice poblíž Arbois,  jsme se vydali dost pozdě. Jednak jsme ráno nijak nespěchali se vstáváním a snídaní a navíc jsme neodolali a cestou jsme zastavili v Poligny na dopolední kávu. V Poligny jsou na náměstí dva bary s venkovní zahrádkou, z toho jeden je našlechtěný a málokdy tam někdo sedí, a když, tak jsou to turisti. Druhý, můj oblíbený Bar du Centre vedle boulangerie, je typická francouzská lidovka. Už tam bylo pěkně nabito. Na vyvýšené terase seděli nějací obchodníci v kravatách okolo notebooku, u dalšího stolu dívky z lycea, které asi zrovna neměly vyučování, u stolků na chodníku chlapi s novinami, mladé matky s miminy, jedna zestárlá hippie balící si cigaretu zjevně z jiného materiálu než tabáku, pán s pejskem na procházce, lidé s nákupy v taškách položených na dlažbě vedle stolků, kteří se zastavili na kávu nebo malé pivo či nějaký ostře barevný nápoj, kterých je ve francouzských barech na stolech vždycky pestrá směsice, přičemž většinou vítězí zelená. Měli jsme štěstí na stolek u zdi hned vedle vchodu do baru s krásným výhledem na prstenec skal lemující město, které chrání velký železný kříž vztyčený uprostřed toho skalního amfiteátru, a zároveň i s výhledem na všechno dění před barem. Mladé matky vedle nás, evidentně kamarádky majitelky baru, měly chuť si povídat, zajímalo je, odkud jsme a co tu děláme a když zjistily, že tu nejsme na dovolené, ale tak trochu za obchodem, tak to v nich probudilo hluboký zájem nám prospět svými radami a tipy na dobré vinaře. Přitom tahaly z krabiček na stole jednu cigaretu za druhou, asi aby zvykly ta svá mimina na život, jaký ve skutečnosti je, a ne jak si ho představují evropské vlády a parlamenty se svými protikuřáckými zákony. V družném hovoru jsme trochu zapomněli na čas, a tak jsme nakonec do Montigni-Les-Arsures dorazili hodinu před polednem.

To by sám o sobě nebyl problém, hodina na ochutnávku vín a první seznámení s vinařstvím postačuje, kdybych na ten den neměl vymyšlený další bohatý program. Navigace GPS nám našla ulici podle adresy, kterou jsem získal z internetu. Zastavili jsme hned na začátku, kde byl příhodný plácek. U prvního domu chlapík statné postavy myl vodou z hadice dřevěný sud. Jako odpověď na dotaz, kde najdeme Chateau-de-Chavanes, nás zavedl k malým vrátkům v bytelné zdi kousek výš v ulici, vrátka otevřel, pustil nás dovnitř se slovy, že máme zazvonit na zvonek, zase za námi zavřel a šel si po svých. Za zdí bylo nádvoří, nalevo hezký zámek, napravo řada nízkých hospodářských budov, uprostřed prosklené dveře, které vypadaly jako vchod do obchodu a napravo od nich další, také prosklené, za nimiž byla vidět řada sudů. Ty první dveře byly zamčené, ty k sudům naopak odemčené ale nikde ani živáčka. Obešli jsme zámek z pravé strany, procházejíc upravenou terasovitou zahradou, kde jsme občas narazili na stopy zahradnické práce, kolečko s opřenými hráběmi, sekačku připravenou u travnaté plochy, ale na žádného člověka. Našli jsme otevřený postranní vchod, octli se v chodbě s krásnými obrazy a průhledem do sálu s vysokým stropem, kde uprostřed visel veliký a nádherný lustr, volali jsme „bonjour“ několikrát po sobě a nic. Začalo se to podobat pohádce od Boženy Němcové. Sešli jsme zpátky na nádvoří a objevili konečně, na takovém plastovém sloupku proti bráně do dalšího, už menšího nádvoří, ten zvonek. Po stisku tlačítka se nic nedělo, tak jsme se odvážili projít tou branou a tu se z okna v prvním patře vynořila krásná tvář staré dámy lemovaná bohatou hřívou šedivých vlasů. Její oči na nás zhlížely vlídně, tak jsem se osmělil vysvětlit svou nulovou francouzštinou, že se zajímáme o francouzská vína, speciálně v této chvíli o jurská, a že bychom chtěli tady, v Chateau-de-Chavanes, nějaká nakoupit. Už jsem si všiml, díky Alainovi de Laguiche, že francouzská šlechta má svatou trpělivost, silně vyvinutou představivost o tom, co a v jakém tempu řeči může cizinec pochopit, a také vytříbenou výslovnost, které je, zaplať pánbůh, dobře rozumět. Z odpovědi jsme tedy poměrně snadno pochopili, že tu je všechno v rekonstrukci – zámek i vinařství, prodej je přerušen a na zdejší vína bychom mohli možná narazit v některém z okolních obchodů. Tuto informaci dáma doprovodila natolik rozmáchlým gestem pravé ruky, až bylo jasné, že myslí celý kraj Jura, ale zároveň že čas, který nám chtěla věnovat, právě vypršel. Srdečně jsme poděkovali, rozloučili se a prošli vrátky ve zdi zpět do ulice. Chlapík, který nám pomohl, byl už pryč, naše auto stálo na plácku u jeho domu a cestou k němu jsme se shodli, že hledat jehlu v kupce sena nebudeme a nákup vín Chateau-de-Chavanes oželíme. Dopoledne se nám poněkud rozdrolilo pod rukama a už byl čas pomýšlet na oběd.

Jelikož rádi objevujeme půvaby francouzské gastronomie, našel jsem pro tuto příležitost ještě před cestou pomocí internetu restauraci se slibným názvem i vzhledem, velký a krásný kamenný dům u vedlejší silnice, připomínající starou poštovní přepřahací stanici. Hostellerie des Monts Jura se ta hospoda jmenuje. Měli jsme představu, že tam zastavíme na oběd, a když to bude zajímavé, tak posléze i na večeři. No a cestou jsem ještě chtěl vyfotografovat jistý strom v Baume les Messieurs. To je jedno z nejkrásnějších míst v kraji Jura. Na dně rozlehlé hluboké prolákliny obklopené vysokými skalami šedomodrého zbarvení teče křišťálová řeka pramenící pod krasovou jeskyní. U říčky stojí starý klášter obklopený malou vesnicí. Proti klášteru je kouzelná malá hospoda Le Grand Jardin, která, kromě výborné kuchyně, disponuje i třemi pokoji a lze se tam příjemně, přitom nijak draze ubytovat a skvěle najíst. Ovšem v pondělí a v úterý je zavřeno. Na svých cestách jsme tu bydleli už několikrát. Naposledy, předloni s mým bratrem a synem Vojtou. Můj bratr tehdy ráno před poslední snídaní, příšerně časnou kvůli jeho umanutí, že odjet se musí co nejdříve, abychom stihli volné dálnice dřív, než se začnou v Německu ucpávat, couval z parkoviště na zahradě restaurace, nevšiml si malého ještě, čerstvě zasazeného javoru, a napůl ho vyvrátil. Javor jsme narovnali a zašlápli zpátky do země. Kuchař, který ten strom vlastníma rukama zasadil a byl už předtím mírně rozladěný bratrovým požadavkem na nesmyslně časnou snídani, teď už zjevně v duchu běsnil, ačkoli navenek zachovával klid. Uznali jsme ochotně, že pokud strom nevydrží, bude na místě přivézt nový, nebo poslat peníze na zakoupení stromu číslo 2. Pilně jsem potom korespondoval s kuchařovou manželkou, která podnik vede, o kondici stromu. Nakonec to dobře dopadlo, javor se vzpamatoval a vzájemné dopisování ještě prohloubilo naše přátelství.

Ulice mezi klášterem a Le Grand Jardin byla plná zaparkovaných aut lidí, kteří seděli na obědě v protější klášterní restauraci, kde nebyla volná jediná židle. Nakonec jsme zaparkovali na místě pro invalidy u obecní toalety, vedle sochy pohana Vercingetorixe, a přitom lehce odřeli blatník a kousek dveří o záludný kamenný schůdek. Shledali jsme pak, že javor je už pěkně vzrostlý, ale zahrada s parkovištěm naší oblíbené restaurace byla zavřená, strom jsem fotil zdálky a v poledním světle, nicméně jako dokument pro bratra, aby viděl na vlastní oči, jak se stromu daří, to zcela postačuje.

Čas se začal kriticky krátit, druhá hodina odpolední, kdy většina francouzských restaurací s podáváním oběda končí, se nebezpečně přiblížila. Začalo být jasné, že do té naplánované hospody už to nestačíme. Pohled na hodující pestrou směsici hostů klášterní hospody přestával být k vydržení. Vzpomněl jsem si, že cestou sem, uprostřed vesnice Domblans u železničních závor jsou vedle sebe hned dvě restaurace, přičemž u jedné z nich stála spousta aut, což je neklamný příznak toho, že se tam dá dobře najíst. Čtvrt hodiny vzdálenosti promítnuté v čase dávalo naději. Dorazili jsme tam ve tři čtvrtě na dvě. Nápis nad vchodem hlásal, že restaurace se jmenuje Chez Popeye. Parkoviště bylo už úplně prázdné a uvnitř nás čekal pohled na stoly pokryté rozdrobenou bagetou, zbytky moučníků a zmuchlanými ubrousky. Mezi tím se pohyboval velmi starý muž se smetákem a pomalu uklízel. Zvonek nad vchodem přivolal z dveří za barem dámu štíhlého pasu, bohatých tmavých kadeří, ozdobenou náušnicemi v podobě kruhů, jimiž by sice řádný lev neproskočil, ale menší zvíře už by šanci mělo. Jako by z oka vypadla popisu „ideální venkovské barmanky“ v jedné z roztomilých povídek Petera Mayle, anglického spisovatele, usazeného na jihu Francie v Provence. Ze stavu restaurace bylo zjevné, že tady už oběd skončil, ale můj žaludek, nikoliv mozek, tím jsem si jistý, mě přiměl k otázce, jestli nám ještě dají najíst. A ta úžasná žena, v tuto chvíli úchvatnější než Brigite Bardot ve svých nejlepších letech, zvolala silným hlasem do otevřených dveří za sebou „mami, zbylo tam ještě něco k jídlu?“ Zezadu z kuchyně se ozval hlas ještě silnější a první slovo bylo oui, čili ano, a naše zachránkyně našla očima jeden menší stůl, shrábla ten binec do odpadkového koše, posadila nás, vrátila se s čistými papírovými ubrousky, příbory a lahví provensálského červeného. „Je tam ještě kohout na houbách“, informovala. Nadšeně jsme souhlasili. Za vteřinu přistál na stole předkrm. Burgundská šunka, plátky o tloušťce nejméně tří centimetrů, k tomu misky nakládané zeleniny a ošatka nakrájené bagety. Popravdě řečeno, štědrá porce byla přesně to, co jsme v tu chvíli potřebovali, u stolu nastal stav uvolněné blaženosti a starý muž se smetákem na druhé straně restaurace dál nerušeně pomalu uklízel. Po předkrmu přišlo hlavní jídlo, celý pekáč kohoutího masa s houbovou omáčkou a k tomu mísa rýže, lehce rozvařené tak, aby se k sobě lepila a dobře nasákla tu hustou omáčku. Po půlhodině jsme si nad prázdnými talíři uvolněně vydechli, a obrátili blaženě zraky vzhůru. Barmanka odstranila pekáč a špinavé talíře, donesla čisté a mísu se záplavou profiteroles. Moučník pro nejméně tucet řidičů kamionu. Snědli jsme, co jsme zmohli, na závěr přišla proklatě silná káva v malých šálcích a účet s jedinou položkou: Repas (jídlo) 28 €. Prosté a božské! Rozloučili jsme se, starý muž se smetákem postoupil o celou řadu stolů, za ním bylo čisto a připraveno na zítřek a my měli před sebou cestu do L´Etoile.

To je jedna z důležitých vinařských obcí Jury. L´Etoile, čili Hvězda má svou vlastní vinnou apelaci, na vinicích se v půdě nachází zkamenělé tyčky s průřezem ve tvaru pěticípé hvězdičky a na okolních návrších stojí 5 zámků. Vína L´Etoile jsou jemná a taková jaksi filigránsky vycizelovaná, podobně jako rokokový zámek Chateau l´Etoile, s desítkami stříbrných ozdůbek ve tvaru hvězdy na střeše, kam jsme měli namířeno. Moje žena tu ještě nikdy nebyla, chtěl jsem jí tedy provést po zámeckých vinicích, které jsou volně přístupné. Dalším důvodem byl nákup dárku pro manželku jednoho mého velmi dobrého zákazníka, která miluje sladká vína. Zakoupil jsem lahvičku Vin de Paille, která zde nestojí takové peníze jako v Chateau d´Arlay a přitom kvalita je velmi dobrá. Dalším důvodem návštěvy v této vesnici byla prosba mého bratra, abych pro něho koupil ve vinařství Philippe Vandelle, které se nachází dole v podzámčí, 3 láhve pálenky Marc du Jura, o které oba víme, že je ze všech v kraji vyráběných ta nejlepší.

Když jsme se zhostili těchto příjemných úkolů, bylo už pozdní odpoledne. Měl jsem v plánu navštívit ještě 3 nová vinařství, z nichž 2 jsou jižně od L´Etoile a jedno poblíž Selliéres, našeho dočasného sídelního města. Na úplný závěr posledního dne v kraji Jura jsme rozhodně chtěli zajít na dobrou večeři, jenže zatím nebylo jasné kam. Zato začalo být zřejmé, že na tři vinařství už nezbývá čas. Celkem pochopitelně jsme se tedy zaměřili na to pro nás nejdostupnější, a vydali se do Domaine Pêcheur, čili k Rybářům. Našli jsme to díky navigaci bez problémů, je to dost nápadný dům na kraji vesnice Darbonnay s čerstvě vyštěrkovaným parkovištěm. Uvnitř v obchodě dáma mateřských proporcí a širokého všeobjímajícího úsměvu. Hned úvodem jsme ji varovali, že v autě nemáme už místo pro nákup, jelikož to málo, co zbývá, musíme uchovat pro apelaci Faugéres v oblasti Languedoc na jihu Francie, kam ráno pokračuje naše cesta. „Žádný problém“ odvětila, a uspořádala nám degustaci jak se patří, a my byli unešení. Dlouho jsem nepil takové Trousseau, Savagnin bylo skvělé a ostatní vína nezůstala pozadu. Nakonec jsem neodolal a risknul nákup dvou kartonů Savagnin náhradou za to, které nebylo dopoledne v Chateau-de-Chavanes a dvou kartonů Trousseau do mého krámku. Paní Pêcheur se nám přátelsky smála, že takhle tedy vypadá výsledek těch našich řečí, že nic nemůžeme koupit, doprovodila nás k autu a navrch poradila restauraci pro dnešní večeři. Kousek odtud, hned u hlavní silnice vedle benzinové pumpy Avia stojí hotel restaurant La Fontaine. „Vřele doporučuji“, pravila madame Pêcheur a potvrdila to zasvěceným úsměvem.

Já bych to do té restaurace neřekl, jezdíme okolo roky, vždycky na mě působila spíš jako takový ten hotel, kde se člověk ubytuje cestou, když už večer se mu nechce jet dál. Párkrát jsme si tam dali kávu, poseděli na terase, příjemná pauza, nic víc. Nicméně madame Pécheur si u nás vydobyla v krátké chvíli takovou autoritu a důvěru, že jsme to riskli a předem říkám, nelitovali jsme. Nejdřív jsme ovšem zajeli do svého zámku v Selliéres spláchnout prach z cest a převléknout se k večeři a v půl osmé už jsme, jako jedni z prvních hostů, seděli nad aperitivem u stolu s pěkným výhledem po celé restauraci a díky prosklené průčelní stěně i ven.

Při pohledu do vinného lístku nám začalo být doporučení paní Rybářové jasnější – byl zaplněn jejich víny od shora dolů. To jsme ovšem nadšeně uvítali, protože co se týká vína v kombinaci s jídlem, je vůbec nejlepší, když předem víte, do čeho jdete. Objednali jsme tedy láhev toho skvělého Savagnin, které jsme ochutnali odpoledne a pár kartonů měli v autě čekajícím na hotelovém parkovišti. Nejčastěji si vybíráme jídlo tak, že každý zvolí něco jiného a pak si vyměňujeme talíře, takže večeře má pak pro každého vlastně dvojnásobek chodů a mění se tak v malou hostinu. Tentokrát jsme zvolili taktiku „jedno čtyřchodové menu plus jedno hlavní jídlo“. Pro manželku jsme objednali kachní prsíčka na medu se šťouchanými brambory, dvěma druhy lesních hub a sezónní zeleninou, pro mě Menu du chef, které slibovalo, už díky předkrmu, mimořádně zajímavou gastronomii. Tím předkrmem byl telecí brzlík na Vin Jaune se smrži a drobně krájenou dušenou zeleninou. Naše servírka, půvabná štíhlá mladá dívka tmavých očí i vlasů, bystře pochopila náš záměr a přinesla manželce extra talířek, abychom se mohli o předkrm podělit. Na brzlík nenarazíte každý den a typicky jurský recept s použitím místní vinné speciality a hub z okolních lesů mu dodal statut mimořádnosti. Spolu s vínem Savagnin to byl jeden z vrcholů večera, a to hned v jeho úvodu. Následovala hlavní jídla, obě z kachny. To jsme udělali záměrně, abychom si vychutnali rozdílné úpravy téhož masa. Oproti manželčiným kachním prsíčkům na medu, růžovým uvnitř ale s křupavou kůží na povrchu, byly moje kachní medailonky s játry a lesními houbami dokonale propečené a polité hustou, chuťově výraznou omáčkou. Rozdělili jsme se napůl a závěrem vzdychli blahem. Manželka tvrdila, že to „moje“ jídlo jí přišlo jako mistrovský kousek, kdežto „její“ polosyrová kachna je sice výborná ale přeci jen jaksi obyčejnější, já naopak hájil skvostný kontrast křupavé kůže potřené medem a, sice růžového, ale v žádném případě syrového, nýbrž krásně křehkého masa její porce. Rozhovor zajímavě plynul, až přišel na stůl talířek regionálních sýrů z blízké fromagerie a závěrem desert, který byl v ceně mého menu. Servírka nám se spikleneckou jiskrou v oku doporučila ten nejdražší. Byla to mimořádně dobrá oříšková zmrzlina s lesním ovocem. Pak jsme natáhli nohy pod stůl, objednali si dvakrát calvados a vychutnávali kouzlo večera doplněné příjemně tichou hudbou v podání zpěvačky, jejíž projev se hodně podobal i v Česku známé a slavné Zaz, která to ale nebyla, jak jsme se dozvěděli při placení od své servírky. Byli jsme poslední hosté, vrchovatě jsme dávali najevo svoje nadšení a rozloučení bylo víc než srdečné. Díky, madame Pêcheur, za vaši skvělou radu! 

 

Pokračování ve středu 16.listopadu 2022. 

Část druhá se bude jmenovat VZPOMÍNÁNÍ CESTOU NA JIH.