Jako v ráji
1. den
Ze všech našich ubytování, která v Alsasku používáme při cestách pro víno, máme asi nejradši to v Munsteru. Jmenuje se Pod moruší. Představte si starý solidní měšťanský dům o třech podlažích s dvorkem dlážděným kameny a zahradou obehnanou cihlovou zdí. Dům je uvnitř patřičně modernizovaný, jak už to ve Francii bývá, když chcete poskytovat ubytování, ale přitom si zachovává atmosféru starých časů. V horním podlaží jsou tři hostinské pokoje a malá jídelna s oválným stolem, kde ubytovaní hosté snídají. V prostředním podlaží je k pronajmutí celý apartmán pro šest osob a dole v přízemí má byt domácí Marie-Francoise s manželem Frédericem. Hlavní osou domu je příkré točité dřevěné schodiště s masivním dřevěným zábradlím po levé ruce a dřevěným ostěním vpravo. Pravidelně ošetřováno leštěnkou s jemným aromatem včelího vosku přispívá vrchovatě zmíněné atmosféře starých časů. Ještě, že tu nikdo nedostal ten hloupý nápad vestavět do domu výtah. Už tady v domě se člověk cítí rajsky ale důvod, proč jsem tohle své vyprávění nazval „Jako v ráji“ leží vysoko nad Munsterem, na vrcholcích pohoří Vogézy.
Marie-Francoise podává svým hostům na pohádkově prostřeném stole snídaně o několika chodech, jejichž hlavní předností není kvantita, nýbrž vytříbená kvalita a rozmanitost. Každý den je něco jiného, počínaje výběrem bagety a konče sladkým zákuskem, který často připraví sama. Jednou sice příšerně připálila koláč s lesním ovocem, ale stejně jsem ho s chutí snědl, protože i připálený mi připadal po všech stránkách výborný. Naproti tomu moje žena prohlásila, že ona by takový koláč rozhodně na stůl nedala. To se dalo čekat, jelikož moje žena je nesmlouvavě kritická k produktům francouzských domácností, zejména k džemům, o kterých říká, že Francouzky je většinou vůbec neumí a přitom s nimi nadělají strašné ciráty. Francouzské džemy jsou skutečně poněkud jiné, než české. Jsou řidší až tekoucí a často obsahují nezvyklá koření, což se naopak líbí mně. Kupříkladu Marie-Francoise dělá ročně okolo dvou desítek druhů, a když je některý pro nás neznámý, nelení zajít pro botanickou knihu a rostlinu nám názorně předvést. Tak jsme například objevili džem z dřínu, keře, který roste i u nás, jak ve volné přírodě, tak v zahradách. Hned jsem se rozhodl vysadit jeden u nás za domem a už se těším, až budu v podzimním čase sklízet jeho temně rudé plody podobné třešním olivového tvaru, moje žena z nich připraví daleko lepší džem, než umí Francouzky, a ten si pak dáme na stůl k nějaké zvěřině připravené podle kuchařské knihy dědečka mé ženy, který býval šéfkuchařem v hotelu Pup v Karlových Varech.
A právě u snídaně v domě zvaném Pod moruší začíná tenhle příběh, který končí v ráji. Na stole tu nikdy nechybí místní regionální produkty a dále něco ze zahrady či ze dvorka, odkud kupříkladu pochází vejce domácích slepic, které denně Marie-Francoise pase na kraji zahrady. Jedné takové snídani vévodil bochan bílého sýru Munster s kmínem. Sýr byl vynikající a dozvěděli jsme se, že pochází z jedné z horských farem, kterých jsou nad Munsterem ve Vogézách desítky. Mně se hned vybavilo, že na chodbě mezi různými turistickými mapkami a prospekty jsem zahlédl cosi, co s tím výborným sýrem asi bude souviset. Cestou od snídaně do pokoje jsem to našel. Jak se později ukázalo, byl to poklad. Ta věc v podobě malého sešitku se jmenuje La Route du Fromage Vallée de Munster, česky Sýrová trasa v okolí Munsteru. Obsahuje mapku a seznam jedenašedesáti farem, kde se chovají krávy a někdy i kozy a z jejich mléka farmáři vyrábí sýry.
Všichni víme, že když se dneska chce člověk o něčem dozvědět víc informací tak první je, že se podívá, jestli to něco má webové stránky. To jsem také, už doma, hned udělal. Web se jmenuje stejně jako ta mapka nalezená na chodbě cestou od snídaně a má i stejnou grafiku. První zjištění bylo, že to jsou vlastně stránky asociace horských farmářů sídlících nad Munsterem. To mě potěšilo, že mají asociaci, protože mám rád, když lidé dělají něco ve společném zájmu. Prospívá to všem a nejvíc těm slabším v daném společenství. Záhy jsem zjistil, že skoro všechny farmy, kromě toho, že vlastní stádo krav, které pasou od jara do podzimu na horských loukách, provozují také hospodu a poskytují ubytování. Zajásal jsem. Můžeme se tam nahoře ubytovat a poznat to tak říkajíc z první ruky! Máme před sebou něco úplně nového, radoval jsem se v duchu a hned jsem začal vybírat místo, kde budeme při další cestě do Alsaska bydlet. Nakonec jsem se sám se sebou shodl na farmě Rothenbrunnen, která se nachází kousek pod vrcholem hory Le Petit Ballon v nadmořské výšce 1270 metrů. Bylo by zdlouhavé vyprávění, proč z těch jedenašedesáti padla volba zrovna na tuhle, ale hned musím říct, že to špatná volba nebyla.
Při tom hledání jsem zjistil několik zajímavých informací, které se k vogézským farmám vážou. Za prvé, že nemají adresu. Vlastně mají, ale moc platná vám není. Jsou to horské samoty, které spíš než podle adresy najdete v terénu podle zeměpisných souřadnic. Také je každá farma uvádí. Dále, že ubytování nelze objednat bez polopenze. V těch horách se nemáte kde jinde najíst, takže se to bere jako samozřejmost. Strava je dosti jednoduchá avšak, jak se na horské prostředí sluší, řádně výživná. Jídelní lístky jednotlivých farem jsou si dost podobné. Je to takzvané repas malcaire, česky mlékařské jídlo. To pojmenování má svou specifickou historii, která, stručně řečeno, spočívá v tom, že se tady výraz malcair vžil namísto obvyklého fermier čili farmář. Rodiny, které vlastní zdejší horské usedlosti většinou už od poloviny sedmnáctého století, se považují nikoliv za farmáře, ale za mlékaře, protože mléko je jejich základním produktem. A není to jen tak nějaké mléko. Je to mléko krav plemene Vosgiene, česky Vogézanka. Krávy jsou to bytelně stavěné, černokropenaté, na první pohled odolné a statečné. Rozhodně nemáte chuť je pohladit, spíš si držet uctivý odstup. Tohle plemeno, dovezené sem z Dánska po třicetileté válce, kdy byly Vogézy znovu osidlovány, dává mléka sice relativně málo, zato v nejlepší kvalitě.
Když jsem všechno tohle zjistil, vybavil se mi obraz hlavy téhle Vogézanky pověšený na čelném místě jídelny pro hosty u naší bytné v Munsteru. Obraz je bez rámu a visí nad krásnou biedermayerovskou pohovkou proti vstupním dveřím. Každý druhý by tam pověsil portrét ctihodného předka, nikoliv však Marie-Francoise, která ctí v první řadě přírodu a teprve pak historii a kulturu.
Základem stravy na vogézských farmách je jídlo zvané Roïgabrageldi collet fumé, což jsou šťouchané brambory s cibulkou a slaninou omaštěné máslem a k tomu bytelný plát uzeného masa z vepřové krkovice. Dalším typickým jídlem je Tourte de la vallée. To je slaný dort plněný paštikou. Je to takový bochan dozlatova vypečeného těsta vypouklý nahoru. Když se „tourte“ rozkrojí tak vidíte, že těsto je velmi tenké a všechno ostatní je paštika. Voňavá a výtečná. Krájí se stejně jako dort odprostředka na trojúhelníky a když to vidíte na talíři už se vám sbíhají sliny. Tourte se podává buď teplý s bagetou a salátem, nebo studený ve společnosti sušené šunky, koleček šťavnaté klobásy, suchého salámu a několika druhy místních sýrů. To je většinou sýrový triumvirát, kterému vévodí pikantní a silně aromatický Munster doprovázený tvrdým horským sýrem Barikas a polotvrdým, jemně vyzrálým Tomem. Celé se to jmenuje Plat de la vallée a opět jako doplněk nechybí salát s francouzskou zálivkou, který je důležitý pro dobré trávení oněch vydatných lahůdek, přičemž zálivka navíc funguje jako zabiják cholesterolu. Žádný francouzský kuchař dbalý své cti salát v podobných případech nevynechá. Když se u nás píše o „francouzském paradoxu“ neboli o blahodárných účincích vydatné stravy na zdraví obyvatel Francie, zejména na jejich žíly a cévy, tak se hojně cituje víno a olivový olej ale úplně se zapomíná právě na tu ostrou salátovou zálivku, která možná má na tom legendárním paradoxu podíl největší.
Dále jsem zjistil, že jsou velké rozdíly v tom, která farma má kdy otevřeno a také jaké poskytuje ubytování. Někdy jsou to turistické ubytovny, jindy samostatné pokoje, nebo kombinace obého. Mě se na dálku, u monitoru počítače doma v Dobřichovicích, na té farmě Rothenbrunnen hlavně líbilo, že mají otevřeno celoročně, že je jedna z nejvýše položených a že ubytování s polopenzí je tady z celých Vogéz jedno z nejlevnějších. Navíc ještě jsem vytušil krásný bonus v tom, že v blízkém okolí jsou další čtyři farmy, tedy solidní potenciál pro pěknou poznávací túru. A k tomu ještě na dohled značená turistická trasa po hřebeni na další shluk farem vzdálených asi tak šest kilometrů. Byl konec září, čas pro návštěvu Alsaska ideální. Napsal jsem našim vinařům, že přijedeme pro víno a na emailovou adresu Rothenbrunnenu poslal objednávku na 3 noci ubytování. Oni mě to potvrdili a byla ruka v rukávě.
Cesta nahoru není nijak složitá. Alespoň dokud tu nenapadne sníh. To projedete Munsterem směrem na Metzeral, kde se silnice začne zvedat nahoru a stane se užší. Po chvíli vjedete do lesa, po pravé straně minete hotel Slunce, z jehož terasy je pěkná vyhlídka dolů do údolí, takže vlastně je hřích ho minout. Lepší je zastavit a dát si na té terase třeba jen kávu. Odtud pak po pár kilometrech dojedete na křižovatku ve tvaru písmene V. Zde se ta horská asfaltka dělí do dvou směrů, přičemž obě trasy jsou lemované řadou farem. Dáte-li se doprava, octnete se na silnici zvané Route des Crêtes. Ta vede po hřebeni až k lyžařskému středisku Le Hohneck v nadmořské výšce 1362 metrů a pak hlubokými horským lesy dolů do Soulzernu odkud je zpět do Munsteru už jen nějakých 5 km. Rothenbrunnen je naopak směrem doleva. Po sedmisetkilometrové jízdě z Dobřichovic jsme sem dorazili pozdě odpoledne – tak akorát abychom se v klidu ubytovali a navečeřeli.
Budova farmy je dlouhé stavení z kamene. Jednu třetinu zabírá jednoduše zařízená hospoda a dvě třetiny kravín. Pokoje jsou v patře nad hospodou. Bydlíte tu společně s krávami takříkajíc pod jednou střechou a rustikální vůně chléva je samozřejmou součástí zdejšího prostředí stejně jako monumentální západ slunce. Ostatně vstup do hostinské části usedlosti je spojený se vstupem do kravína. Jsou to vrata velká jako u stodoly. Za nimi je hala, kam se pohodlně vejde valník od traktoru a odtud doprava se jde do kravína a doleva do hostince a nahoru po schodech do pokojů. Vrata jsou z vlnitého plechu a nad nimi je cedule s jednoduše vyvedeným nápisem FERME AUBERGE ROTHENBRUNNEN ozdobená reklamou na alsaské pivo Meteor.
V hale na stolku vedle vchodu do hostince ležely turistické mapy a několik kompasů a buzol. Řekli jsme si, že to je vstřícný servis ubytovaným hostům, ale druhý den brzy ráno všechno zmizelo s odchodem skupiny studentů, kteří tu s námi na jednu noc sdíleli ubytování. Vlastně měli obsazené všechny pokoje kromě toho našeho. Jak se později ukázalo, jedna taková turistická mapa by se nám docela hodila.
Pokoje tu jsou skrovně ale účelně zařízené. Jako originální bonus máte zážitek z nejmenšího sprchového koutu v Evropské unii. Jsou to takové boxy, které vypadají jako z armádního výprodeje. Možná francouzskému vojsku sloužily kdesi v koloniích, když ještě Francie nějaké vlastnila.
K večeři se podávalo samozřejmě Roïgabrageldi doprovázené salátem s výtečnou zálivkou ostrou jako horský vítr. K tomu jsme zvolili bílé Pinot Blanc v karafě od vinaře z Turckheimu, což je vesnice na samé hranici údolí, kterým vede silnice z Colmaru do Munsteru. To je zároveň jakási pomyslná hranice mezi vinicemi a pastvinami. Jako desert se podával jablkový koláč. K němu jsme si objednali po sklence vína z odrůdy Muscat, což číšnice ocenila uznalým přikývnutím. Na celý pobyt nám přidělili stůl u okna s krásným výhledem na západ do hlubokého údolí venku a směrem dovnitř s výhledem přímo na výčep, což nám příjemně usnadňovalo komunikaci s personálem. Hned vedle nás směrem ke vstupním dveřím večeřela u velkého stolu celá farmářova rodina. Dohromady víc jak 10 lidí ve věku od sotva zletilých po starou babičku. Všichni jsme měli to samé, občas proběhla mezi stoly krátká poznámka, my jsme si na závěr dopřáli sklenku pálenky kirch, která se v Alsasku standardně vyrábí s padesáti procenty alkoholu, a všichni jsme se v míru a pokoji odebrali na lože, zatímco studenti už dávno spali, znaveni celodenní horskou túrou. Tak se uzavřel první den našeho pobytu na vogézské farmě Rothenbrunnen.
POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 24.ÚNORA 2023
