JAKO V RÁJI

2. den stále pokračuje

 

Když jsme došli za družného hovoru o některých francouzských gastronomických zvláštnostech na horskou křižovatku Col du Petit Ballon, tak ejhle!! Uhlídali jsme rozcestník značených turistických cest a najednou nám začalo být jasné kudy bylo potřeba se vydat k těm farmám na severu. Promiňte mi ty archaismy jako „ejhle“ a „uhlídali“ ale vypadá to, že mi k tomu momentu pozdního poznání pasují nejlíp. V tu chvíli jsme ale daleko víc ocenili informaci plechové cedulky směřující na jih, že farma Strohberg je odtud vzdálená kilometr a 200 metrů širokou lesní cestou. To je zhruba čtvrt hodina dělící nás od sklenky bílého vína. Ten les tady je převážně listnatý a cesta ústí na rozsáhlou pastvinu kde se choulí v takovém zvláštním zákoutí farma Strohberg. Vypadá to jakoby nějaký obr hrábl svou obří rukou do svažité horské louky a vyhrábl tam polokruhovitou mísu s rovným dnem na kterém stojí nízké stavení chráněné ze tří stran stěnami té mísy. Jediná otevřená strana je ta s dalekým výhledem na východ, kam se pastvina svažuje. Celá ta mísa vypadá jako dílo lidských rukou, aby bylo v tom svahu kam farmu postavit. Může to být dílo docela staré, protože hodně zdejších farem, ne-li všechny, vzniklo po třicetileté válce, kdy byly Vogézy znovu osidlovány. V době, kdy se ve Vestfálsku tehdy uzavírala mírová smlouva, která tak tíživě zklamala J.A. Komenského, tady v horách údajně nežila ani jedna lidská duše. Alespoň se o ní nevědělo. Noví osídlenci přišli z různých stran a do dneška tu můžete pozorovat zajímavou různorodost, jak v lidských typech, tak v podobě zdejších stavení.

Kupříkladu tenhle Strohberk je nízká chalupa se sedlovou střechou a uvnitř je hospoda vyzdobená svátečními kravskými zvonci, což je jediný společný rys všech vogézských farem. Na hospodu navazuje podobný obytný dům a na něj dlouhá stáj. Naproti tomu Rothenbrunnen, kde jsme bydleli, je patrové stavení, které tvoří dva spojené čtverce – stáj a hospoda s obytnou částí nahoře v patře. Když vejdete do kterékoliv faremní hospody, tak tam samozřejmě je pár lidí personálu neboli obsluha a hned vás napadne, že jsou z jedné rodiny. Někteří jsou si podobní, mezi jinými vnímáte zřetelné rodinné pouto. A ty rodiny na jednotlivých farmách se často od sebe liší podobně jako farmy samotné. Tady na Strohberku to je na první pohled jasná cikánská rodina. Usedlý Cikán smířený se zemědělskou dřinou je zdánlivý protimluv ale tady je to skutečnost, a to velmi příjemná, protože té cikánské rodině to tu zatraceně sluší. Představuju si, že jejich předek sem přišel s nějakou skupinou nových osídlenců jako kovář, což byla odjakživa doména cikánů. Vytoužená sklenka vína byla na dosah.

Objednal jsem u mladé cikánky za nálevním pultem oblečené v pestré sukni dvakrát Ryzlink. Že jsme zvolili zrovna tuhle odrůdu, k tomu nás inspiroval ten širokoúhlý výhled do kraje venku před hospodou. Ryzlink totiž je taková vyloženě širokospektrální odrůda, která podle toho kdo, kde a jak ji pěstuje nabývá rozmanitou škálu chutí a vůní. V Lyonu je zemědělská univerzita a tam si jednou dali práci, která musela skýtat i velké potěšení, vědecky klasifikovat jednotlivé odrůdy alsaských vín právě se zaměřením na rozmanitost jejich aromatických a chuťových tónů. U Ryzlinku jim to vyšlo následovně: květ révy – list angreštu – rozemnutý list černého rybízu – peprmint – máta – eukalyptus – garrigue (divoký porost v Provensálsku vyhřátý jižním sluncem) – tymián – rozmarýn – jalovec – borovice – anýz – fenykl – kapradí – vavřín – liják – kouř z dřeva – kafr – jablko – přezrálé jablko – citron – vyzrálý citron – citronová zavařenina – bergamot – zázvor – lak – politura – vosk – terpentýn – pryskyřice – křesací kámen – pazourek. Já bych k tomu ještě přidal antikvariát. Opravdu některé Ryzlinky z prvotřídních vinic zrající dlouho v lahvi na vás mohou po otevření udělat podobný dojem jako když vejdete do antikvariátu. Vůně starých knih, dřevěného nábytku a letité zaprášenosti se tu mísí v charakteristickém akordu, který jinde než v antikvariátu nepotkáte. Jen vzácně v nějakém letitém Ryzlinku. Vůbec většina těch aromatických a chuťových nuancí, kterým možná těžko věříte, se týká Ryzlinků z vinic kategorie Grand Crus, které zrají v lahvi v dobrém sklepě deset, dvacet i třicet let. Ten náš byl samozřejmě mladík svěží jako čerstvě utržené zelené jablko.

Venku před hospodou jsou rozestaveny hrubé stoly a lavice a v tu chvíli bylo dost obsazeno – jestli se rovnou nedá říct natřískáno, což v době oběda samozřejmě nebylo vůbec divné. Seděli tu v družném rozpoložení samé větší skupiny a užívali si poledního slunce, vydatného jídla a osvěžujícího pití. Na nás naštěstí vybyl malý stolek s dvěma těžkými židlemi u dřevěného klandru pastviny, která se odtud sklání do údolí. „Bellevue“ vzdychla moje žena úmyslně francouzsky nad tím výhledem do kraje. Ten tu je nejen široký ale i daleký ale samozřejmě také blízký. Blízko pod vámi se pasou krávy, daleko na obzoru se rýsuje Schwarzwald čili Černý les – německé pohraniční pohoří stejně vysoké a staré jako jsou Vogézy. Někde dole, v hlubokém krajinném zářezu, který odtud není vidět, teče svým korytem veletok Rýn.

Při druhé sklenici toho svěžího Ryzlinku jsem si vzpomněl na obrázek, který mi jednou ukázal Albert Seltz, vinař z Mittelbergheimu. Obrázek znázorňoval místní krajinu před miliony let, kdy tu bylo pohoří jen jedno a řeka žádná. Pak se nejvyšší partie pohoří po délce propadla, v té propadlině vzniklo koryto Rýna a souběžně s ním dvě pohoří. Vogézy na západě od těch časů zadržují nebo zvedají oblačnost směřující od oceánu do vnitrozemí, takže většina dešťů spadne do lesů na jejich návětrné straně nebo až za Rýnem do Schwarzwaldu, který je takovým zádumčivým pohořím, plným vlhka a mlh v hlubokých lesích, kde se tak dobře daří lesním plodům, že z toho vznikla ceněná tradice místních pálenek v čele s legendou zvanou Himbergeist. „Naproti tomu“ řekl mi tehdy Albert Seltz, „je klima tady u nás na úbočí východních svahů Vogéz suché a teplé, dokonce máme nejsušší vinice v celé Francii, a tak mi pradávné geologické procesy umožnili vyrábět jeden z nejlepších Sylvanerů na světě, za což jsem přírodě hluboce vděčný.“ Albert Seltz není žádný náfuka. Je to uznávaná osobnost s velkou autoritou mezi Alsaskými vinaři a s určitou nadsázkou tehdy vyjádřil, jak na jednotlivý lidský osud mohou působit pradávné přírodní procesy, v tomto případě geologické. Také každý vinař z těch špičkových, které jsem ve Francii poznal, se hluboce vyzná v geologii a opět s určitou nadsázkou leze říct, že zná osud každého kamene na svých vinicích miliony roků do minulosti.

Tohle všechno jsem říkal manželce a ona k tomu podotkla, že tedy další Ryzlink si už nedáme, zato na příští farmě si objednáme jako poctu Albertu Seltzovi po sklence Sylvaneru. Moje žena je totiž velkou ctitelkou jeho vín i samotného Alberta Seltze, který je pěkný chlap, velký sympaťák, jezdí závody na motokrosové motorce a cestuje po celém světě, kde vždy na památném místě vyfotí lahev svého Sylvaneru, takže na stěně degustační místnosti v renesančním domě jeho vinařství visí například fotka ročníku 2008 před velkou čínskou zdí, nebo ještě staršího ročníku před Mount Everestem. A ještě jiná láhev před sluncem ozářeným pozadím Pražského hradu na břehu Vltavy. Tu jsem pořídil já a daroval mu ji už zarámovanou. Akorát je to lahev Gewurztramineru. Sylvaner jsem nechal Albertovi až jednou osobně Prahu navštíví.

 

POKRAČOVÁNÍ V PÁTEK 31. BŘEZNA 2023