Oběd za 12 eur a michelinská hvězda
Ve Francii se občas dějí prazvláštní věci. Jednou, ke konci jistého roku, mi poslala paní Belly, naše občasná bytná z města Selliéres v regionu Jura, výstřižek z místních novin. Tam se zcela vážně informovalo, že v starobylém románském kostele v slavné vinařské obci Chateau Chalon se v nádobě na svěcenou vodu objevila jurská pálenka Marc du Jura a vyvěrala tu až do Nového roku.
Nebo před léty ten případ s Michelinskou hvězdou pro venkovské bistro v Bourges. U nás o tom referoval dlouholetý dopisovatel Českého Rozhlasu ve Francii Jan Šmíd v časopise Týdeník Rozhlas pod titulkem Oběd za 12 eur a michelinská hvězda. Bistro ve střední Francii zažilo své dva měsíce slávy. Text článku zněl následovně:
Nové vydání michelinského průvodce očekávají každoročně s velkým napětím tisíce restaurací. Jediná hvězdička jim může změnit život a přilákat spoustu nových hostů. V Bourges ve střední Francii je ale restaurace, která žádnou hvězdičku nemá a přesto se stala letos terčem pozornosti. Hvězdičku totiž dostala omylem. Jmenuje se Le Bouche à Oreille. Za michelinský omyl může shodný název bistra v Bourges a jedné špičkové pařížské restaurace. Sympatická Veronique, majitelka bistra Bouche à Oreille, vzpomíná, že jednoho jarního dne poslouchala místní rozhlas a z něj se dozvěděla, že její bistro, kde stojí oběd kolem 12 eur, dostalo michelinskou hvězdu. Chvíli se tomu smála, a pak si řekla, že to bude asi nějaký omyl. Omyl to byl, ale pro ni příjemný. Od toho rána totiž začaly zvonit telefony s žádostí o rezervaci. Veronique vzpomíná, že to byl velký problém, protože její bistro není příliš velké a najednou nezbylo místo pro stálé klienty, kteří zde obědvali pravidelně. Jezdily sem televizní štáby, dostávala desítky žádostí o rozhovory, celé to prý trvalo dva měsíce.
Buche à Oreille je bistro, kam se vejde odhadem tak dvacet pětadvacet lidí. Veronique pomáhají v kuchyni už jen dva lidé, kteří nestíhali, a i když se brzy ukázalo, že hvězdička patřila jiné restauraci se stejným názvem nedaleko Paříže, kde ale polední menu stojí 48 eur, zájem nepolevoval.
Veronique se na dva měsíce stala hvězdou města Bourges i francouzských médií. I dnes se mnozí v Bourges v tomto bistru zastaví jen kvůli tomu, aby zkusili kuchyni, která je zajímavá svou jednoduchostí a důrazem na kvalitní suroviny. Veronique na své michelinské období vzpomíná s úsměvem. Říká, že díky tomuto omylu mnozí bistro objevili a ještě dnes sem chodí více lidí v porovnání se stejným obdobím před rokem. Na své kuchyni nic nezměnila, vaří prý pořád stejně a stálí klienti si jídlo pochvalují. Veronique pochází z Bourges, ve městě vyrostla a vysoká gastronomie ji nikdy příliš nezajímala. Chtěla prý jen, aby jejím klientům chutnalo. Díky michelinskému omylu se ovšem stala místní hvězdou. V bistru si z ní dělají legraci a ptají se, kdy zase bude v televizi a jestli jim zamává.
Asi třicetiletý Michel mi z legrace říká, že asi do bistra přestane chodit. Je to tu prý příliš drahé. Veronique po té hvězdičce zvýšila ceny, a on už si tu nemůže dovolit obědvat každý den.
Zákazníkům v bistru u Veronique chutná. Vaří prý pořád stejně bez ohledu na zmatky s michelinskou hvězdou
Michel pak už vážně dodává, že také jeho kamarádi vzali povýšení bistra s humorem. Vaří se tu prý stejně dobře, atmosféra je tu vynikající a na návštěvníky, kteří se tu při příchodu pobaveně rozhlížejí, si prý už také zvykli.
Jeho kolega Patrick ovšem tvrdí, že to není pravda. Prý sem stále jezdí hodně Pařížanů, kteří chtějí obědvat v nejlevnější michelinské restauraci na světě. Přiletí prý na letiště v Bourges a k bistru dojedou taxíkem.
Tolik Jan Šmíd. Ta událost mě okouzlila. Ta událost mě chytla za srdce. Ta událost se mě zmocnila a bylo mi jasné, že musím najít příležitost, jak tohle bistro navštívit. Možná si teď řeknete proboha co to je za turistický cíl, nějaká mrňavá lidová hospoda. Jenže my nejsme turisté, my jsme průzkumníci vinařských oblastí, jsme nadšenci pro všechno typicky francouzské. Milujeme to. Nikdy bychom Francouzům neřekli Frantíci. Ani v duchu ne. Nikdy jsme na vteřinu neuvěřili řečem o tom, že Francouzi pohrdají každým, kdo je odjinud a nemluví francouzsky. Stačí otevřít srdce, vysoukat ze sebe pár francouzských slov, vložit do očí svou náklonost a oni se otevřou a s nadšením se vynasnaží vám pomoct s domluvou. No a tyhle lidové restaurace jsou jedním z ideálních míst, kde jsou si lidé blízko. Tam chodí na oběd lidi, kteří se léta znají, mají své fórky, kterými se každodenně častují a při obědě jsou veselí a uvolnění, protože jídlo je pro Francouze velká radost. Tam nejde jen o to nacpat si žaludek. Také jde o potěšení z dobrého jídla a z pospolitosti. No a když mezi ně přijdete jako cizinec a máte v sobě radost, že jste mezi nimi a dovedete to dát najevo, třeba jen očima, tak oni vás mezi sebe vezmou. Najednou se vám začne dostávat rad jak na to, abyste si jídlo co nejvíc užili, co je dneska extra dobré, někdo před vás posune slánku, když se začnete po ní rozhlížet, jiný složí poklonu vaší ženě. A nakonec, když odcházíte, tak někdy dojde i na podávání rukou a opravdu srdečné loučení. Samozřejmě si mezi sebou nesmíte před tím povídat o tom, že ta káva na závěr oběda byla špatná a ještě k tomu tu mají jenom jeden společný záchod. Oni té vaši češtině sice rozumět nebudou, ale neomylně vycítí, jakou vedete řeč. To je pak pospolitost v tahu.
Stalo se, že následující rok po tom co jsem si přečetl článek Jana Šmída, jsem začal chystat podzimní cestu po Francii společně s mojí ženou a již dospělou vnučkou Magdalenou. Začínali jsme v Giverny, protože my se nemůžeme ubránit nutkání ukázat Monetův dům a zahradu i celou vesnici s jejím okolím každému, kdo proti tomu neprotestuje. Další zastavení s několikadenním pobytem jsem naplánoval do tajemného kraje Sologne, kde jsme bydleli v malebném dřevěném domku v lese u rybníka a skamarádili se ve vedlejší vesnici s hodně tmavou mladou dámou původem z ostrova Réunion, která tu vedla obchod a hospodu. Odtud jsme pak měli namířeno na jih a Bourges s bistrem Le Bouche à Oreille bylo při cestě. Nějakých 80 km od toho domku u rybníka, který jsme ráno na konci pobytu předali majitelům.
Kdybyste Bourges také měli někdy cestou, tak bistro se nachází na adrese 7 Route de la Chapelle. Je to taková svažitá ulice na předměstí lemovaná nízkými domky. V Bourges zrovna pršelo, což by vůbec nevadilo, kdybychom dorazili v poledne. Jenže bylo teprve deset hodin. Paní Veronique právě otvírala a smála se tomu, že zpráva o jejím michelinském období dorazila až k nám do Česka. Ochotně nám uvařila kávu a nalila k tomu malé sklenky domácí pálenky pro zahřátí a pozvednutí nálady v tom deštivém dopoledni.
Ochotně nám pověděla, jak to u ní chodí. První hosté přicházejí před dvanáctou, zavírá se ve dvě. Jako předkrm (entrée) je samoobslužný studený bufet s různými saláty a uzeninami v prosklené vitríně. Každý si může nabrat kolik chce. Následuje jedno hlavní jídlo (plat) společné pro všechny hosty. Dnes to bude civet ze srnčího. Na závěr je každý den v nabídce výběr ze tří dezertů (desert). Talířek regionálních sýrů, bílý sýr podobný jogurtu nebo sladký moučník. Dnes to bude Tarte Tatin. Oběd stojí 12,50 euro včetně čtvrtky vína. Pije se tu levné provensálské víno, bílé, růžové i červené. S tím jsem absolutně ve shodě. Oběd bez vína je jako řeka bez vody. Na závěr své návštěvy jsme se vystřídali na malé společné toaletě, rozloučili se s Veronique a odjeli na jih. Milá čtenářko, milý čtenáři, jistě mě podpoříte v názoru, že hůř jsem to zorganizovat nemohl. Byla to pěkná předehra, ale na hlavní jednání bude potřeba sem ještě jednou zajet. Když bylo půl druhé a naše žaludky už se začaly dožadovat nějakého pokrmu hodně vehementně, zrovna jsme jeli po mostě přes jakousi řeku a za tím mostem stála na samotě krásná starobylá hospoda. Polední menu tu nebylo o moc dražší. Stálo 14,50 včetně kávy na závěr a jako hlavní chod byl králík na hořčici. Velká lahůdka. Jedinou vadu na kráse to mělo, že tou dobou už v hospodě nikdo nebyl. Ve dvě se zavíralo. Kvůli nám zavřeli toho dne o něco později, protože sníst francouzský oběd za půl hodiny by byl zločin. Z kuchyně k nám přišel šéf v kuchařské čepici, zeptal se jak nám chutná, sklidil emotivní ovace a pak řekl: „Jezte v klidu, my zavřeme a začneme uklízet a vy si vezměte tolik času kolik budete potřebovat“. Odešli jsme před půl třetí, při loučení došlo i na upřímně srdečné podávání rukou. Vězte, že tahle francouzská polední menu, menu du jour, jsou rozhodně nejlepší a nejlevnější způsob, jak se ve Francii dobře naobědvat.
Na závěr přidávám originál menu Le Bouche à Oreille.
POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 3. ÚNORA
