ZÁMKY NA LOIŘE

 

Byly doby, kdy jsem považoval sousloví zámky na Loiře za symbol autokarové turistiky. Z té příčiny stavěl jsem se k tomuto tématu s odstupem. Jenže jako obchodník francouzským vínem, sice asi nejmenší v Evropě, zato dosti zvídavý, jsem dlouhodobě těžko mohl odolat lákadlu údolí řeky Loiry coby ceněné vinařské oblasti. A když už jste tam, tak se nějakému tomu zámku těžko vyhnete, když jsou jich tu  stovky. Dnes mám za sebou návštěvy desítek zámků, a jestli mohu radit, tak spojit poznávání těchto svědků francouzské historie s ochutnáváním zdejší vinařské produkce je dobrá volba, vedoucí nezřídka k radostným zážitkům.

Řeka Loira je vodní tepna směřující ve své středním a dolním toku od východu na západ, na rozdíl od svých sourozenců Rýna a Rhony, orientovaných severojižně. Krajina v údolí má štěstí, že Loiru se nikdy nezdařilo usplavnit pro velké lodě. Nejsou tu říční přístavy páchnoucí naftou, není tu průmysl. Je to odjakživa čistý a klidný venkov, což je také důvod, proč kdejaký šlechtic patřící k pařížské smetánce, řadou králů počínaje, si tu postavil venkovské sídlo. Někdy i několik, protože zámky občas sloužily jako zlaté klece pro odložené manželky nebo milenky.

Putování údolím Loiry můžete začít na východě v Sancerre. Tady ještě žádné zámky nejsou, zato nejlepší vína z odrůdy Sauvignon Blanc na světě. Nadto je Sancerre kouzelné město na kopci porostlém vinou révou, odkud je krásný výhled do daleka. Specialitou místních řezníků je vynikající šunka uzená nad dřevem révy vinné a nedaleko je vesnice Chavignol vyhlášená proslulými kozími syrečky. V Sancerre nevynechte půvabný bistrot Les Fossiles na adrese Place Saint André 11. Restauraci vlastní vinař Philippe Rainbault, producent výborných vín, která tu můžete ochutnat a případně v nedalekém vinařství nakoupit.

Po této aklimatizační fázi se můžete vydat dál na západ, mezi loirské zámky. Není mou ambicí zde sepsat průvodce po údolí Loiry, ale rád se podělím o několik tipů, o kterých jsem přesvědčen, že se nejvíce zasloužily o můj obrat v postoji k cestování za zdejšími zámky.

Mým prvním byl Chenonceau, a to jsem měl, myslím, velké štěstí. Chenonceau je dokonale udržovaná památka v majetku státu, „jasný přelud, vznášející se ve vzduchu a na vodě,“ jak o něm pěl chválu Gustav Flaubert. Zámek je volně přístupný, sice za vstupné, ale bez průvodce, takže máte uvnitř úplnou volnost. Spousta portrétů historických osobností, které tu visí na zdech v nákladně zařízených komnatách, vypadá jako obrazy postav z filmů o třech mušketýrech, takže máte uklidňující pocit, jako byste se pohybovali mezi známými. A v kuchyni můžete obdivovat důmyslný rožeň, jehož mechaniku zkonstruoval sám velký Leonardo da Vinci. Pečlivě udržované zahrady mají dvě odlišné části. Jednu založila Kateřina Medicejská, manželka krále Jindřicha II. a druhou jeho milenka Diana z Poitiers. Jedna z věcí, která vás nemůže nenapadnout, když se tu pohybujete mezi vším tím marnotratným přepychem, je, že už docela chápete tu krutou zlobu lidu, která vyústila do revolučního teroru Velké francouzské revoluce.

Na opačném pólu proslulosti stojí Chateau de Brézé, zámek nijak oslňující, dokonce poněkud omšelý, kde se v komnatách cítíte spíš jako v měšťanské domácnosti. Zajímavost prohlídky ovšem prudce stoupne, jakmile vás průvodce volně vpustí do podzemí, kde jsou v pískovcové skále vytesány stovky metrů katakomb, v nichž fungovalo celé zázemí sídla, například kuchyně, pekárna nebo sklepy vinařství. Všechno se tu nachází v původním stavu s veškerým zařízením. Zámek je vinařstvím dodnes, je obklopen vinicemi, a přímo na nádvoří je caveau, čili prodejní sklep, kde můžete bohatě ochutnávat i nakupovat.

Dalším mým tipem je Chambord. To je velkolepá stavba obdařená originální architekturou, o které se soudí, že mohla vzniknout v geniální hlavě Leonarda da Vinci. Zakladatelem zámku byl Leonardův osobní přítel král František I. Pod jeho ochranou strávil umělec poslední roky svého života v půvabném zámečku Clos-Lucé, kde jsou dnes vystaveny funkční modely Leonardových vynálezů zkonstruované podle jeho skic. Z Chambordu, který stojí uprostřed lesů obklopen oborou, sloužící, mimo jiné, jako zdroj zvěřiny pro okolní restaurace, je to k bráně Clos-Lucé necelá hodina jízdy.

Zmíněná obora je součástí většího krajinného celku, tajuplné Sologne, krajiny lesů a bažin obklopených vinicemi. V pomyslném středu kraje stojí uprostřed rozsáhlé anglické zahrady můj poslední tip, zámek Cheverny. Jeho stavba byla dokončena v roce 1634 a svou klasicistní architekturou předběhl svou dobu o celé století. Dodnes ho vlastní potomek původního majitele a zámek je ve skvělé kondici. Za zmínku určitě stojí, že již před lety tu u vchodu spolu se vstupenkou rozdávali průvodce zámkem také v češtině. Chloubou zámeckého pána je sedmdesát loveckých psů, používaných k honům na jeleny. Každý den v pět hodin odpoledne dostávají psi nažrat před zraky návštěvníků ve výběhu psince ohrazeném mříží.

Na vinicích v okolí se pěstuje místní bílá odrůda Romoratin, která dává suchá, výrazná a plná vína lahodně se snoubící s regionální kuchyní, která oplývá zvěřinou a sladkovodními rybami. Za všechny zdejší gastronomické příležitosti dovolím si doporučit starobyle zařízenou restauraci venkovského hotelu L´Orée de Chambord v malé vesnici Maslives na okraji chambordské obory.

Sečteno a podtrženo: Při každé cestě po Francii neopomeňte navštívit alespoň jeden zámek na Loiře. 

 

Dnes končím kresbou, která nepostrádá půvab klasické avantgardy francouzského malířství, nalezenou na vnější zdi toalet u vchodu do zámku Vilandry, jehož zahrady jsou považovány za nejkrásnější v údolí řeky Loire.