OBĚD V HOTELU BAUDY,

O VEČEŘI NEMLUVĚ

Když ukončíte návštěvu zahrady Claude Moneta v Giverny v poledne, tak samozřejmě o svá práva se začne hlásit žaludek a když vám někdo dobře poradí, jako nám poradil náš bytný Eric, tak neomylně se vydáte pomalým krokem k Starobylému hotelu Baudy. Cestou jsme ještě postáli na nároží Rue du Colombier (holubí ulice) a rue Claude Monet, kde v románu Roberta Fulghuma „Třetí přání“ čekal Alex pod růžovým deštníkem půjčeným od své bytné na Alici před jejich první večeří v Giverny. Samozřejmě v Ancien hotel Baudy, který Fulghum překřtil na Les Agapanthes (něco jako hodovníci lásky).

Tady usedáme na plechové skládací židle k plechovému stolku pod velkým slunečníkem na venkovní terase proti restauraci. Polední číšníci a servírky jsou mladí lidé, poletují jako motýli a šíří atmosféru dobré nálady. Manželka si vybrala omeletu Baudy, já rozpečený kozí sýr na venkovském chlebu, k tomu červené víno z Prevence a chlazenou vodu v orosené karafě. Omeleta je nadýchaná a plná dokřupava upečených kousků tmavého krůtího masa smíchaného s restovanými houbami. Sýr, kterého je celé malé a pěkně tlusté kolo, se částečně roztéká po dvou tenkých plátcích teplého černého chleba s křupavou střídkou plnou různých semínek. Hromádka dozlatova opečených malých brambůrek doplňuje tento skvostný akord. Oba talíře jsou vrchovatě obloženy naprosto čerstvým salátem a další zeleninou lesknoucí se olivovým olejem. Kuchyně Starobylého hotelu Baudy se představuje ve vynikající formě. Oběd uzavírá káva a calvados. Francouzi mají pro tuhle kombinaci speciální výraz cafécalva a tímto souslovím se také u číšníků objednává. Calvados tu podávají ve sklence na brandy postavené na bílém porcelánovém podšálku s červeným proužkem. Jméno této pálenky má zajímavou historii.

 

Calvados pochází z francouzského regionu Dolní Normandie. Vyrábí se destilací zkvašeného jablečného moštu zvaného cidre. Podle francouzských zákonů musí nejméně dva roky zrát v dubových sudech. Pálenka dostala název podle španělské válečné lodi, která se jmenovala El Calvador. Tahle fregata španělské armády ztroskotala roku 1588 na normandském skalnatém pobřeží, kde ji místní venkované s gustem vyloupili a památné místo po ní pojmenovali. Z El Calvador se časem stalo Calvados. Nejdříve se tak říkalo skále, na které loď skončila, pak celému pobřeží a posléze celé oblasti. Nakonec tento název převzala i místní jablečná pálenka. Cestou na oběd jsme si všimli směrovky, která udává, že tři kilometry od Giverny je místo zvané Vieille Chapelle (Stará kaple), kde se vyrábí cidre. Ten není jen základní surovinou pro výrobu Calvadosu ale také lahodným nápojem sám o sobě. Plní se do silných lahví jako šampaňské, uzavírá korkem upevněným drátěným košíčkem jako šampaňské, má bublinky daleko větší než šampaňské a chutná po živých kvasinkách. V sousední Bretani ho pijí z velkých keramických koflíků. 

 

Cidre je specialita Normandie a také Bretaně, tedy regionů, kde neroste vinná réva. Lidé si pomohli jablky. Zjevný odpor k nezdravému pití vody k jídlu je společný pro všechny Francouze od východu na západ a od severu k jihu. Správný Cidre je ze směsi jablek několika určitých odrůd, které jsou vyjmenovány ve speciálním francouzském „ciderovém“ zákoně. Výrobce cidru je tedy hlavně sadařem – pěstitelem jabloní. Když nám číšník potvrdil, že calvados, který pijeme, pochází ze Staré kaple, bylo nám hned jasné, jak strávíme odpoledne.

 

Cesta k Staré kapli se z Giverny zvedá mírně do kopečka a pak už jdete po rovině pěšinou mezi poli. Farma má velké nádvoří s patrovým obytným domem krásně porostlým břečťanem, naproti vstupní bráně je obchod a malý restaurant, vlevo rozlehlá stodola. Tam na bytelném zděném pódiu, které v sobě skrývá prostor pro hořící oheň, stojí nádherný alambic, tradiční měděný destilační přístroj, který je doposud v provozu a vlastně je zdrojem kvality zdejší pálenky. Ta se však na etiketách půllitrových lahví nenazývá calvados, ale „Au de Vie de Cidre“ (živá voda z cideru), protože farma neleží uvnitř oblasti tímto jménem „požehnané“. Stejně jí tu všichni berou jako calvados a, jak jsem už zmínil, je to přesně ten, který se podává v hotelu Baudy. Dalším místním produktem je lahodný sladký aperitiv pommeau. To se do čerstvě vylisovaného jablečného moštu přidá mladá pálenka, která zabrání kvašení. Tak se zachová v moštu přírodní cukr a zároveň se dosáhne 16% obsahu alkoholu. Pak to zraje 18 měsíců ve starých dubových sudech. Výsledkem je ušlechtilý lahodný aperitiv, kterého není radno vypít mnoho – sklenka před jídlem úplně stačí. Kromě vydatného koštování jsme se bavili okukováním různých zákoutí, zátiší a detailů, které svědčí o tom, že výroba cidre je určitě drsnějším oborem, než ušlechtilá vinifikace vinných hroznů. Poslední pohled jsme věnovali úchvatné louce kopretin naproti bráně. Ve Staré kapli mají chvályhodný ceník – čím víc toho koupíte, tím jsou ceny příznivější. S batohy na zádech plnými láhví zdejších lahodných produktů vydali jsme se na cestu zpět do Giverny.

V poledne jsme si dohodli na večer rezervaci stolu ve Starobylém hotelu Baudy, abychom oslavili pravou francouzskou večeří včerejší malé drama se šťastným koncem při shánění ubytování. Ta večeře se krásně protáhla do poslední minuty před zavřením, které se konalo hodinu před půlnocí, takže jsme překonali nejen všechny přítomné turisty ale i většinu Francouzů a zasloužili si úctu personálu a závěrečnou skleničku pálenky na účet podniku. Čecha tu nepotkají každý den, a pokud večeří ještě zdlouhavěji než Francouzi, kteří jsou v tom přeborníci, budí to respekt. Škoda, že v Giverny nebyl toho večera také Robert Fulghum. Mohli jsme společně probrat, jak dlouho trvala večeře ve stejné restauraci Alici a Alexovi, o čemž se ve své knize detailně nezmiňuje. To je sice neviditelný, ale přece jen škrábanec na jinak vynikající kompozici jeho románu. Doporučuji k přečtení. A Giverny alespoň k dvoudenní návštěvě.

 

POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 6.1.2023